IV.ÚS 978/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky UIP LTD. se sídlem 3500 South Dupont Highway, Dover, Delaware 19901, USA, právně zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Kučírkem, Petrská 29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3141/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 54 Co 180/2014, takto:

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka podala dne 13. 9. 2013 žalobu a následně dne 20. 9. 2013 požádala o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka poté opakovaně žádala o prodloužení lhůty k doložení majetkových poměrů s tím, že shromažďuje podklady k doložení svých majetkových poměrů, resp. si tyto vyžádala od zahraničních subjektů. Soud prvního stupně tuto žádost o prodloužení lhůty zamítl s argumentací, že další prodlužování procesní lhůty by nebylo účelné a vedlo by k neúměrnému prodlužování celého řízení. Stěžovatelka svoji žádost o prodloužení lhůty k doložení majetkových poměrů vždy řádně odůvodnila, vysvětlil soudu, že jak stěžovatelka, tak i předchozí vlastník žalované pohledávky (společnost Jaccor), jsou zahraniční společnosti a pro stěžovatelku je obtížné v tak krátké době zajistit veškeré relevantní dokumenty. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jí byl správný formulář pro účely osvobození od soudních poplatků zaslán až dne 19. 12. 2013.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že z postupní smlouvy uzavřené mezi ní a společností Jaccor vyplývá, že se smluvní strany dohodly na tom, že stěžovatelka bude uplatňovat a vymáhat dotčenou pohledávku. Vymožená částka náleží stěžovatelce až poté, co tuto pohledávku vymůže, a to po odečtení účelně vynaložených nákladů a úplaty za postoupení pohledávky ve výši 97% vymožené částky. To znamená, že úplata pro stěžovatelku činí 3% z vymožené částky. Na základě uvedeného je tedy společnost Jeccor tou společností, jejíž finanční situace by měla být primárně předmětem posuzování, pokud jde o žádost o osvobození od soudního poplatku. Obecné soudy by tak měly posuzovat majetkovou situaci nejen stěžovatelky, ale též společnosti Jaccor.

Stěžovatelka ve svém návrhu dále uvedla, že věrohodným způsobem prokázala své majetkové poměry, odůvodňující osvobození od soudního poplatku, jakož i to, že se zde nejedná o svévolné ani zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Obecné soudy řádně nepřezkoumaly majetkové poměry stěžovatelky, které bylo odepřeno právo na přístup k soudu.

Dovolací soud se vůbec nezabýval otázkou naprosto nedostatečného a nesrozumitelného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. K veškerým tvrzením a předloženým listinám se odvolací soud vyjádřil pouze tolik, že žalobkyně nedoložila své poměry natolik, aby bylo možno uvažovat o vyhovění její žádosti. Takové shrnutí však postrádá jakékoliv odůvodnění a uvedení toho, jak soud důkazy hodnotil, jakými úvahami se řídil, jaký učinil závěr o majetkových poměrech stěžovatele a jak věc posoudil po právní stránce, včetně absence posouzení stěžovatelkou uváděných zvlášť závažných důvodů pro přiznání osvobození od soudního poplatku. Za zcela nelogický považuje stěžovatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně danou věc správně posoudil, když stěžovatelka nedoložila své majetkové poměry tak, aby bylo možno uvažovat o vyhovění její žádosti. Soud prvního stupně rozhodoval o žádosti stěžovatelky dne 27. 2. 2014 a neměl tak k dispozici podání stěžovatelky ze dne 28. 3. 2014, v němž uvedla rozhodující skutečnosti a předložila důkazy pro osvobození od soudního poplatku. Obecné soudy nepřihlédly k celkovým majetkovým poměrům stěžovatelky, ke stavu a struktuře jejího majetku, jakož i její platební schopnosti. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1619/08, IV. ÚS 3543/12 a uzavřela, že v dané věci došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzení, podle něhož se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami, především pak s podáním stěžovatelky ze dne 28. 3. 2014, jímž prokazuje nemajetnost nejen svoji, ale též společnosti Jaccor.

Předně je třeba uvést, že účastnicí řízení v dané věci byla stěžovatelka a nikoli společnost Jaccor. Právní argumentace poukazující na majetkové poměry zmíněné společnosti je tak zcela bezpředmětná.

Co se týče majetkové situace stěžovatelky, tedy společnosti UIP LTD., nelze jí zřejmě upřít, a to i s ohledem na její podání ze dne 28. 3. 2014, že se nachází ve složité finanční situaci. Nicméně podle náhledu Ústavního soudu sama tato skutečnost ještě bez dalšího nezakládá právo na její osvobození od soudních poplatků. Postavení stěžovatelky nelze vytrhávat z kontextu celého případu, neboť tato podle svého vlastního tvrzení vznikla za účelem vymáhání konkrétní pohledávky.

Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že se odvolací ani dovolací soud nevypořádal s jejím přípisem ze dne 28. 3. 2014, je třeba tuto skutečnost odvolacímu soudu vytknout. Z jím zvoleného způsobu právní argumentace vyplývá, že ve své podstatě hodnotil majetkové poměry stěžovatelky obdobně, jako nalézací soud. Tento přitom ještě neměl k dispozici podání žalobkyně ze dne 28. 3. 2014, na které měl krajský soud v rámci svého odůvodnění nepochybně reagovat. Nicméně v závěru svého odůvodnění odvolací soud nastínil koncepci, kterou následně rozvedl Nejvyšší soud a jež vychází z toho, že s žádostí o osvobození od soudních poplatků nemůže být úspěšný subjekt, vzniklý bez jakéhokoliv majetkového zázemí pouze za účelem vymáhání vysoké finanční částky na základě postoupené pohledávky.

Nejvyšší soud založil svoji právní argumentaci na určitém stupni obecnosti, kdy ve své podstatě nepřipustil nastolení právní praxe, vycházející z částečného přenášení podnikatelského rizika za vymáhanou pohledávku na stát. Z tohoto důvodu je pak bezpředmětné, jakým způsobem a zda vůbec stěžovatelka prokázala svoji nemajetnost. V souvislosti s osvobozením od soudních poplatků považoval Nejvyšší soud za nemožný již samotný stěžovatelkou nastavený koncept, podle něhož by bylo lze zakládat společnosti za účelem vymáhání pohledávek. Respektive takové společnosti pochopitelně zakládat lze, ale není možné jejich podnikatelské riziko plynoucí z vedení soudního sporu přenášet na stát s tvrzením, že jsou nemajetné a tudíž by měly být osvobozeny od soudních poplatků. V tomto konkrétním případě stěžovatelka již v době svého vzniku věděla, že je nemajetná a měla si tudíž zvážit, zda její podnikatelský plán vychází z reálných základů.

Dovedeno k závěrům ad absurdum, by stěžovatelkou proklamovaná praxe mohla vést k situacím, kdy budou zakládány právnické osoby pouze a jedině za účelem vymáhání jediné pohledávky. Náklady, resp. podnikatelské riziko by v takových případech zcela nedůvodně nesl stát, což je nepřípustné. Tito podnikatelé by se současně nedůvodně dostávali do lepšího postavení než ty společnosti, jež svoji pohledávku nepostoupily na třetí osobu a vymáhají ji svým vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Viděno z tohoto úhlu pohledu lze považovat závěry Nejvyššího soudu stran obcházení zákona za zcela příhodné.

V souvislosti s výše uvedeným lze obdobně odkázat i na judikát Nejvyšší správního soudu sp. zn. 7 As 101/2011, podle něhož "I když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede.". K tomu srov. též VEČEŘA, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015. 157 s.

Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2015


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu