I.ÚS 1779/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře o návrhu stěžovatelky HS INKASO, s. r. o., IČ: 49618521, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-135, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-143, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 6 Cmo 357/2013-106, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 15 ECm 34/2011-78, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.

3. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze proti žalované Hypoteční bance, a. s., IČ: 13584324, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 162 162 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne 27. 9. 2007 byla mezi ní a žalovanou uzavřena smlouva o postoupení pohledávky ve výši 1 259 801,24 Kč, a to za úplatu ve výši 990 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 1. 2011, č. j. 16 C 94/2008-122, bylo však rozhodnuto, že stěžovatelce byla postoupena pohledávka pouze ve výši 1 053 412,51 Kč. Stěžovatelka se proto domáhala vrácení části úplaty odpovídající části pohledávky, která nebyla postoupena.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") ze dne 13. 6. 2013, č. j. 15 ECm 34/2011-78, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že tvrzení stěžovatelky o postoupení pouze části pohledávky je nepřesné. Z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Sokolově totiž pouze vyplývá, že žaloba stěžovatelky se co do rozdílu zákonného a smluvního úroku z prodlení z částky 1 259 801,24 Kč zamítá. Na základě provedeného dokazování pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatelky nebyla snížena.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm mimo jiné zopakovala, že v předchozím řízení byl učiněn závěr o postoupení pohledávky pouze co do částky ve výši 1 053 412,51 Kč. Současně odkázala na ustanovení § 527 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, podle nějž platilo, že postupitel odpovídá postupníkovi za to, že se postupník nestal věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Další část argumentace se soustředila na polemiku s hodnocením důkazů a nerespektování judikatury Nejvyššího soudu.

6. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 6. 2. 2014, č. j. 6 Cmo 357/2013-106, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění rovněž dospěl k závěru, že nedošlo ke snížení pohledávky stěžovatelky.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-135, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-143, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že z podaného dovolání nevyplývá žádná otázka, která v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. Současně dodal, že zpochybnění právního posouzení věci vycházející z jiného skutkového stavu a hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví.

10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá popis okolností, za nichž mezi stěžovatelkou a žalovanou došlo k postoupení pohledávky, a interpretace příslušných ustanovení podústavního práva, která na skutkový stav dopadají.

11. Další obsah stížnosti je již zaměřen na vymezení konkrétních zásahů do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelky.

12. Soud prvního stupně se měl těchto zásahů dopustit tím, že se odmítl řídit zmíněným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově, jímž mělo být pravomocně rozhodnuto, že na stěžovatelku byla postoupena pouze část pohledávky. Stěžovatelka v postupu soudu prvního stupně rovněž postrádá hodnocení otázky náhrady způsobené škody.

13. Odvolacímu soudu je ze strany stěžovatelky vytýkána absence řádného odůvodnění rozsudku, neboť postrádá vlastní zjištění a z nich učiněné závěry. Stěžovatelka přímo uvádí, že rozsudek odvolacího soudu pouze odkazuje na závěry soudu prvního stupně.

14. Poslední část argumentace stěžovatelky je zaměřena na tvrzená pochybení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka uvádí, že z jejího dovolání je zřejmé vymezení právní otázky, konkrétně, zda je dána odpovědnost postupitele podle § 528 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, v případě, že postupitel neposkytne postupníkovi potřebné informace ohledně postoupené pohledávky, a to ani přes opakované výzvy v rámci soudního řízení. Nejvyššímu soudu je rovněž vytýkáno, že stěžovatelka nebyla v průběhu dovolacího řízení obesílána prostřednictvím svého právního zástupce.

15. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

16. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

17. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

18. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

19. Argumentace stěžovatelky a její námitky proti závěrům obecných soudů jsou v podstatné míře zaměřeny na dřívější rozsudek Okresního soudu v Sokolově, z nějž má vyplývat, že na ni byla postoupena pouze část pohledávky. Jak však soud prvního stupně, tak i soud odvolací správně uvedly, tato skutečnost z výroků rozsudku Okresního soudu v Sokolově nevyplývá. Tento soud o výši postoupené pohledávky nikdy pravomocně nerozhodl a tato otázka ani nebyla předmětem řízení, jež u něj bylo vedeno. Naopak obecné soudy v nyní souzené věci došly na základě řádného dokazování k závěru, že pohledávka stěžovatelky nebyla snížena. Proto nemůže obstát ani argumentace stěžovatelky vztahující se k případné náhradě škody.

20. Ústavní soud se rovněž nemůže ztotožnit s tvrzeními stěžovatelky o pochybeních odvolacího soudu. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že se zabýval všemi odvolacími důvody uplatněnými stěžovatelkou, konkrétně postoupením pohledávky v menší části i hodnocením důkazů (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, č. l. 3 a 4).

21. K argumentům podporujícím tvrzení stěžovatelky o pochybení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že je také nelze uznat. Nejvyšší soud se dovolacími důvody i okolnostmi podporujícími přípustnost dovolání zabýval, kdy z odůvodnění je zřejmé, že otázku náhrady škody způsobené v důsledku porušení povinnosti poskytnout potřebné informace skutečně řešil. Ústavní soud rovněž neshledává zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky, pokud Nejvyšší soud doručil usnesení o odmítnutí dovolání přímo jí v situaci, kdy byl právnímu zástupci, který jménem stěžovatelky dovolání podal, pozastaven výkon advokacie. Zákon o advokacii sice v § 15 odst. 4 uvádí, že advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet, nicméně výkon advokacie jménem společnosti nemusí být v jednotlivých případech připuštěn zvláštními právními předpisy, mezi něž se řadí rovněž § 24 a § 25 občanského soudního řádu. Rovněž je nutno uvést, že stěžovatelka nekonkretizuje, jak a s jakými následky mělo být pochybením Nejvyššího soudu do jejích práv a svobod zasaženo. Vzhledem k tomu, že jí usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno a ústavní stížnost byla podána včas, lze konstatovat, že uvedeným postupem Nejvyššího soudu k zásahu do základních práv či svobod stěžovatelky zasaženo nebylo.

22. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

23. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2015


Ludvík David v. r.
předseda senátu