I.ÚS 2455/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Ing. Stanislava Gajdoše, zastoupeného JUDr. Alešem Popelkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 22 Cdo 4285/2014-945, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června 2014 č. j. 25 Co 188/2014-910 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2013 č. j. 17 C 71/2008-869, takto:

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. srpna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z důvodu, že se postupem obou soudů cítí být zásadním způsobem poškozen na svých základních právech zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně s ohledem na nařízenou exekuci navrhoval odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku okresního soudu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelem přiložených příloh bylo zjištěno, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů okresní soud rozvodem zaniklé společné jmění manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zůstatky na dvou účtech, tj. celkem 82 087,35 Kč a do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal nemovitosti situované v k. ú. Syrovátka, dvě čalouněné válendy s úložným prostorem a zůstatky na dvou účtech, to vše v hodnotě 2 749 636 Kč, přičemž stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl v částce 2 048 598,60 Kč nejpozději do 31. března 2014. Dále okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelem krajský soud rozsudek okresního soudu, s výjimkou výroku označenému VI, potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o § 237 o. s. ř. a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s vypořádáním společného jmění manželů tak, jak o něm bylo rozhodnuto, neboť má za to, že došlo k porušení jeho subjektivních základních lidských práv stanovených v Ústavě a v Listině, zejména k porušení práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí obecných soudů podle názoru stěžovatele spočívají na nesprávném skutkovém stavu zjištěném soudy a na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel rovněž zpochybnil provedené důkazní řízení, konkrétní námitky vznesl co do neúplného provedení dokazování, nevzetí v úvahu stěžovatelem předložených důkazů a nesprávného hodnocení důkazů. Stěžovatel rovněž poukázal na průtahy v předmětném řízení a na nerespektování rovného postavení účastníků řízení, kdy vnosy žalobkyně soud převážně akceptoval, ovšem vnosy stěžovatele v drtivé míře odmítl uznat. Napadené rozsudky považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné a vyvolávající logické rozpory. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. října 2010 č. sp. zn. IV. ÚS 1702/10, na nálezy ze dne 17. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 a ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03.

4. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 22 Cdo 4285/2014-945 v ústavní stížnosti nenavrhoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval a jeho argumentace směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jejich práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, v odůvodnění svá rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu nevycházel ze znaleckého posudku Jana Pultara, nepřihlížel ke svazkům listin předloženým stěžovatelem, ani proč se stěžovateli nepodařilo v řízení prokázat vnos jeho výlučných prostředků z prodeje bytu v Pezinku na společný majetek za trvání manželství, i z jakého důvodu soud nepřihlížel k výdajům, které stěžovatel vynaložil po zániku manželství na společnou nemovitost (str. 7 až 10). Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo. Nejvyšší soud v souladu se svoji judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal okolnosti, pro které by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).

10. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") sice zaručuje právo na spravedlivé projednání záležitosti, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54, in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96, in ASPI).

11. Evropský soud pro lidská práva pak ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecké rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87, in ASPI) ve své judikatuře upřesnil i požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc hájit za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.

12. K poukazu stěžovatele na průtahy v řízení Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

13. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, kterou v ústavní stížnosti citoval, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

14. Stěžovateli se porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces, zaručeného ústavním pořádkem České republiky, doložit nezdařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu