I.ÚS 2317/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88A, 106 00 Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 3888/2014-116 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 39 Co 106/2014-95, takto:

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody a zadostiučinění za nemateriální újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Škoda a nemateriální újma měly stěžovateli vzniknout nezákonným postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 a Městského státního zastupitelství v Praze při vyřízení stěžovatelova podání. V tomto podání si stěžoval na znehodnocení svého bytu instalací plastových oken před okna stávající, což mělo být výsledkem "činnosti založené na stavebním povolení odboru výstavby Úřadu městské části Praha 7".

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 10 C 197/2012-78 ze dne 5. 11. 2013 žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu neměla státní zastupitelství možnost napravit ani přezkoumat činnost odboru výstavby Úřadu městské části Praha 7 a v jejich postupu neshledal nesprávný úřední postup. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil a konstatoval, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 postupovalo v souladu se zákonem, předalo-li stěžovatelovo podání k prošetření příslušnému policejnímu orgánu, jehož úkolem je zabývat se otázkou, zda nedošlo k naplnění skutkové podstaty některého trestného činu. Správně pak postupovalo i městské státní zastupitelství.

Stěžovatelovo dovolání považoval Nejvyšší soud za přípustné pro řešení otázky, zda se jedná o nesprávný úřední postup, pokud státní zastupitelství předá podnět (trestní oznámení) k řešení policejnímu orgánu. Nejvyšší soud dovodil, že tento postup byl správný, a to poukazem na § 158 trestního řádu a na komentářovou literaturu, podle níž trestní oznámení státní zástupce předá neprodleně orgánu příslušnému k jeho prověření ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že postup státního zastupitelství byl správný, neřešil dovolací soud již otázku, zda stát odpovídá za postup státních zastupitelství, pokud nepostupují řádně a zůstávají nečinné po seznámení s jednáním, které vykazuje znaky trestného činu.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní státním zastupitelstvím vyčítá, že selhala ve své povinnosti dbát na ochranu základních lidských práv, čímž "umožnila rozpor, který vznikl mezi faktem znehodnocení stěžovatelova obydlí jako obyvatelného prostoru, jenž je důsledkem přímého zásahu sledovaného, povoleného a schváleného státním orgánem, a ochranou, kterou proti takovému zásahu poskytuje ustanovení § 208 [trestního zákoníku]".

Obecné soudy se podle stěžovatele omezily na konstatování existence schvalujících rozhodnutí, jimiž byl proveden zásah do stěžovatelova práva na respektování obydlí, jakož i na vymezení vztahů mezi státními orgány, tedy na skutečnosti stěžovatelem neovlivnitelné, vykládané však k jeho tíži.

Stěžovatel se dle svých slov domáhal náhrady škody za prodlení v činnosti, resp. za nečinnost státních zastupitelství, která odepřela poskytnout ochranu proti zásahu do stěžovatelova práva k bytu, ačkoli tuto ochranu potvrzuje ustanovení § 208 trestního zákoníku, které má být prováděcím předpisem k čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Soudy však nepřikročily k prověrce obsahu činnosti státních zastupitelství, kterým v podstatě přisoudily úlohu pouhých předávajících orgánů.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vyčítá, že založil přípustnost dovolání na odlišné otázce, než která byla v dovolání vznesena. Dovolací soud se navíc zabýval přípravným trestním řízením, kterého se však dovolání netýkalo, neboť řízení, které by odpovídalo definici přípravného řízení dle ustanovení § 12 odst. 10 trestního řádu, podmíněné sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, se nekonalo.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu údajně vyplývá nemožnost účinného projednání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu ke státním zastupitelstvím. Stěžovatel pozbývá aktivní legitimaci pro žalobu namítající jejich nesprávný úřední postup, protože státní zastupitelství podnět neřeší, pouze ho předávají k vyřešení policejnímu orgánu. Stěžovatel však zároveň nemá oprávnění k žalobě namítající nesprávný úřední postup policejního orgánu, neboť z aktu předání podnětu ze státního zastupitelství vůči němu nenabývá právního postavení oznamovatele v procesním režimu přezkumu, který platí pro oznámení podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, vzhledem k již získanému odlišnému procesnímu postavení danému úpravou procesních pravidel pro přezkum oznámení podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

V projednávané věci se obecné soudy řádně vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami, přičemž stěžovateli logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč nemůže být jeho žalobě vyhověno. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozsudků za přiléhavá, a pro stručnost na ně proto odkazuje.

V dané věci měla vzniknout škoda na stěžovatelově majetku, což se stěžovatel rozhodl řešit podáním trestního oznámení u obvodního státního zastupitelství. Příslušná státní zástupkyně v souladu se zákonem předala tento podnět k prošetření policejnímu orgánu. Stěžovatel poté podal podnět k výkonu dohledu městskému státnímu zastupitelství, které jej odložilo s tím, že obvodní státní zastupitelství postupovalo správně. Je zcela zjevné, že právě popsaný postup státních zastupitelství nejenže nebyl nesprávný (jak opakovaně vysvětlily obecné soudy a ve vztahu k postupu obvodního státního zastupitelství i městské státní zastupitelství), ale v žádném případě ani mezi ním a tvrzenou škodou nemohla existovat příčinná souvislost, a to mimo jiné již proto, že prošetřování možné trestné činnosti tímto ani neskončilo, nýbrž v podstatě začalo, a to bez jakýchkoli průtahů.

Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by z napadených rozhodnutí plynula nemožnost bránit se proti nesprávnému úřednímu postupu státních zastupitelství. Vyplývá z nich pouze to, že v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu vůbec nedošlo. Odvolací soud výslovně konstatoval, že stát za činnost státních zastupitelství odpovídá, Nejvyšší soud se pak touto otázkou nezabýval, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.

Z napadených rozhodnutí nevyplývá ani to, že by stěžovatel neměl žádnou možnost ovlivňovat postup policejního orgánu, neboť může žádat obvodní státní zastupitelství o přezkoumání postupu policejního orgánu při prověřování podání, pakliže by tento postup považoval za nesprávný. Pokud by s vyřízením této žádosti stěžovatel nesouhlasil, mohl by se opět obrátit na městské státní zastupitelství (s žádostí o výkon dohledu), které může přezkoumávat i případné vady v šetření trestního oznámení.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


David Uhlíř v. r.
předseda senátu