II.ÚS 3911/13 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Lubomíra Müllera, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem Praha - Břevnov, Vodňanského 538/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013 ve věci č. j. 6 Ads 3/2013-41 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 ve věci č. j. 5 Ad 9/2010-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

Stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva, jež mu jsou zaručena ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem - byť jej nevtělil do samotného petitu - na zrušení části nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole, jmenovitě slov "do 31. prosince 1956" v ustanovení § 1 a slov "nejpozději do 31. prosince 2011, jinak nárok na ni zaniká" v ustanovení § 2 odst. 2 tohoto vládního nařízení (stěžovatel sice tato ustanovení nepřesně označuje, z ústavní stížnosti je nicméně zřejmé, o která ustanovení se jedná).

Rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") ze dne 8. 8. 2012 byla stěžovateli přiznána jednorázová částka podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb. ve výši 100 000,- Kč; ministerstvo přitom stěžovateli plnilo na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 č. j. 5 Ad 9/2010-35, jímž bylo vyhověno stěžovatelově správní žalobě. Ke kasační stížnosti ministerstva však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2012 č. j. 6 Ads 76/2012-63 rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dne 11. 11. 2012 navrhl stěžovatel městskému soudu zastavit řízení o jeho žalobě, neboť mu bylo v mezidobí správním orgánem plně vyhověno.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu správní žalobu zamítl a jeho návrhu na zastavení řízení nevyhověl. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel spatřuje porušení dovolávaného práva na spravedlivý proces v tom, že pokud navrhl zastavení řízení, nebyl soud oprávněn v řízení pokračovat, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel navrhl zastavení řízení dne 11. 11. 2012, tedy v době, kdy ve věci neexistovalo žádné meritorní rozhodnutí, neboť rozsudek městského soudu ze dne 10. 4. 2012 byl zrušen. Dle názoru stěžovatele proto mělo být jeho návrhu na zastavení řízení vyhověno, a to i za předpokladu, že by podmínky stanovené v ustanovení § 62 soudního řádu správního nebyly splněny.

Nadto se stěžovatel domnívá, že v dané věci aplikované nařízení vlády č. 122/2009 Sb. je v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, neboť zcela nedůvodně vytváří zvláštní kategorii nezákonně vyloučených studentů (časově ohraničenou lety 1948 a 1956), pročež porušuje jeho základní právo garantované ustanovením čl. 1 Listiny. Stěžovatel proto navrhuje zrušení výše uvedených slov, jež zakládají nedůvodnou nerovnost osob postižených komunistickým režimem.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 4. 2015 potom stěžovatel odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 a souladu s nimi míní, že by nebylo správné, aby bylo od osob perzekvovaných minulým režimem požadováno vrácení již vyplaceného odškodnění.

Ústavnímu soudu byla článkem 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje ve své podstatě pouze tytéž námitky, se kterými se v předchozím řízení obecné soudy ústavně konformním způsobem již vypořádaly.

Podstatou napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je (toliko) otázka, zda městský soud nepochybil, pokud nevyhověl stěžovatelově návrhu na zastavení řízení (a ve věci meritorně rozhodl). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku řádně a přesvědčivě odůvodňuje správnost tohoto postupu, přičemž na jeho podporu předkládá adekvátní argumentaci, s níž stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nepolemizuje, pouze bez jakékoliv hlubší (tím méně pak ústavněprávní) argumentace namítá, že by soud měl řízení zastavit i v případě nenaplnění podmínek předvídaných ustanovením § 62 soudního řádu správního, a to proto, že "soudní řízení by nemělo být vedeno, když žalobce prohlásí, že se předmětnou žalobou nechce předmětného nároku dále domáhat". Stěžovatel tak zjevně přehlíží celkový (mj. i procesní) kontext projednávané věci, pročež na tomto místě postačí odkázat na body [15] a [18] odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť Ústavní soud v tam vyslovených tezích ústavněprávní deficity neshledává, respektive se s těmito tezemi bezvýhradně ztotožňuje. Pro úplnost je možné dodat, že Nejvyšším správním soudem zvolená interpretace ustanovení § 62 soudního řádu správního není v rozporu ani s přístupy doktrinálními (srov. L. Jemelka, M. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 471).

Případné přitom nejsou ani stěžovatelovy odkazy na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15, resp. na nález ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15, jelikož tyto nálezy sice - zjednodušeně řečeno - reflektují důsledky právní polemiky, zda je možné v případě odškodnění určité skupiny osob poškozené minulým režimem - přímo - aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Ve stěžovatelově věci se však otázka (ne)aplikace tohoto ustanovení Úmluvy vůbec nezjevuje, neboť stěžovatel nežádá o odškodnění za nezákonné věznění, zatčení či zadržení (resp. detenci). Závěry uvedených nálezů proto do souzené věci bez dalšího zjevně nedopadají a stěžovatelův odkaz na tyto závěry tak není přiléhavý. Navíc je možné ještě připomenout, že nezanedbatelnou skutkovou okolnost hrála v nálezových věcech rovněž skutečnost, že tamní stěžovatelé jim poskytnuté odškodnění již spotřebovali, pročež případné vrácení této finanční částky by pro ně představovalo citelný sociální problém (srov. bod 22 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15); obdobné sociální důvody - jež by mohly vést k analogické "aplikaci" závěrů přijatých v odkazovaných nálezech - přitom z projednávané ústavní stížnosti (ani nepřímo) nevyplývají. Možné příčiny vzniku nové - s nálezovými věcmi srovnatelné - "křivdy" proto Ústavní soud v závěrech přijatých v napadených rozhodnutích obecných soudů rozhodně nespatřuje.

Druhý senát Ústavního soudu konečně neshledal relevantní důvody ani k přerušení řízení a postoupení návrhu na zrušení výše uvedených částí nařízení vlády č. 122/2009 Sb. plénu. Nosné argumenty, pro které není namístě indikace protiústavnosti tohoto vládního nařízení (resp. jeho částí), vyčerpávajícím způsobem prezentoval Nejvyšší správní soud v předchozím kasačním rozsudku č. j. 6 Ads 76/2012-63; Ústavnímu soudu tak nezbývá než na odůvodnění tohoto rozsudku v úplnosti odkázat (zvláště pak je možné zdůraznit body [28], [30], [32], [33], [35], [39], [40] a [41]). Je přitom namístě vyzdvihnout pasáž z bodu [33], kde Nejvyšší správní soud připomněl, že - dosud neodškodněný - zásah ze strany komunistického režimu utrpěli "i lidé, kteří vůbec z politických (či tzv. kádrových) důvodů na vysokou školu nebyli přijati anebo jim bylo předem znemožněno se vůbec o vysokoškolské studium ucházet, ač k němu měli všechny předpoklady. To však neznamená, že by bylo možno zpochybňovat zákonnost posuzovaného nařízení, neboť tuto oblast křivd spočívajících v zamezení přístupu k vysokoškolskému vzdělání vůbec neodškodňuje." Kontextuálně - v souvislosti s otázkou legitimity časového vymezení v ustanovení § 1 tohoto nařízení vlády - není potom nepřípadná ani poznámka Nejvyššího správního soudu v bodu [42] odůvodnění, že právě i "životní příběh žalobce dokazuje, že mladším vyloučeným studentům nezůstala možnost vstupu do profese vyžadující vysokoškolské vzdělání uzavřena na rozdíl od osob, které v době změny politického režimu byly ve věku blízkému věku důchodovému."

V návaznosti na závěry zaznamenané v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu je vhodné dodat následující. Vždy, když právní předpis stanoví určité pevné časové hranice (jako např. 25. 2. 1948), je zjevné, že zákonodárce zvolil paušalizující řešení (přičemž v daném kontextu se zákonodárné moci jiné řešení snad ani nenabízí), které může nést jisté - inherentní - znaky nespravedlivosti, tedy řešení, které se v konkrétním případě - přinejmenším subjektivně vzato - může jevit jako nespravedlivé. I tak však není možné ztrácet ze zřetele skutečnost, že v oblasti nápravy křivd způsobených několik desetiletí trvajícím nedemokratickým režimem, nelze spatřovat ústavněprávní deficit již v samotné absenci ambice zcela napravit veškeré způsobené křivdy, jelikož je otázkou v prvé řadě politického konsensu, nacházejícího následně odraz v příslušné legislativě, k jak široké nápravě křivd bude nakonec přistoupeno.

Z výše uvedených důvodů proto neshledává druhý senát Ústavního soudu protiústavními napadená ustanovení předmětného nařízení vlády, na jejichž základě není možné napravit křivdu, již stěžovatel (resp. osoba v obdobném skutkovém kontextu) utrpěl sice za trvání nedemokratického režimu, nicméně až po nařízením vlády vymezeném období, a to mj. i proto, že právě způsob tohoto vymezení má své rozumné opodstatnění, a nenese tedy zjevné znaky arbitrárnosti (viz body [39] - [41] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 76/2012-63).

Sluší se tak již jen připomenout, že stěžovatel proti závěrům obsaženým v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu nepředkládá žádnou věcnou oponenturu, pouze bez dalšího namítá, že úprava provedená nařízením vlády č. 122/2009 Sb. porušuje ustanovení čl. 1 Listiny a je v rozporu se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, tedy předkládá toliko tvrzení, se kterými se přesvědčivým způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud v obsáhlém odůvodnění předmětného kasačního rozsudku, a to včetně důvodů, proč stěžovateli v daném kontextu nevzniklo legitimní očekávání na vyplacení odškodného (viz bod [44] rozsudku).

Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal porušení stěžovatelových základních práv, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu