III.ÚS 2360/15 #1

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: a) nezletilého F. K. a b) V. K. V., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 4731/2014-214, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014 č. j. 1 Co 24/2014-176 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2013 č. j. 24 C 39/2011-129, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2015 a doplněné dne 24. 8. 2015, napadají stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nerespektovaly právo nezletilého stěžovatele na ochranu zdraví a právo na bezplatnou zdravotní péči (čl. 31 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"), porušily právo stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"), právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny) a rodičovská práva (čl. 32 odst. 4 Listiny). Oba stěžovatelé údajně byli poškozeni na svém právu na spravedlivý proces a na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Podle názoru stěžovatelů obecné soudy nevzaly v úvahu jejich tvrzení, že nezletilý stěžovatel měl právo na provedení novorozeneckého screeningu v domácím prostředí, přičemž žalovaná MUDr. Dana Vodová (dále jen "žalovaná") si neměla právo účtovat úhradu za poskytnuté lékařské služby v místě jeho bydliště. Údajně těžištěm řízení bylo řešení problému, zda žalovaná jako ošetřující lékařka nezletilého stěžovatele měla či neměla povinnost provést novorozenecký screening, jako úkon sloužící k ochraně zdraví novorozeného dítěte v jeho domácím prostředí. Rozdílný názor stěžovatelé dovozují ze znění § 18 odst. 1 dříve platného zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a § 20 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

Za zásah do práva na rodinný a soukromý život považují stěžovatelé skutečnost, že za situace, v níž stěžovatelka a otec nezletilého dítěte A. K. neumožnili z důvodů údajných stěžovatelčiných poporodních zdravotních problémů provést žalované MUDr. Daně Vodové preventivní screeningové vyšetření nezletilého dítěte v ordinaci žalované, žalovaná dětská lékařka tento postup rodičů, tj. jejich chybějící součinnost, oznámila příslušnému orgánu sociálně právní ochrany dětí; poskytnutím "citlivých údajů o domácím porodu", měla dětská lékařka porušit jejich výše uvedené základní právo. Obecné soudy se prý v této souvislosti opomněly zabývat otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.

Za porušení práva na spravedlivý proces označují stěžovatelé údajnou svévolnou změnu petitu jejich žaloby soudkyní Mgr. Dagmar Bastlovou při jednání soudu prvního stupně dne 13. 6. 2013; žaloba se údajně z tohoto důvodu stala "neprojednatelnou", takže odvolací soud v tomto rozsahu zastavil řízení, i když podle názoru stěžovatelů jimi původně formulovaný petit žaloby projednatelný byl.

Dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají nedostatečné odůvodnění odmítavého usnesení, které podle jejich názoru nesplňuje požadavek řádného vysvětlení důvodů, k nimž dovolací soud v souvislosti se svým rozhodováním dospěl.

II.

Z připojených listin se zjišťuje:

Krajský soud v Brně (dále též "nalézací soud) rozsudkem ze dne 29. července 2013 č. j. 24 C 39/2011-129 zastavil řízení, v němž se nezletilý žalobce domáhal po žalované MUDr. Daně Vodové poskytnutí náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000,- Kč za pochybení v souvislosti s poskytnutím poporodní péče nezletilému žalobci a dále zastavil řízení i o návrhu žalobkyně a A. K. (otce dítěte), aby žalované byla uložena povinnost zaslat jim kopie zdravotnické dokumentace nezletilého žalobce a nezletilého A. K. (výrok I); nalézací soud zamítl též návrhy nezletilého žalobce, žalobkyně a žalobce A. K., aby se jim žalovaná omluvila (výrok II a III).

Vrchní soud v Olomouci (dále též "odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. dubna 2014 č. j. 1 Co 24/2014-176 o odvolání všech žalobců rozhodl tak, že řízení o odvolání nezletilého žalobce zastavil (výrok I), a ve zbylé, odvoláním napadené části v odstavci III. výroku, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II).

O dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 22. dubna 2015 č. j. 30 Cdo 4731/2014-214 tak, že dovolání odmítl, a to zčásti podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o s. ř., zčásti podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.

III.

Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jejími přílohami a s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů. Na základě uvedených podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále zvážit, jestli napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna, případně nejsou výsledkem libovůle ze strany ve věci rozhodujících soudů.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se obecné soudy žalobou stěžovatelů řádně zabývaly a svoje závěry dostatečným způsobem odůvodnily.

Nalézací soud po rozsáhlém dokazování dospěl ke zdůvodněnému závěru, že žalobci neprokázali jakýkoliv exces při poskytování zdravotní péče žalovanou MUDr. Danou Vodovou novorozenci F. K., naopak zdravotní péče byla poskytnuta na náležité odborné úrovni. Nebylo prokázáno ani tvrzení o neoprávněném zásahu do osobnostních práv žalobců; soud konstatoval, že právo dítěte na bezplatnou zdravotní péči (čl. 31 věta druhá Listiny) nebylo porušeno. Za této situace nalézací soud neshledal naplnění předpokladů občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení § 13 odst. l občanského zákoníku.

Odvolací soud změnil prvoinstanční rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení a po částečném zpětvzetí odvolání zastavil odvolací řízení ve smyslu ust. § 207 odst. 2 o. s. ř. Velmi důkladně posoudil odvolací námitky a konstatoval, že nalézací soud učinil správná skutková zjištění a dovodil přiléhavé právní závěry. Odvolací soud se také zabýval vznesenou námitkou, že ve věci rozhodla podjatá soudkyně Mgr. Dagmar Bastlová a neshledal nic, co by zakládalo důvod pochybovat o nepodjatosti této soudkyně.

Dovolací soud ve stručném odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) konstatoval, že přes zbytečnou obsáhlost není v dovolání uvedeno nic, co by vyhovovalo některé s podmínek ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž z něj nelze především zjistit, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, v níž by se odvolací soud odchýlil od běžné rozhodovací praxe soudů.

Napadené usnesení dovolacího soudu nenese podle zjištění Ústavního soudu prvky svévole či protiústavnosti; jeho zkrácené odůvodnění odpovídá podmínkám ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů a neshledal nic, co by jejich rozhodnutím bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za zjevně neopodstatněnou pokládá Ústavní soud také námitku, že soudkyně Mgr. Dagmar Bastlová při jednání soudu prvního stupně svévolně změnila petit podané žaloby. Postupem a rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu