I.ÚS 2516/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., t. č. věznice Valdice, nám. Míru 55, Valdice, zastoupeného JUDr. Helenou Mariňákovou, advokátkou, se sídlem Na Křivině 1363/4, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 86/2014 ze dne 18. 11. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 471/2015-28 ze dne 29. 4. 2015, takto:

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na osobní svobodu a spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 6/2014 ze dne 15. 9. 2014 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy ve stadiu pokusu dle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud vzal za prokázané, že stěžovatel se, jako dělník pracující na rekonstrukci budovy, na pracoviště vrátil pro zavazadlo, zde se představil poškozenému pracovníku ostrahy jako Vláďa, projevoval se agresivně, poškozeného pracovníka následně napadl, škrtil ho, posléze jej bodl do oblasti srdce a opustil místo činu.

3. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. V něm namítal, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána bez důvodných pochybností. Vrchní soud se ztotožnil s argumentací městského soudu. Nepřijal námitku stěžovatele, že soud měl vyhovět návrhu na přehrání záznamu rekognice, provedené před zahájením trestního stíhání, jelikož již městský soud stěžovateli objasnil, že tato rekognice není použitelná před soudem. Samotný poškozený navíc před soudem popsal, že nikoho na fotografiích při rekognici nepoznal a stěžovatele jako útočníka může označit jen na 50 %, jelikož mu byly při potyčce sraženy brýle. Městský soud tak při ztotožnění stěžovatele jako pachatele vycházel z jiných důkazů. Nemožnost vizuální identifikace poškozeným nevylučuje jeho schopnost určit, že osoba, která se vrátila pro tašku, byl dělník zde pracující, a že se jednalo o stejnou osobu, jež vyvolala slovní potyčku s ostatními pracovníky a za kterým přišla žena. Tomu odpovídají i výpovědi svědků, pohyb telefonu stěžovatele a fakt, že pachatel se představil jako Vladimír. Ze znaleckých posudků pak městský soud dovodil, že ačkoliv poškozený měl sklony k sebepoškozování, vzhledem ke stabilnímu prostředí, ve kterém se nyní nachází, dobrým výsledkům v posledních letech a k umístění rány, nelze uvažovat o pokusu o sebevraždu.

4. Za nedůvodnou označil vrchní soud i žádost o revizní znalecký posudek z oblasti psychologie, zaměřený na posouzení duševního stavu stěžovatele. Obě znalkyně, které jej vyšetřovaly, se totiž shodly na tom, že stěžovatel netrpí žádnou forenzně významnou poruchou, a to ani významnou intoxikací. Ačkoliv byly jeho schopnosti ovládat své jednání částečně sníženy, nejednalo se o podstatné ovlivnění ani o patickou opilost. Pokud by stěžovatel pil alkohol v takovém rozsahu a dlouhodobě, jak uváděl, musely by se u něj projevit abstinenční příznaky, které však neoznačil ani na výslovnou otázku. Shodly se také na evidentním taktizování stěžovatele v průběhu vyšetření a na agravaci jeho problémů s alkoholem. Jako nevěrohodnou hodnotily znalkyně i výpověď stěžovatele o "alkoholovém okně."

5. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že argumentace stěžovatele částečně spočívala na jednostranné interpretaci některých důkazů ve svůj prospěch, a proto se míjela s dovolacím důvodem. S námitkou neprovedení důkazu videonahrávkou rekognice se dle Nejvyššího soudu vypořádaly soudy v předchozím řízení vyčerpávajícím způsobem. Nejvyšší soud také zdůraznil, že vzhledem k procesnímu stádiu a především k dalším důkazům by její provedení usvědčení obviněného neovlivnilo. Právně relevantní pak dle soudu mohla být námitka absence úmyslu stěžovatele usmrtit poškozeného. Otázkou zavinění se však pečlivě zabýval již soud prvního stupně, přičemž zohlednil všechny rozhodující faktory, včetně umístění bodné rány. Úmysl tak byl spolehlivě zjištěn přinejmenším ve stupni srozumění s možným následkem a bylo vysvětleno, proč k němu nakonec nedošlo.

II. Argumentace stran
6. Stěžovatel ve své argumentaci zopakoval některé ze svých argumentů užitých v předchozím řízení. Především se domnívá, že právní kvalifikace vraždy není na místě, jelikož chirurgický zákrok byl u poškozeného proveden téměř po pěti hodinách, a proto nelze považovat za prokázané, že by bez něj došlo k úmrtí. Rovněž dle něj nebyla bez důvodných pochybností ověřena otázka příčetnosti stěžovatele a tedy i naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty.

7. Dle přesvědčení stěžovatele došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť vrchní soud odmítl provést důkaz videozáznamem rekognice. To bylo dle stěžovatele naprosto účelové, aby se soud vyhnul vypořádávání se s rozpory mezi důkazy takto vzniklými a ignoroval námitky obhajoby stran opomenutých důkazů. Došlo tak k porušení zásady rovnosti zbraní v trestním řízení.

8. Absence rekognice vedla dle stěžovatele k nemožnosti ztotožnit jej s osobou pachatele. Vzhledem k onemocnění poškozeného a rozporům v jeho výpovědích tedy není možné vyloučit, že mu poranění způsobil někdo jiný, či že si je způsobil sám. Přesto soudy v rozporu s principem in dubio pro reo upřednostnily verzi nepříznivou pro obviněného. Ačkoliv byl výše zmíněný videozáznam pořízen bez přítomnosti soudce, stěžovatel považuje jeho provedení za účelné a v souladu s § 89 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jako důkaz může sloužit vše, co přispěje k objasnění věci. Tento záznam je dle stěžovatele způsobilý zpochybnit vinu stěžovatele. Jedná se tedy o opomenutý důkaz, jelikož jeho nepovolení není odůvodnitelné důvody stanovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239). S odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951) a nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 vyvozuje stěžovatel, že postupem soudů byla porušena zásada presumpce neviny, jelikož provedenými důkazy nebylo prokázáno s nejvyšším stupněm jistoty, že stěžovatel spáchal skutek, jenž je mu kladen za vinu.

III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale náleží mu pozice orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tedy rozhodování o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a znovu hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Není úkolem Ústavního soudu zkoumat správnost důkazů a závěrů vycházejících z jejich hodnocení, nýbrž pouze to, zda při jejich získávání, provádění a hodnocení byly dodrženy ústavněprávních principů, vyplývajících z práva na spravedlivý proces.

10. Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces prostřednictvím opomenutí některých důkazů. Po prostudování napadených rozhodnutí však Ústavní soud shledal, že všechny soudy řádně a podrobně odůvodnily, proč dané důkazy neprovedou, přičemž jejich argumentace odpovídala důvodům uvedeným ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01, a to především nadbytečnosti důkazů. Z ústavněprávního hlediska tedy nemá Ústavní soud, co by mohl vytknout.

11. Soudy nepochybily ani v odůvodnění svých závěrů, týkajících se právní kvalifikace skutku a hodnocení subjektivní stránky trestného činu. V tomto smyslu je argumentace stěžovatele pouze pokračující polemikou se závěry obecných soudů. Od Ústavního soudu pak nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal v argumentaci stěžovatele nic, co by posouvalo případ do ústavněprávní roviny, a proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu