II.ÚS 1297/14 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Františka Kolaříka, zastoupeného Mgr. Janem Lego, Ph.D., advokátem se sídlem Lochotínská 18, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 2971/2013-541, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2013 č. j. 51 Co 456/2012 - 454 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C 83/2005 - 447, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2013 č. j. 51 Co 456/2012 - 454 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. května 2012 č. j. 10 C 83/2005 - 447, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalovaných náhrady škody ve výši 20 000 000,- Kč vzniklé jeho právnímu předchůdci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 2971/2013-541 odmítl.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, avšak podle názoru stěžovatele se o změnu žaloby nejednalo, ale šlo pouze o její konkretizaci. Stěžovatel totiž v žalobě původně požadoval náhradu škody, která mu, resp. jeho právnímu předchůdci, vznikla tím, že v důsledku trestního stíhání neměl možnost vykonávat podnikatelskou činnost. Při ústním jednání dne 14. února 2012 stěžovatel uvedl, že uplatňuje náhradu škody z titulu vynaložených nákladů obhajoby, náhradu škody vzniklé neobdržením zemědělských dotací a náhradu škody vzniklé neuhrazením restitučních nároků ze strany státu. Z uvedeného je přitom patrné, že k rozšíření skutkových tvrzení ze strany stěžovatele nedošlo, nýbrž, že se naopak stěžovatel pohyboval v mezích původně podané žaloby, kterou pouze konkretizoval.

Postup obecných soudů je podle stěžovatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které změna žaloby v průběhu řízení je zásadně možná (§ 95 a 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř."), pokud výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu (např. rozsudek sp. zn. 29 Odo 805/2001).

Odůvodnění postupu obecných soudů tak podle stěžovatele postrádá právně relevantní věcný podklad a je v rozporu se zásadou nutnosti postupu orgánů stání moci secundum et intra legem. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nemohou libovolně rozhodovat, byť by se jednalo o dílčí otázku, aniž by takový postup byl řádně a zákonně odůvodněn; připuštění takové možnosti by popíralo principy právního státu a nepřípustně by zasahovalo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel rovněž upozorňuje, že v řízení před obecnými soudy bylo zatíženo nepřípustnými a neoprávněnými průtahy, a to v rozporu s čl. 38 odst. 2 větou první Listiny.

Ze strany obecných soudů bylo rovněž porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatel připomíná, že v důsledku nesprávného trestního řízení a nesprávného úředního postupu právní předchůdce stěžovatele neobdržel zemědělské dotace, když nejdříve zemědělské dotace získal v roce 1994, ale v důsledku trestního stíhání mu byly v roce 1995 zastaveny. Dále stěžovatel požadoval náhradu škody za to, že koupil v roce 1993 restituční nároky, které mu měly být státem kompenzovány a těmito restitučními nároky měla být uhrazena cena privatizovaného majetku, ale nakonec se tak nestalo. Naposledy byl stěžovatel, resp. opět jeho právní předchůdce nucen vynaložit enormní prostředky na nákladech obhajoby. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 20.000.000,- Kč, přičemž skutečná výše škody, která stěžovateli vznikla, dosahuje až částky 90.000.000,- Kč. V důsledku chybného a protiústavního postupu obecných soudů však nebyla stěžovateli tato částka přiznána, čímž bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek.

III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zdejšího soudu zde citovaná).

Ke konkrétní polemice stěžovatele s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2 ohledně nesplnění podmínek pro připuštění změny původní žaloby, Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že posouzení uvedené otázky je zcela v jurisdikci obecných soudů, neboť, jak dal ve svých předchozích rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000 (U 22/18 SbNU 447), usnesení sp. zn. I. ÚS 1406/09 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2865/10] zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud, pokud je náležitě odůvodněna, zásadně nepřezkoumává.

Nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/03 (N 15/36 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433) nebo sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79) na posuzovaný případ nedopadají, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že se dostatečně či vůbec nezabývaly veškerými okolnostmi případu, resp. že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozhodování o změně žaloby a posouzení podmínek pro její připuštění je výlučně na posouzení soudu prvního stupně, přičemž nepřipuštění změny žaloby samo o sobě nemůže mít vliv na správnost konečného rozhodnutí, neboť žalobci nic nebrání, aby jakékoliv další nároky uplatnil samostatně. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatele, že odvolací soud dle něj jednak odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu posoudil doplnění žaloby jako změnu žaloby, jednak změnu žaloby v rozporu s judikaturou nepřipustil, uvedl, že v otázce, zda se v případě vyjádření dovolatele (žalobce) ze dne 14. února 2012 jednalo o změnu žaloby, či nikoliv, odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v několika rozsudcích přijal a odůvodnil závěr, že o změnu žaloby se nejedná tehdy, mění-li žalobce jen právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby). Změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. naopak je, požaduje-li žalobce stále stejné plnění, ale z jiného skutkového základu věci (skutkového děje), než jaký vylíčil v původní žalobě. Tento ustálený výklad Nejvyššího soudu je vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008 sp. zn. 21 Cdo 2879/20. Nejvyšší soud poukázal na to, že dovolatel původně v žalobě požadoval náhradu škody vzniklé tím, že v důsledku trestního stíhání neměl možnost vykonávat podnikatelskou činnost. Při ústním jednání dne 14. února 2012 dovolatel uvedl, že uplatňuje náhradu škody z titulu vynaložených nákladů obhajoby, náhradu škody vzniklé neobdržením zemědělských dotací a náhradu škody vzniklé neuhrazením restitučních nároků ze strany státu. Dovolatel tím rozšířil svá skutková tvrzení a svůj nárok opřel o jiný skutkový základ, než jaký byl původně uveden v žalobě. To, zda škoda vznikla vynaložením nákladů obhajoby ze strany dovolatele, nebo zda vznikla nezvětšením majetku dovolatele v důsledku nemožnosti podnikat, je vylíčením rozhodných skutečností. Nejednalo se o změnu právní kvalifikace, ani o "precizování" podané žaloby, jak je uvedeno v dovolání.

Otázka, zda soud měl změnu žaloby učiněnou žalobcem připustit, nebo nikoliv, není podle názoru Nejvyššího soudu způsobilá založit přípustnost dovolání. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí na vyřešení otázky správnosti nepřipuštění změny žaloby nezávisí. Nepřipuštění změny žaloby nemohlo mít vliv na správnost výroku ve věci samé. Dovolatel ani nikterak nezpochybnil správnost zamítavého výroku ohledně nároku, který předmětem řízení byl (zůstal). Ve skutečnosti se domáhal přezkumu pravomocného usnesení o nepřipuštění změny žaloby, nikoliv přezkumu rozsudku ve věci samé. Takto vytýkaná vada řízení přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z ústavněprávního rámce a postupu těchto soudů tak nelze z ústavního pohledu nic vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3282/11).

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu [např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/8 SbNU 375), usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 (N 128/34 SbNU 301)]. Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu