III.ÚS 2265/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Milana Kožiny, t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2015 sp. zn. 6 To 22/2015 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015 sp. zn. 3 T 2/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele (dále také "obviněný") byla dne 5. února 2015 podána obžaloba pro zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se společně s obviněným Eugenem Čergem měl dopustit stručně řečeno tím, že společným pokračujícím jednáním jako členové organizované skupiny s mezinárodním prvkem, v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch podvodným získáním kamionových nákladů, v sedmi případech od 16. května 2013 do 20. května 2013 podle pokynů dalších nezjištěných členů organizované skupiny prováděli přesměrování kamionových nákladů a dále manipulovali se zbožím tak, že zajišťovali uskladnění zboží za účelem jeho dalšího přemístění a následného prodeje, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 8,943.446 Kč.

Oba jmenovaní obvinění byli vzati do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. února 2014 sp. zn. 44 Nt 508/2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014 sp. zn. 8 To 94/2014, a to oba z důvodů § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Vazba byla obviněným následně prodlužována za opakovaného přezkumu obecnými soudy.

Usnesením ze dne 5. března 2015 sp. zn. 3 T 2/2015 rozhodl Městský soud v Praze podle § 72 odst. 3 trestního řádu o ponechání obviněných ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu. Toto rozhodnutí učinil soud ve vazebním zasedání poté, co na obviněné byla dne 5. 2. 2015 podána obžaloba.

O stížnostech obou obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") usnesením ze dne 26. března 2015 sp. zn. 6 To 22/2015 tak, že obě stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V trestní věci v současné době nadále probíhá trestní řízení, o podané obžalobě nebylo doposud pravomocně rozhodnuto.

III.

Stěžovatel se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho práva, zejména právo na spravedlivý proces. Namítá, že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k prostudování vyšetřovacího spisu, neboť ze strany policejního orgánu bylo prý předčasně bezdůvodně ukončeno seznámení s výsledky vyšetřování. V jeho věci navíc došlo ke změně soudce, přičemž nově přidělený soudce Mgr. Tomáš Kubovec mu krátil lhůtu k podání žádosti o propuštění z vazby tím, že napadené usnesení vrchního soudu ze dne 26. března 2015 doručil jeho obhájkyni až dne 26. května 2015 poté, co jí bylo den předtím doručeno předvolání k veřejnému zasedání, v němž mělo být nově rozhodováno o prodloužení vazby.

Dále stěžovatel podotýká, že dne 5. června 2015 soud znovu rozhodoval o ponechání stěžovatele ve vazbě, proti čemuž podal stěžovatel stížnost ve vazebním zasedání. Podle stěžovatele však městský soud úmyslně zdržel odeslání jeho stížnosti vrchnímu soudu, neboť nařídil hlavní líčení na dny 1. - 2. července 2015 a stížnost odeslal až po jejich uskutečnění dne 8. července 2015.

IV.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavním soudem zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů hraje o to významnější roli, jde-li o přezkum postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Zásah Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení lze proto považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustný. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud především zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, jak je požadováno v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby. Účelem vazebního zasedání je umožnit obviněnému, aby se vyjádřil k okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě, nikoliv zajištění jeho účasti při "provádění důkazů" (nález ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13, usnesení ze dne 14. června 2012 sp. zn. III. ÚS 297/12).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi navíc uvedl, že při omezování osobní svobody jednotlivce, tedy i při vazebním zasedání je nutné dodržet princip kontradiktornosti řízení, který poskytuje záruky rovnosti zbraní, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. listopadu 2009).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje důvody rozhodnutí o prodloužení vazby, nýbrž brojí proti úkonům orgánů činných v trestním řízení, které rozhodnutí obecných soudů provázely.

Za stěžejní námitku lze považovat to, že stěžovateli podle jeho názoru nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k seznámení s vyšetřovacím spisem, a bylo tak kráceno jeho právo na obhajobu. Stěžovatel v tomto smyslu pouze obecně konstatuje, že mu byla zkrácena lhůta pro nahlížení do spisu, avšak nikterak nespecifikuje, jak se měla tato okolnost dotknout jeho práv ve vztahu k rozhodnutí obecných soudů o jeho ponechání ve vazbě. Jak bylo výše uvedeno, možnost obviněného nahlížet do spisu do té míry, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby, je nepochybně podmínkou zajištění kontradiktornosti vazebního řízení, tak jak ji ve své judikatuře formuluje Ústavní soud. V projednávaném případě však stěžovatel netvrdí, že by zkrácení doby pro nahlédnutí do spisu mohlo ovlivnit jeho možnost vyvracet důvody pro trvání vazby, ani nespecifikuje, v jakých konkrétních aspektech by k tomu mělo dojít. Naopak uvádí, že o prostudování spisu žádal proto, aby se mohl připravit na hlavní líčení v předmětné trestní věci. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že tvrzené pochybení nemohlo mít vliv na ústavní konformitu napadených vazebních rozhodnutí a námitce stěžovatele nepřisvědčil. Ústavní soud se ztotožnil s názorem vrchního soudu, který uvedl, že bude úkolem soudu prvního stupně, aby zkoumal potenciální pochybení policejního orgánu a případně z něj vyvodil závěry ve vztahu k trestní věci obviněného.

Kasační ingerenci Ústavního soudu by v projednávaném případně nemohla odůvodnit ani námitka, podle níž byla soudcem městského soudu stěžovateli krácena lhůta k podání žádosti o propuštění z vazby tím, že bylo usnesení stížnostního soudu obhájkyni doručeno až dva měsíce po vydání tohoto rozhodnutí. Ústavní soud je přesvědčen, že uvedená skutečnost, byť by byla pravdivá, nemůže mít žádný vliv na ústavnost stěžovatelem napadených rozhodnutí.

Pokud jde o další námitky stěžovatele směřované proti úkonům městského soudu učiněným v době po vydání napadených rozhodnutí, Ústavnímu soudu z logiky věci nepřísluší takové námitky hodnotit, neboť pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí nemohou být jakkoliv relevantní. Jakékoli další námitky může obviněný uplatňovat i nadále v dalším průběhu trestního řízení.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími obecných soudů dotčena. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu