III.ÚS 1606/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Pavla Běleše, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Malá 967, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015 č. j. 22 Cdo 2218/2014-527, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 326/2013-488 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č. j. 9 C 240/2006-448, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č. j.
9 C 240/2006-448 bylo k žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem určeno, že žalobce (hlavní město Praha) je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, stěžovateli (jako žalovanému) byla uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobci částku 115 797 Kč a vedlejšímu účastníku (městská část Praha-Zbraslav) částku 112 530 Kč. K odvolání stěžovatele ve věci následně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 28 Co 326/2013-488, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše těchto nákladů u žalobce činí 78 267 Kč a u vedlejšího účastníka 60 379 Kč. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 651,50 Kč.

3. O stěžovatelem podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl tak, že jej odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že v něm stěžovatel řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014. Dovolatel pouze odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu, aniž by uvedl, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, konkrétní důvod přípustnosti dovolání nebylo lze podle Nejvyššího soudu dovodit ani z obsahu samotného dovolání. Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. prosince 1990, pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1998 sp. zn. 2 Odon 94/97.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Má za to, že v dovolání jasně uvedl, že podstatou sporu je nabytí vlastnictví k nemovitostem dle kupní smlouvy ze dne 21. prosince 1990 a výklad zákona č. 427/1990 Sb. (dále též "zákon o malé privatizaci"). V dovolání napadl všechny výroky soudů prvního i druhého stupně, neboť v mnoha tvrzeních soudů jde dle jeho názoru o nepřesnosti, nepodložené úvahy, nesprávný výklad zákona a nepřezkoumatelnost těchto výroků, což vede k nesprávným právním závěrům.

5. Stěžovatel v dovolání vyjádřil názor, že jsou možné oba instituty pro koupi nemovitosti v rámci privatizace majetku, jak předkupní právo, tak i využití ustanovení
§ 16 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, a navzájem se nevylučují. Dovolatel poukázal na to, že řádně požádal dne 3. prosince 1990 prodávajícího o prodej nemovitostí v rámci tzv. malé privatizace. V ústavní stížnosti pak dovolatel cituje § 1, 2, 3 a 23 zákona č. 427/1990 Sb. a poukazuje na nesprávný výklad jeho § 16.

6. Stěžovatel je toho názoru, že pouze provozní jednotky, které měly jít do dražby, musely být sepsány na seznamu a řídit se režimem § 4 citovaného zákona. Z dikce tohoto zákona dle stěžovatele vyplývá, že požádá-li nájemce takové provozní jednotky o převod do svého vlastnictví, uskuteční se prodej této jednotky bez dražby. Nikde není napsáno, že jednotka musí být určena do dražby, pouze v případě, že je určena do dražby, tak při dodržení lhůty nejméně pěti dnů před dražbou se opět prodá nájemci. Z těchto ustanovení nelze pak rozšiřovat zákon a vykládat jej způsobem, jak to provedl soud prvního stupně. Takový výklad je podle stěžovatele v rozporu jak s gramatickým, logickým i jazykovým výkladem, nehledě na výklad historický, a zcela by negoval úmysl zákonodárce.

7. Stěžovatel dále poukazuje na stanovisko, které měl Ústavní soud zaujmout v nálezu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53), a podle něhož byla jak nájemní tak kupní smlouva v této věci uzavřena platně, a podle něhož byla konstatována dobrá víra stěžovatele i řádné využití předkupního práva a uzavření kupní smlouvy.
8. Stěžovatel uvedl, že v dovolání vyslovil nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, že nezaplacením kupní ceny je kupní smlouva neplatná. Poukázal na to, že takto vyslovený právní názor je zcela ojedinělý a nemá oporu v zákoně ani v judikatuře. Obecné soudy se dle jeho názoru zcela vyhnuly skutečnosti, že stěžovatel byl z prodaných nemovitostí "vyhnán černými šerify" téměř hned po převzetí nemovitostí, čímž bylo zcela znemožněno plnění za koupenou nemovitost, a tento stav stále trvá. Cena byla dle stěžovatele sjednána řádně, i způsob jejího výpočtu, a bylo pouze na prodávajícím, aby podle tohoto článku postupoval. Pokud se odvolací soud domnívá, že způsob platby zcela vylučoval její splatnost, pak tuto domněnku nijak neodůvodnil a takové tvrzení je nepřezkoumatelné.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Ústavní stížnost primárně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že jej nebylo možné považovat za přípustné z důvodu neuvedení předpokladů přípustnosti dovolání, resp. že tyto předpoklady nebylo možné seznat ani z obsahu dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání jsou (taxativně) vymezeny v § 237 občanského soudního řádu. Jde o situace, kdy se řeší hmotněprávní či procesní otázka, 1. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo, 2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Aby mohlo být dovolání shledáno přípustným, dovolatel musí vymezit důvod dovolání, tj. právní otázku (otázky), na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a jejíž vyřešení zároveň pokládá za nesprávné (§ 241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu), a dále musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, viz výše uvedené body 1 až 4). Na podmínky přípustnosti dovolání ostatně blíže poukazuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť dle jeho názoru bylo jím podané dovolání přípustné, Ústavní soud se s ohledem na své postavení zaměřil na to, zda napadené rozhodnutí nevykazuje znaky protiústavnosti (např. libovůle, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady, vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, srov. např. usnesení
ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť jen v takovém případě by mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit. Takové pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Ani z ústavní stížnosti, v níž stěžovatel odkazuje na svoji argumentaci přednesenou v dovolání, totiž nelze vysledovat předpoklady, pro něž by mělo být dovolání shledáno přípustným.

14. Ve své argumentaci stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyložil zejména ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., resp. jak bylo toto ustanovení aplikováno na posuzovanou věc. Soudy dospěly k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 12. 1990, neboť k jejímu uzavření došlo v rozporu právě s uvedeným ustanovením, když předmětné nemovitosti nebyly zařazeny do tzv. malé privatizace; tato skutečnost vyplynula z provedených důkazů a stěžovateli se dle hodnocení obecných soudů nepodařilo prokázat opak. K námitce stěžovatele, že se navzájem nevylučuje sjednání předkupního práva v nájemní smlouvě a převod dle § 16 odst. 1 zákona č. 427/1990, resp. že sjednání předkupního práva v nájemní smlouvě je naplněním tohoto ustanovení, odvolací soud uvedl, že tímto postupem by došlo k obcházení zákona o malé privatizaci. Uvedené potvrzuje (a zároveň vyvrací argumentaci stěžovatele sub 5 a 6) též rozsudek Nejvyššího soudu, na nějž bylo poukázáno v odůvodnění napadeného usnesení (sp. zn. 2 Odon 94/97), a z něhož vyplývá, že provozní jednotka ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o malé privatizaci mohla být převedena do vlastnictví jiné osoby jen postupem dle tohoto zákona, jinak jen
byla-li rozhodnutím příslušných orgánů (§ 1 zákona č. 500/1990 Sb.) vyňata ze seznamu jednotek určených pro privatizaci.

15. Pokud stěžovatel poukazuje na nález ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 (N 66/61 SbNU 53), v němž se Ústavní soud ve vztahu k této věci zabýval tím, zda při posuzování platnosti nájemní smlouvy byly zohledněny stěžovatelovy námitky, z tohoto rozhodnutí nevyplývají závěry, na něž stěžovatel poukazuje, totiž že platně byla uzavřena též kupní smlouva. Stěžovatelova námitka, že nebyly respektovány závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu, tedy neodpovídá skutečnosti (obecné soudy nakonec nájemní smlouvu posoudily jako platnou), otázka platnosti kupní smlouvy, resp. otázka určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nebyla v citovaném nálezu Ústavního soudu řešena.

16. Konečně poukazuje-li stěžovatel na svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku nezaplacení kupní ceny je kupní smlouva neplatná, což je dle jeho názoru v rozporu se zákonem a judikaturou, lze konstatovat, že ani tato námitka by nemohla přípustnost dovolání založit, neboť nezaplacení kupní ceny ze strany stěžovatele nebylo stěžejním důvodem, pro který byla konstatována neplatnost kupní smlouvy (sub 14).

17. Napadá-li stěžovatel též rozhodnutí soud prvního stupně a odvolacího soudu, jak by bylo lze dovozovat z petitu ústavní stížnosti, shora uvedené závěry je možné vztáhnout i na tato rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí, na níž stěžovatel v obecné rovině poukazuje (sub 4), Ústavní soud neshledal, další argumentaci, jež by bylo možné považovat z ústavněprávního hlediska za relevantní, pak stěžovatel nenabízí.

18. Na základě shora uvedeného nelze než uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu