I.ÚS 878/15 #1 — Náležitosti odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 16. září 2015 sp. zn. I. ÚS 878/15 ve věci ústavní stížnosti Ingres group, s. r. o., se sídlem Zábřeh, Olomoucká 10/2266, právně zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, se sídlem v Šumperku, náměstí Míru 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 2894/2014-127, kterým bylo pro vady odmítnuto stěžovatelčino dovolání v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Marie Balcárkové, právně zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem, se sídlem v Zábřehu, náměstí Osvobození 28, jako vedlejší účastnice řízení.

Odůvodnění


I. Obsah ústavní stížnosti

1. Ústavnímu soudu byl dne 24. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, jež nabyla od vlastníka - Zdeňka Balcárka - na základě kupní smlouvy ze dne 6. 10. 2011. V předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 17/2011 se žalobkyně Marie Balcárková domáhala proti svému synovi (žalovanému Zdeňku Balcárkovi) určení vlastnického práva z důvodu splnění podmínek pro vrácení daru. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 26. 7. 2012 č. j. 9 C 17/2011-65 žalobě vyhověl a určil, že Marie Balcárková je vlastníkem předmětných nemovitostí.

3. Žaloba stěžovatelky na určení vlastnictví byla rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 4. 2013 č. j. 16 C 132/2012-60 zamítnuta z důvodu, že kupní smlouvou nabyla nemovitosti od nevlastníka Zdeňka Balcárka, který v době uzavření kupní smlouvy byl již vyzván k vrácení daru. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 69 Co 402/2013-107 tak, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdil.

4. Stěžovatelka podala rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu, jež je napadeno touto ústavní stížností, odmítnuto, neboť stěžovatelka v něm dle dovolacího soudu nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že podle jejího přesvědčení dovolání splňovalo veškeré náležitosti, které jsou na něj kladeny, a proto mělo být řádně přezkoumáno. Soudy obou stupňů (tj. okresní a krajský) založily svoje rozhodnutí na tom, že Zdeněk Balcárek předmětné nemovitosti stěžovatelce nemohl prodat, neboť kupní smlouva byla uzavřena až poté, co byl Marií Balcárkovou vyzván k vrácení daru, a tudíž v době jejich prodeje nebyl jejich vlastníkem. Skutečnost, zda byly splněny podmínky pro vrácení daru, však byla prokazována pouze v řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 9 C 17/2011 a takto zjištěný skutkový stav (že se Zdeněk Balcárek jako obdarovaný dopustil vůči Marii Balcárkové jako dárkyni jednání podle § 630 obč. zák.) byl bez dalšího převzat jako prokázaný v řízení o určovací žalobě stěžovatelky. Pokud soudy zamítly žalobu stěžovatelky s tím, že Zdeněk Balcárek v době prodeje předmětných nemovitostí nebyl jejich vlastníkem s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 7. 2012 č. j. 9 C 17/2011-65, postupoval v rozporu s ustanovením § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jakož i s konstantní judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, publikovaný v Soudní judikatuře pod číslem SJ 168/2003, číslo sešitu 10).

6. Stěžovatelka je přesvědčena, že základní dovolací námitka (obsažená v čl. IV dovolání) směřovala proti chybnému právnímu posouzení otázky vázanosti soudu jiným soudním rozhodnutím. V důsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 17/2011 se namísto stěžovatelky stala vlastníkem předmětných nemovitostí Marie Balcárková. V řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 132/2012 byl bez dalšího převzat skutkový stav ohledně naplnění důvodů pro vrácení daru, aniž by k tomu stěžovatelka mohla zaujmout jakékoliv stanovisko (návrh na výslech svědka Balcárka byl zamítnut) nebo aniž by soudy jako předběžnou otázku posoudily legitimitu důvodů pro vrácení daru.

7. Stěžovatelka uzavírá, že předpoklady přípustnosti dovolání byly jasně a srozumitelně vylíčeny a vztaženy k otázce vázanosti soudu pravomocným rozhodnutím soudu v jiné věci. Nejvyšší soud proto neměl její dovolání odmítnout.


II. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

8. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud uvedl, že jeho postup, jímž dovolání pro vady odmítl, byl výrazem jeho již ustálené judikatury, přičemž odkázal i na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž dle jeho názoru vyplývá, že jeho postupem v dané věci nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Oba soudy nižších stupňů otázku podmínek pro vrácení daru jako předběžnou vyřešily nikoliv jen na základě rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 7. 2012 č. j. 9 C 17/2011-65, nýbrž na základě dalších důkazů citovaných v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 4. 2013 č. j. 16 C 132/2012-60. Skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná převzal odvolací soud i pro odvolací řízení. Vedlejší účastnice prostřednictvím svého právního zástupce se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřila podrobněji, přičemž zejména popsala okolnosti týkající se vrácení daru (předmětných nemovitostí), průběh řízení před Okresním soudem v Šumperku a svůj postup při informování stěžovatelky o skutečnostech, jež s vrácením daru souvisely. Vedlejší účastnice popřela tvrzení stěžovatelky, že se o tom, že již není vlastníkem nemovitostí, stěžovatelka dozvěděla zcela náhodně až v prosinci 2012, když si pořizovala výpis z katastru nemovitostí. Již 1. 12. 2010 totiž vedlejší účastnice vyzvala Zdeňka Balcárka, aby nemovitosti vyklidil a vyklizené je předal nejpozději do 7. 12. 2010 s poučením, že v případě, že tak neučiní, bude nucena o vyklizení požádat soud, což také učinila. Od daného okamžiku Zdeněk Balcárek s nemovitostmi nesměl právně nakládat ani je dát do zástavy pro stěžovatelku, jak to učinil v březnu 2011, a zejména je zcizovat, jak to učinil dne 6. 10. 2011. O tom, že byla podána žaloba, stěžovatelka věděla od Marie Balcárkové nejméně od března 2011, tedy v době, kdy nemovitost byla dána do zástavy.

III. Právní posouzení Ústavním soudem

9. Po zjištění, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přezkoumal Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít vydáním usnesení Nejvyššího soudu, aniž by v něm bylo řádně odůvodněno, z jakých důvodů nepovažuje dovolací soud podané dovolání za naplňující podmínky přípustnosti dle § 237 o. s. ř.

11. Z ústavního pořádku ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

12. Ústavní soud již v minulosti v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, k ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425)], mezi které lze, jak je uvedeno v předchozím odstavci, nepochybně zařadit i rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání.

13. Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud posoudil dovolání, jehož přípustnost stěžovatelka vyvodila z ustanovení § 237 o. s. ř., jako vadné, a proto je odmítl s odkazem na § 243c odst. 1 větu první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 29 NSČR 51/2013).

14. Podle ustanovení § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je odůvodněno v rozhodné hodnotící části stručně tak, že: "Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od ,ustálené rozhodovací praxe' dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Dovolatelka podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uvedenému požadavku nedostála." Dovolací soud tedy jen parafrázoval zákon a poté připojil hodnotící závěrečnou větu.

16. Jakkoliv jde v případě § 243f odst. 3 věty první o. s. ř. o výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, v daném případě odůvodnění napadeného usnesení požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti nesplňuje, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151)].

17. Ve svém dovolání stěžovatelka již na počátku výslovně uvedla právní otázku, kterou pokládá dovolacímu soudu. Učinila tak sice v obecné rovině ("zda a nakolik je soud vázán výsledky předcházejícího řízení, v němž nebyl žalobce účastníkem"), ale vzápětí tuto právní otázku podrobně konkretizovala, přičemž se tak stalo nejen s přihlédnutím k aspektům procesním (právní následky ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. a jejich interpretace), ale i k aspektům hmotněprávním (otázka vědomosti či nevědomosti nabyvatele ze smlouvy o převodu nemovitostí o tom, že v mezidobí vzniká mezi převodcem a předchozí vlastnicí spor o platnost darovací smlouvy jako titulu nabytí vlastnictví převodcem). Kromě toho stěžovatelka doprovodila svou argumentaci odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a za pomoci citace judikátu Ústavního soudu shledala, že jsou zasažena též její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ostatně, i kdyby měl dovolací soud za to, že vymezená právní otázka není dostatečně konkrétní, úplně formulovaná nebo že obsah dovolání nabízí k řešení více právních otázek, mohl postupovat ve směru odstranění vad dovolání podle ustanovení §

241b odst. 3 o. s. ř., a předejít tak kategorickému závěru, k němuž posléze došel.

18. Ústavní soud tedy posoudil podané dovolání a musí konstatovat, že náležitosti stanovené zákonem (§ 241a o. s. ř.) potenciálně obsahuje. Pokud jde o naplnění přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., je z jeho obsahu zřejmé, že dovolatelka v něm určitou právní otázku nastolila s tím, že ji považuje za dosud neřešenou. I v minimalisticky formulovaném odůvodnění napadeného usnesení měl dovolací soud na takto formulovanou právní otázku odpovědět stručně tak, že ji již řešil a jakým způsobem. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. V daném případě tak dovolací soud neučinil, neboť se nijak nevypořádal s tvrzením stěžovatelky stran dosud neřešené právní otázky a odmítl posoudit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Namísto toho pouze formálně konstatoval vadu podaného dovolání, jež pokračování v dovolacím řízení brání, aniž by se eventuálně pokusil ji odstranit (ač k tomu text dovolání poskytoval dostatek prostoru).

19. Jak již Ústavní soud konstatoval, dovolatelka, nynější stěžovatelka, právní otázku pro Nejvyšší soud formulovala. Učinila tak sice za pomoci procesualistické argumentace (skrze § 159a o. s. ř., otázka vázanosti předchozím meritorním rozhodnutím o vlastnictví k nemovitostem), ale v kontextu odůvodnění dovolání je zcela zřejmé, že právní otázka reflektuje též hmotné právo, a to z pohledu postavení dle svých vlastních tvrzení dobrověrného nabyvatele, jenž uzavřel smlouvu s převodcem - vlastníkem nemovitosti - ještě předtím, než bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve sporu mezi převodcem a předchozí vlastnicí nemovitostí určovacím výrokem (tedy výrokem o určení jejího vlastnictví z důvodu oprávněné žádosti o vrácení daru podle § 630 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013). Z výše uvedeného vyplývá závěr, že dovolací soud na základě argumentace dovolatelky mohl (resp. měl) po v úvahu připadajícím odstranění vad podání posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

20. Shora uvedená konstatování pak nabývají naléhavosti v případě, kdy stěžovatelka podané dovolání opírá rovněž o porušení svých základních práv, v daném případě zejména o porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci. "Dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi ,dodavatelem materiálu' pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů." [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)].

21. Podobně Ústavní soud argumentoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), kde uvedl, že "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy)" [viz také sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. V citovaném nálezu se Ústavní soud vyslovil rovněž k požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí, když konstatoval, že "dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování ...".

22. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, podobně jako v řadě předchozích rozhodnutí [např. sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567), sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779) nebo sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)], že dovolací soud svým nesprávným postupem odmítl posoudit přípustnost dovolání z hlediska § 237 o. s. ř., přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí nevyhovělo ani shora vyloženým požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že tak nedostál své ústavní funkci podle čl. 4 Ústavy, dle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

23. Ústavní soud dále konstatuje, že došlo-li k odmítnutí dovolání pro vady, aniž by byla posuzována jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř., vedlo takové odmítnutí nejen k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu, ale ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu, a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se totiž může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§ 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem odmítnuto jako vadné, byla by jeho ústavní stížnost, pokud by směřovala proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nepřípustná.

24. Odmítnutí dovolání stěžovatelky pro vady, ačkoli mohla být posouzena jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř., rovněž znamená, že dovolací soud o dovolání stěžovatelky rozhodoval v nesprávném složení, neboť o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu dle § 243f odst. 2 o. s. ř., ačkoli o přípustnosti dovolání by měl rozhodovat v souladu s § 243c odst. 2 o. s. ř. senát. Je tedy možno konstatovat rovněž porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

25. Ústavní soud tedy uzavírá, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky chráněná čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 38 odst. 1 Listiny.

26. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 č. j. 33 Cdo 289/2014-127 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

27. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústní jednání v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci.