II.ÚS 1780/15 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele JAF HOLZ, s. r. o., adresa Průmyslová 717/8g, 682 14 Vyškov, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2014, č. j. 1 Cmo 22/2014-193, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, vycházející z § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a současně extenzivní interpretací zákona došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. června 2014, č. j. 1 Cmo 22/2014-193, v řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 202.175,70 Kč, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že základním principem výkladu smluv je priorita takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy byl podle odvolacího soudu nesprávný, když dodatečná kupní smlouva je potvrzením ústní a platné kupní smlouvy uzavřené na základě objednávky kupujícího.

3. Proti tomuto kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, č. j. 23 Cdo 4557/2014-227, odmítnuto jako nepřípustné, neboť neobsahovalo stanovené náležitosti (zejména to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání).

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, jehož se dopustil odvolací soud nesprávným právním posouzením věci (podle stěžovatele nesprávně vyhodnotil otázku platnosti dodatečně uzavřené kupní smlouvy s objektivní nemožností plnění), které představuje vybočení ze zásad předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. V daném případě k takovému závěru nedospěl.

6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Na straně druhé Ústavní soud pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se ve shora citovaném nálezu vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". O takové rozhodnutí však ve stěžovatelově případě zjevně nešlo.

7. Ústavní stížností bylo napadeno toliko usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Je tedy zřejmé, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nebylo konečným rozhodnutím ve věci samé, neboť řízení o žalobě vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 181/2009 stále pokračuje. Jak již však bylo naznačeno výše, Ústavní soud až na výjimky (což není stěžovatelův případ) do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se nadto uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Řízení ve stěžovatelově věci tedy i přes odmítnutí mimořádného opravného prostředku nadále probíhá a jakékoli hodnocení ze strany Ústavního soudu by tak bylo předčasné. Stěžovatel má stále k dispozici procesní nástroje ochrany svých práv nejen v rámci řízení před soudem prvního stupně, ale zůstává mu zachována možnost čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky. Je tedy zřejmé, že za stávající situace lze případnou újmu na právech stěžovatele řešit v rámci soustavy obecných soudů. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. Závěrem Ústavní soud ještě dodává, že pokud by stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, byla by sice jeho ústavní stížnost přípustná, avšak rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu by se v takovémto případě v podstatě omezil pouze na zodpovězení otázky, zda dovolací soud svým závěrem o nepřípustnosti dovolání neodepřel stěžovateli přístup k tomuto soudu, a neporušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015

Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj