IV.ÚS 2080/15 #1

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem Beroun, Havlíčkova 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 10 To 89/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014 sp. zn. 4 T 20/2013, takto:

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.

Stěžovatel byl v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 29. 4. 2015 č. j. 6 Tdo 460/2015-47 odmítl.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 6 Tdo 460/2015-47. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a Nejvyšší soud byl označen toliko jako vedlejší účastník řízení. Protože ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak nepolemizuje, Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015


JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj