II.ÚS 2403/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 5. 2014, č. j. 1 T 6/2012-346, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 1. 2015, č. j. 55 To 270/2014-377, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 7 Tdo 622/2015-24, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Trestného činu podvodu se stěžovatel měl dopustit tím, že poskytl podvedenému svědkovi nepravdivou informaci, že je oprávněn prodat věci nacházející se v oploceném areálu bývalé výtopny v majetku poškozené společnosti v likvidaci, přičemž poté také umožnil tyto věci odvézt, přičemž takto postupoval s cílem obdržet finanční plnění ve výši 50.000, které následně převzal.

2. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel v plném rozsahu naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, neboť sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl nebo zatajil podstatné skutečnosti, a to tak, že před svědkem zatajil, že inkriminované věci (posuvná lokomotiva včetně návěsu cisterny) nejsou v jeho majetku a dovolil tomuto svědku tyto věci z areálu odvést. K těmto skutkovým zjištěním soudy dospěly nejenom na základě výpovědi podvedeného, který dotčené věci na popud stěžovatele odvezl, ale též na základě výpovědí dalších svědků. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť mj. shledal, že je zřejmé, že stěžovatel svým jednáním dokonal přečin podvodu (jeho jednání tak nelze kvalifikovat jako návod k přečinu podvodu) a právní kvalifikace skutku je správná.

3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to především tím, že byla porušena většina zásad, na nichž stojí trestní právo. Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje v chybném posouzení skutkového stavu věci. V této souvislosti zpochybňuje především subjektivní stránku jednání svědka uvedeného jeho jednáním v omyl (tj. podvedeného), neboť mu stěžovatel nikdy nesdělil, že by předmětné věci byly jeho majetkem, takže jej nikdy uvést v omyl nemohl (navíc jej ani do inkriminovaného areálu údajně nevpustil). Pokud tento svědek uvedl, že se domníval, že odvážené věci patří stěžovateli, jedná se o pomýlení, za které je odpovědný pouze on sám. Pokud by přitom soudy dospěly k závěru, že tento svědek spáchal trestný čin, byl by ve vztahu k tomuto trestnému činu stěžovatel pouze v postavení návodce. Takto však soudy dotčené jednání nevyhodnotily, přičemž dle stěžovatele dospěly ke špatnému skutkovému závěru a špatně též kvalifikovaly spáchaný skutek. Ve vztahu k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu stěžovatel dále vytýká, že soudy ignorovaly rozpory ve svědeckých výpovědích již zmíněného podvedeného, a to bez ohledu na skutečnost, že hodnověrnost jeho výpovědi byla ovlivněna tím, že soud rozhodoval o prominutí jemu dříve uložené pořádkové pokuty. Dále stěžovatel namítá, že soudy opomenuly další poskytnutá svědectví, přičemž i za situace, kdy zde bylo "tvrzení proti tvrzení" dospěly v rozporu se zásadami trestního práva k závěru o vině stěžovatele.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy prý soudy nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pakliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

7. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vysloveným skutkovým i právním závěrům (ostatně též Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších instancí, že v případě jednání stěžovatele byla naplněna objektivní stránka přečinu podvodu). Stěžovatel přitom nemá pravdu, že by k těmto závěrům soudy dospěly pouze na základě výpovědi svědka, kterého uvedl v omyl, neboť pravdivosti vyřčeného skutkového stavu svědčily i další výpovědi, na základě nichž nebylo možno pochybovat, že se podvedený svědek mohl domnívat, že stěžovatel má v inkriminovaném areálu věci, které vlastní (včetně těch následně odcizených). Stejně tak se již obecné soudy vyjádřily ke věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí a odmítly, že by výpověď podvedeného byla ovlivněna eventuálním rozhodováním o prominutí jemu dříve uložené pořádkové pokuty (viz především s. 3 napadeného usnesení krajského soudu). Dále se zaobíraly též možnou schopností podvedeného rozpoznat, že dotčené věci nemůže mít ve svém vlastnictví stěžovatel či otázkou, z jakého důvodu nebyla mezi ním a stěžovatelem uzavřena kupní smlouva o koupi dotčených věcí.

8. Za této situace nemá Ústavní soud důvod závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat pouze za polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu ani jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu