II.ÚS 2454/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem Lidická 51, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 6. 2014, č. j. 14 T 3/2014-162, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014, č. j. 8 To 342/2014-187, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, č. j. 7 Tdo 359/2015-20, za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným přečinem krádeže podle ustanovení § 205 odst. 1 písm. a), písm. d) trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen (shora citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dotčených trestných činů se měl stěžovatel dopustit ve stručnosti tím, že při služebním zákroku Policie České republiky se zmocnil služební zbraně jednoho z policistů, poté se zbraní z místa činu utekl a následně tuto ukryl do hlíny v okrasném záhonku na jiném místě.

2. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel spáchal žalovaný skutek, přičemž jej usvědčily především svědecké výpovědi příslušníků Policie České republiky provádějících v inkriminovanou dobu služební zákrok a které soudy hodnotily jako zcela pravdivé a věrohodné, neboť v průběhu dokazování u hlavního líčení nebylo zjištěno, že by zasahující policisté chtěli stěžovatele učiněným svědectvím poškodit. Naopak výpověď svědka potvrzujícího skutkovou verzi stěžovatele již nalézací soud hodnotil jako zcela nevěrohodnou, jelikož z jeho projevu bylo patrné, že si svou výpověď předem promyslel a připravil. Nadto soudy konstatovaly, že stěžovatele usvědčuje též provedená pachová expertíza, která i přes námitky stěžovatele byla zcela použitelným důkazem v trestním řízení, byť i bez její existence by ostatní důkazy svědčily vině stěžovatele.

3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a došlo též k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že soudy zcela ignorovaly některé jeho námitky, přičemž s jinými námitkami se sice vypořádaly, avšak zcela nedostatečně. V této souvislosti stěžovatel předně rozporuje, že soudy považovaly za zcela věrohodné výpovědi dotčených policistů, a to i přesto, že ty vykazovaly naprostou shodu i v těch nejmenších detailech, ačkoli nelze předpokládat, že by si tito svědci s odstupem několika měsíců pamatovali podrobné okolnosti. Dále stěžovatel namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s tím, jak mohl vymezený skutkový děj stihnout (odvolací soud tuto vznesenou námitku navíc zcela pominul), neboť se objektivně nemohl v tak krátkém časovém úseku přesunout z místa, kde měl odcizit zbraň, na místo, kde ji měl ukrýt, a zpět. V neposlední řadě pak stěžovatel vytýká chybné provedení a posouzení vypracované pachové expertízy, která trpěla několika zásadními vadami, jež podrobně rozvádí.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy dle jeho názoru soudy nezohlednily důkazy jemu svědčící, a zároveň chybně hodnotily další provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny, podrobněji viz např. nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

7. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto např. vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

8. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky shora popsané libovůle. V nyní projednávaném případě totiž obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k uskutečněným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti.

9. Pokud jde o výpovědi dotčených policistů, tak jejich věrohodností a pravdivostí se obecné soudy dostatečně zabývaly, když správně podotkly, že podrobnost jejich výpovědí odpovídá tomu, že není zcela obvyklé, aby policistovi při služebním zákroku někdo odcizil služební zbraň. Navíc nebyla zjištěna ani žádná motivace těchto policistů poškodit stěžovatele (což ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí). Pokud jde o námitky směřující proti způsobu zajištění pachových stop a jejich následného odborného zkoumání, i zde obecné soudy dostatečně reagovaly na námitky stěžovatele, když se dopodrobna věnovaly provádění těchto expertíz, a to jak obecně, tak s přihlédnutím ke specifickým okolnostem vyhodnocení konkrétních pachových stop zajištěných při šetření této trestné činnosti. Ve věci zpochybnění časového sledu jednání stěžovatele, tak jak bylo v napadených rozhodnutích vymezeno, pak sice musí Ústavní soud uznat, že těmto okolnostem se odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nevěnoval, tato skutečnost však sama o sobě nemůže svědčit o zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Dotčená otázka totiž byla dostatečně řešena již v rozhodnutí nalézacího (viz s. 6 napadeného rozsudku) i dovolacího soudu (viz s. 6 napadeného usnesení), přičemž tyto soudy dostatečně přesvědčivě uvedly, že stěžovatel měl dostatečný čas naložit s odcizenou služební zbraní tak, aby znemožnil její zajištění. Dovolací soud navíc v této souvislosti správně připomněl též výpovědi dalších svědků (viz s. 5 dotčeného rozhodnutí), které svědčí tomu, že se stěžovatel snažil naložit s odcizenou zbraní způsobem popsaným ve skutkové větě.

10. Za této situace nemá Ústavní soud důvod přehodnocovat závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s vyslovenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který také není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu