II.ÚS 3649/13 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, IČ: 00064581, se sídlem Magistrát hl. m. Prahy, Mariánské nám. 1, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15,128 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č. j. 18 Co 352/2010-117 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2013 č. j. 22 Cdo 3279/2011-188, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. května 2010 č. j. 32 C 125/2009-76 ve výroku pod bodem I. zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") k budově č. p. X1, nacházející se na pozemku parc. č. X2 a pozemku parc. č. X3, to vše v katastrálním území Braník, obci Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"). Ve výrocích pod body II. - IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č. j. 18 Co 352/2010 - 117 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok pod bodem I.). Odvolací soud dále zrušil výroky o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně i vedlejší účastník na straně žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. září 2013 č. j. 22 Cdo 3279/2011 - 188 odmítl.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žalovaný ad 1) nemohl předmětné nemovitosti nabýt na základě dědického usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. ledna 2009 č. j. 34 D 2991/2008 č. j. 34 D 2991/2008 a nemohli je nabýt ani žalovaní ad 2) a ad 3).

Stěžovatelka předně namítá, že žalovaný ad 1) se nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí na základě dědického usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. ledna 2009 č. j. 34 D 2991/2008, neboť se jedná o případ, kdy se československý stát chopil držby předmětných nemovitostí v tzv. rozhodné době. Dle ustálené judikatury se lze přitom v těchto případech domáhat pouze obnovení vlastnického práva podle restitučních předpisů, ledaže by oprávněná osoba prokázala, že k tomu v době uplatnitelnosti restitučního nároku neměla důvod, resp. že kumulativně 1) byla jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, 2) předmětné nemovitosti držela a 3) stát se k ní jako k vlastníkovi choval (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2609/2010 ze dne 8. září 2010).

Podle stěžovatelky je zřejmé, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatelka. Předmětné nemovitostí totiž přešly na československý stát v rozhodné době, přičemž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku české republiky do vlastnictví obcí, (tj. ke dni 24. května 1991) byly ve správě Obvodního bytového podniku v Praze 4 (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 812/96 ze dne 26. 5. 1999 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3987/2010 ze dne 18. listopadu 2010). Předmětné nemovitosti tak v souladu s ust. § 3 odst. 1 cit. zákona přešly do vlastnictví stěžovatelky.

Pro případ, že by soud byl opačného názoru, stěžovatelka namítá, že ode dne účinnosti cit. zákona byla v dobré víře, že se tak stalo, a předmětné nemovitosti ke dni 24. května 2001 vydržela.

Nad rámec výše uvedeného stěžovatelka zdůrazňuje, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly otázkou držby předmětných nemovitostí v době rozhodné i po roce 1989.

III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a za správné považuje odvolací soud i jeho závěry právní. Odvolací soud poukázal na to, že předmětné řízení je řízením o určení vlastnictví, nikoli řízením restitučním. Městský soud v Praze dovodil, že žalobkyně v řízení své vlastnické právo k předmětným nemovitostem neprokázala. Městský soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně ani vedlejší účastník neprokázali tvrzení o vydržení věci státem, jehož dobrou víru věc vlastnit vylučuje právě institut národního správce.

Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze se dostatečným a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a jeho rozsudku nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Rovněž usnesení Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem objasnil, proč v souzené věci neshledal dovolání stěžovatelky přípustným. Ve svém rozhodnutí dovolací soud poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4048/2009 a uvedl, že oprávněná držba státu není založena držením věci na základě rozhodnutí o zavedení národní správy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. 28 Cdo 796/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6626 a č. C 6627). Tento závěr pak není dotčen bez dalšího ani koncem tzv. rozhodného období (1948 - 1989) v pojetí restitučních předpisů. Jen obtížně totiž mohli případní právní nástupci zemřelého otce žalovaného 1) fakticky vykonávat vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jestliže neproběhlo dědické řízení, ve kterém by byly poměry zakotvené smrtí otce žalovaného ad 1) ustaveny najisto. Rovněž usnesení Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu