III.ÚS 2053/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného JUDr. Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo nám. 64, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 10. 2014 č. j. 22 Nc 334/2013-131 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015 č. j. 28 Co 123/2015-192, takto:

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Kolíně v řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí před a po dobu po rozvodu manželství rozhodl tak, že 1. nezletilá N. Č. a nezletilá E. Č. se svěřují do péče matky I. Č., a to i pro dobu po rozvodu manželství, 2. otec nezletilých (stěžovatel) je povinen přispívat na výživu nezletilé N. částkou 12 000 Kč a nezletilé E. částkou 6 000 Kč měsíčně, dále 3. určil výši dlužného výživného pro obě nezletilé od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2014, 4. upravil styk stěžovatele s oběma nezletilými a konečně 5. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ohledně péče o nezletilé v odůvodnění uvedl, že každý z rodičů prosazuje v této otázce svoji představu a nejsou schopni (ochotni) se dohodnout. Střídavá péče, kterou preferuje otec (zvlášť u nezletilé E.) je podle soudu s ohledem na zjištěné okolnosti "technicky možná", je však zřejmé, že otec "redukuje otázku péče" pouze na práva a povinnosti rodičů a přitom pomíjí nezletilé děti, jejichž zájmy jsou rozhodující. Na základě zjištěného názoru obou dětí (kdy N. zřetelně sdělila, že i s ohledem na vzájemný vztah s otcem si přeje být s matkou a střídavou péči nechce, a E., v rozhodné době mladší pěti let, která ještě není schopna vytvořit si vlastní ucelený a odůvodněný názor, "spíše emocionálně" uvedla, že "chce bydlet u matky a chce, aby tam sestra bydlela s ní", a u otce by "chtěla být třeba i déle, ale jen se sestrou, sama ne") je v zájmu nezletilých, aby spolu bydlely, měly stejný režim péče a aby se posilovaly jejich sourozenecké vztahy; "oddělení" nezletilých jiným režimem péče by naopak mohlo vést k oslabení právě tohoto vztahu. Odmítá-li nezletilá N. "zcela vědomě" střídavou péči, přičemž její důvody jsou relevantní a třeba je respektovat, je v zájmu obou dětí, a to i s ohledem na jejich citovou orientaci a vazbu zahrnující rovněž prarodiče (pozn.: ze strany matky), aby byly společně svěřeny do péče matky. Požaduje-li otec střídavou péči, činí tak pouze ve svém vlastním zájmu, nikoliv v zájmu dětí.

V dalším se soud podrobně vypořádal s důvody, jež ho vedly ke stanovení konkrétní výše výživného pro nezletilé, jakož i k rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilými.

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že 1. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o běžném a dlužném výživném pro nezletilou N. a E. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu k dalšímu řízení, 2. ve výroku o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými rozsudek změnil a nově rozsah styku upravil, a 3. ve výrocích o výchově nezletilých N. a E. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Ohledně výchovy nezletilých dětí odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že pro zachování jejich zdravého vývoje po stránce psychické i fyzické je namístě, aby obě byly svěřeny do výchovy matky a rozvedl důvody, pro které neshledal opodstatněnými námitky stěžovatele o příčinách problematického vztahu s nezletilou N. ; též vysvětlil, proč neakceptoval jeho názor, že by střídavá péče měla být upravena alespoň u mladší E., a podrobně se vyjádřil k zjištěným okolnostem, které dle jeho názoru "brání nastolení" střídavé péče u nezletilé (upozornil zejména na silné citové sourozenecké pouto mezi oběma dětmi a na potřebu, aby vyrůstaly spolu, na brzké zahájení povinné školní docházky E., na konfliktní vztahy mezi rodiči a neschopnost jejich vzájemné komunikace). K připomínanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 soud uvedl, že jej nelze v dané věci aplikovat, neboť východiska, na nichž spočívá, splněna nejsou; zájem každého z rodičů vychovávat nezletilé - zejména ze strany otce - je chápán jako boj o ně, přičemž střídavá péče by byla v kolizi s výslovným přáním nezletilé N.(soud dále zdůvodnil, proč nepřihlédl k vyjádření znalce PhDr. Karla Humbala a neprovedl důkaz znaleckým posudkem, jak navrhoval stěžovatel). Konečně odvolací soud na argumentované bázi odůvodnil měnící výrok v úpravě styku, jakož i výrok, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výživného pro nezletilé.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), jakož i pro porušení čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Stěžovatel namítá, že soudy k němu přistupovaly předpojatě, řádně se nevypořádaly s jeho argumenty obsaženými v podaných vyjádřeních, neprovedly řádně dokazování, v úplnosti nezjistily skutkový stav a zejména nepřihlédly ke kritériím (principům) pro rozhodování o střídavé péči, která formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá své argumenty ohledně manipulace nezletilých jejich matkou a jejích důsledků (neshody s nezletilou N., syndrom zavrženého rodiče, překážky v kontaktu s nezletilými), pro něž má též za to, že střídavá péče alespoň u nezletilé E. je možná; odvolacímu soudu pak (v této souvislosti) vytýká, že nevzal na zřetel přání a zájmy této nezletilé, které vyjádřila při pohovoru se znalcem PhDr. Humbalem. Závěry, jež soudy vyslovily ohledně nevhodnosti střídavé péče "v důsledku konfliktního vztahu" jsou podle něj navíc již překonány jak Úmluvou o právech dítěte, tak i judikaturou Ústavního soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí ohledně výchovy nezletilých, posouzení nejlepšího zájmu dítěte a principů pro rozhodnutí o střídavé péči dále odkazuje.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany se zřetelem k čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, 4 Listiny a čl. 6, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo - a to především - ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilé N. a nezletilé E., jež přijaly právě s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti a především pak - což je oproti mínění stěžovatele třeba zvlášť zdůraznit - s ohledem na zájem nezletilých ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a § 866 a § 906 občanského zákoníku, nelze nic zásadního vytknout.

Ústavní soud již v minulosti, a opakovaně, vyložil, že je věcí právě obecných soudů, aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy či při rozhodování o střídavé výchově obou rodičů, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04).

Dle judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1554/14) není svěření dítěte do střídavé péče automatickým řešením při rozchodu rodičů. I v případě, kdy jsou u obou rodičů ve zhruba stejné míře splněna kritéria, která naznačil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, resp. za kterých by střídavá péče nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Tomu je tomu kupříkladu i tehdy, pokud by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž či kdy vzdálenost mezi bydlišti rodičů by mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte (zde kupř. sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2587/14, sp. zn. I. ÚS 3216/13); ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči. I pevné sourozenecké vazby a citové pouto mezi nezletilými sourozenci přitom nepochybně mohou být překážkou pro to, aby u nezletilých sourozenců bylo u každého jinak rozhodováno o jeho výchově (srov. § 907 odst. 2 o. z.).

Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit, komu z rodičů či jiných osob má být dítě svěřeno do péče; jeho úkolem je toliko posoudit, zda obecné soudy se otázkou střídavé výchovy řádně zabývaly, a to i z pohledu výše naznačených hledisek, a zda svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele.

V takto předznačených limitech ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud v nyní projednávané věci k závěru, že oba soudy, nepochybně vedeny ve svém rozhodování stěžejními principy posouzení vhodnosti střídavé péče u obou nezletilých (a u nezletilé E. zvláště), se touto otázkou v dostatečné míře zabývaly a své právní závěry, k nimž ohledně úpravy výchovných poměrů dospěly, též srozumitelným způsobem zdůvodnily.

Okolnost, že stěžovatel závěry soudů o nevhodnosti střídavé péče v této věci nesdílí, nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud hodnotil jinak, resp. na ně nahlížel jím předznačenou optikou (o jejich nesprávnosti, resp. předpojatosti), jestliže (jak již bylo řečeno) k jejímu jinému hodnocení - s výjimkou zjevného excesu - není Ústavní soud povolán.

Ústavní stížností tak stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu pak nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

K argumentaci stěžovatele (a nad rámec již uvedeného), že se soudy neřídily kritérii, která vymezil ve své rozhodovací praxi Ústavní soud, stojí za připomenutí, co vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, podle nějž (takové) "vznesené argumenty jsou ... projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se výhradně problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů ... a určité snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno". Podle Ústavního soudu "v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu".

Dospěly-li obecné soudy při vážení všech podstatných skutečností k závěru, že je v nejlepším zájmu obou nezletilých, aby byly svěřeny do péče matky, přičemž přihlédly k přání nezletilé N. a ke všem rozhodným okolnostem, které řádně zjistily (zejména pak ohledně vzájemným sourozeneckých vazeb nezletilé E. a N.), nenachází Ústavní soud žádného důvodu k závěru, že při svém rozhodování ústavněprávně pochybily, a to ať v podobě zásadního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, či v podobě svévolných skutkových a právních závěrů, které v této věci přijaly.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015


Jan Musil v. r.
předseda senátu