I.ÚS 2519/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Matějného, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 ze dne 26. března 2015 a č. j. 7 As 118/2015-18 ze dne 11. června 2015, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Ostravě domáhal správní žalobou zrušení rozhodnutí Magistrátu města Havířova o zákazu shromáždění podle § 10 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Stěžovatel v tomto řízení požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud stěžovateli nevyhověl a od soudního poplatku jej neosvobodil mimo jiné i z toho důvodu, že se stěžovatel věnuje svolávání shromáždění ve svém volném čase a měl tomu tedy přizpůsobit své majetkové poměry. Toto rozhodnutí krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatele s tím, že výkon a ochrana práva shromažďovacího nejsou souměřitelné s běžnými volnočasovými aktivitami. Krajský soud v dalším řízení stěžovateli osvobození opět nepřiznal, neboť stěžovatel podle jeho mínění nedostatečně vyplnil prohlášení o svých majetkových poměrech a neosvědčil tak dostatečně, z čeho hradí své základní životní potřeby. I toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zrušil na základě kasační stížnosti stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že krajský soud měl stěžovatele nejdříve vyzvat k upřesnění informací, pokud měl o jeho majetkových poměrech pochybnosti.

2. Krajsky´ soud tak stěžovatele v dalším řízení vyzval k tomu, aby sdělil výši a zdroj svého čistého příjmu, informace o osobách žijících s ním ve společné domácnosti a osobách, na které je odkázán výživou, o jejich příjmech. Dále měl stěžovatel sdělit, proč nedosahuje žádného příjmu, a svá tvrzeni´ náležitě osvědčit. Na tuto výzvu stěžovatel soudu sdělil, že ji považuje za šikanózní a z toho důvodu na většinu otázek nebude reagovat. Krajskému soudu však mimo jiné sdělil, že domácnost sdílí s družkou, z jejíchž prostředků oba hradí své životní potřeby. Soud následně stěžovatele vyzval, aby doložil výši měsíčního příjmu družky. To stěžovatel odmítl s tím, že výzvu nepovažoval za důvodnou. Podle svého sdělení neměl jak požadované informace získat, nehledě na skutečnost, že poplatková povinnost stíhá jeho, ne družku. Na základě takto získaných podkladů krajský soud stěžovateli osvobození od soudního poplatku opět nepřiznal, neboť neměl dostatek údajů o jeho majetkových poměrech. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost výše uvedeným rozsudkem č. j. 10 As 28/2015 21 zamítl. Dospěl totiž k závěru, že lze hodnotit majetkové poměry stěžovatele z hlediska souhrnu příjmů osob žijících ve společné domácnosti. Tím spíše to platí v případě, kdy stěžovatel společné hospodaření sám potvrdil. Bylo tak na stěžovateli, aby své majetkové poměry řádně osvědčil, pokud chtěl být od soudního poplatku osvobozen.

3. Krajský soud následně stěžovatele vyzval, aby soudní poplatek zaplatil ve lhůtě tří dnů. Lhůtu považoval za přiměřenou s ohledem dobu, která uplynula od podání žaloby, a zejména s ohledem na krátkou lhůtu tří dnů, kterou § 11 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím stanoví pro rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudní poplatek ve lhůtě nezaplatil, krajský soud řízení zastavil. Proti usnesení o zastavení řízení stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud výše uvedeným rozsudkem č. j. 7 As 118/2015-18 zamítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel byl k zaplacení řádně vyzván, byl poučen o následku neuposlechnutí výzvy, a přes tyto skutečnosti ve stanovené lhůtě nezaplatil. Stanovenou lhůtu Nejvyšší správní soud nepovažoval v projednávané věci za nepřiměřeně krátkou, neboť odpovídala výši soudního poplatku, který je splatný již s podáním žaloby, a stěžovatel mohl soudní poplatek zaplatit od 20. 4. 2015, kdy byla zástupci stěžovatele doručena výzva, až do 28. 4. 2015, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci.

4. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 a č. j. 7 As 118/2015-18, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a zprostředkovaně i práva shromažďovacího (čl. 19 Listiny základních práv a svobod).

5. Stěžovatel zpochybnil především rozhodování o osvobození od soudního poplatku, tedy rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 a jemu předcházející rozhodnutí. Dle jeho mínění Nejvyšší správní soud pominul část jeho argumentace a svým rozhodnutím se odchýlil od právního názoru vysloveného v předchozích dvou rozsudcích Nejvyššího správního soudu v téže věci, aniž by věc předložil rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního. Dále stěžovatel považoval za protiústavní rozsah požadovaných informací o jeho majetkových poměrech, zejména pak o majetkových poměrech jeho družky, které pro posouzení věci nebyly vůbec významné. Celkový postup krajského soudu stěžovatel označil za šikanózní, což Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím umožnil. Ve vztahu k rozsudku č. j. 7 As 118/2015-18 stěžovatel uvedl, že se soud nijak nevypořádal s uplatněnými stížními body. Závěrem své stížnosti stěžovatel poukázal na to, že je nepochopitelné, že se správní soudy ještě v roce 2015 zabývají otázkou zákonnosti zákazu shromáždění z roku 2013. V tomto ohledu stěžovatel považoval soudní ochranu za nedostatečnou, neboť rozhodnutí ve věci bude opožděné bez ohledu na svůj obsah.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 118/2015-18 byla ústavní stížnost podána včas a stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto proti tomuto rozsudku přípustná. Přípustnost a včasnost ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 stěžovatel nijak neodůvodnil, z obsahu ústavní stížnosti však plyne, že splnění těchto požadavků dovozuje ze skutečnosti, že tento rozsudek věcně a časově předcházel usnesení krajského soudu o zastavení řízení a rozsudku č. j. 7 As 118/2015-18. Tato dvě rozhodnutí jsou tedy důsledkem rozsudku č. j. 10 As 28/2015-21 a stěžovatel napadl teprve je, neboť to považoval za správný postup z hlediska minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů.

7. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Na straně druhé judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se tentýž nález vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo".

8. Z dosavadní judikatury je zřejmé, že rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků považuje Ústavní soud za rozhodnutí samostatně napadnutelné ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010 (N 241/59 SbNU 459), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1423/13 ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2374/13 ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1628/14 ze dne 7. 8. 2014]. Důvody pro osvobození od soudního poplatku totiž obecný soud posuzuje jen v relativně samostatném a uzavřeném v řízení o žádosti o osvobození od soudního poplatku. V případě, že soud účastníka řízení neosvobodí, je účastník řízení povinen soudní poplatek zaplatit. Pokud tak neučiní, soud řízení zastaví. Rozhodnutí o zastavení řízení je následně přezkoumatelné pouze z hlediska toho, zda byly splněny podmínky pro jeho vydání - podmínky pro zastavení řízení. Otázka splnění důvodů pro případné osvobození od soudního poplatku již v tomto řízení přezkoumávána není.

9. Ústavní stížnost je tedy proti rozsudku č. j. 10 As 28/2015-21 samostatně přípustná. Zároveň však ze zákona o Ústavním soudu neplyne, že by se lhůta pro její podání měla odvíjet jinak, než podle obecných pravidel § 72 odst. 3 tohoto zákona. Ústavní stížností napadený rozsudek č. j. 10 As 28/2015-21 je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který soudní řád správní stěžovateli poskytuje v otázce osvobození od soudních poplatků k ochraně jeho práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy plynula od jeho doručení dne 16. 4. 2015. Vzhledem k tomu, že jej stěžovatel napadl až 17. 8. 2015, je ústavní stížnost proti rozsudku č. j. 10 As 28/2015 21 opožděná.

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti proti rozsudku č. j. 7 As 118/2015-18 a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti důvodům, pro které mu krajský soud nepřiznal osvobození od soudního poplatku. Tuto argumentaci však stěžovatel uplatnil v řízení ukončeném rozsudkem č. j. 10 As 28/2015-21. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti tomuto rozsudku stěžovatel podal opožděně, Ústavní soud se otázkou osvobození stěžovatele od soudních poplatků dále nezabýval. Ze stejného důvodu se nezabýval ani zbylými námitkami, které stěžovatel vůči tomuto rozsudku uplatnil.

13. Vůči rozsudku č. j. 7 As 118/2015-18 stěžovatel pouze obecně namítl, že Nejvyšší správní soud rozhodl "opět bez jakékoli relevantní argumentace, která by se vypořádala se stížními body". Z napadeného rozsudku ovšem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v řízení vedeném pod sp. zn. 7 As 118/2015 uplatňoval námitky proti neosvobození od soudního poplatku, tedy námitky míjející předmět řízení o kasační stížnosti proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud tyto námitky nevypořádal, výslovně ale uvedl, že pro posouzení věci nejsou relevantní. Dále se zabýval jen tím, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení před krajským soudem. V tomto ohledu je napadený rozsudek odůvodněn dostatečně srozumitelně a logicky a Ústavní soud mu z ústavního hlediska nemá co vytknout (sám stěžovatel toto posouzení nijak nezpochybnil).

14. K závěrečnému tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí ve věci zákonnosti zákazu shromáždění bude s ohledem na délku řízení opožděné bez ohledu na svůj obsah, může Ústavní soud pouze uvést, že stěžovatel stále pomíjí předmět, důvody a důsledky napadených rozhodnutí. Včasné rozhodnutí soudu ve věci je mimo jiné podmíněno i včasným zaplacením soudního poplatku. To však stěžovatel neučinil, krajský soud tak k vlastnímu posouzení věci přikročit nemohl [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 59/2000 ze dne 16. 3. 2000 (U 6/17 SbNU 371)].

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti rozsudku 7 As 118/2015-18, a podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti rozsudku č. j. 10 As 28/2015-21.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu