IV.ÚS 2127/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského ve věci stěžovatele M. M., státního příslušníka Ukrajiny, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců, Jezová 1, Bělá pod Bezdězem, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 9/84, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 6 Azs 111/2015-24 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015 č. j. 44 A 31/2015-6, takto:

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že jeho právnímu zástupci nebylo umožněno se řádně seznámit se všemi okolnostmi případu a doplnit jeho blanketní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, státní příslušník Ukrajiny, byl dne 17. 3. 2015 při pobytové kontrole v Praze 4 zajištěn hlídkou cizinecké policie a přitom se prokazoval falešným rumunským cestovním pasem na cizí jméno. Téhož dne bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění a rozhodnutím cizinecké policie ze dne 19. 3. 2015 byl stěžovatel podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn za účelem správního vyhoštění a umístěn v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem-Jezové. Dne 26. 3. 2015 učinil stěžovatel prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 31. 3. 2015 č. j. OAM-57/LE-BE02-BE02-PS-2015 rozhodlo podle § 46a odst. 1 písm. a) a c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatel je povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 28. 7. 2015. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 27. 4. 2015 blanketní žalobu, kterou Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl, neboť žaloba neobsahovala žádný žalobní bod, jenž lze podle soudního řádu správního uvést nebo rozšířit pouze ve lhůtě pro podání žaloby; tato lhůta uplynula dne 30. 4. 2015. Kasační stížnost posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou a v záhlaví označeným rozsudkem ji zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko opakování argumentů uplatněných již v kasační stížnosti, s nimiž se Nejvyšší správní soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, který se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby stěžovatele. Zvláště podrobně a s odkazy na odbornou literaturu a předchozí judikaturu správních soudů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 4 Azs 3/2004-48 nebo ze dne 18. 11. 2013 č. j. 6 Azs 18/2013-37; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://www.nssoud.cz) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v projednávané věci krajský soud nemohl přezkoumat napadené rozhodnutí meritorně, neboť nebyl řádně a včas uplatněn žádný žalobní bod. Dále vysvětlil, že není povinností soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění této vady za situace, kdy by doplnění žaloby ve lhůtě již nebylo objektivně možné.

V posuzovaném případě tak Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Oba soudy podle jeho přesvědčení rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu