I.ÚS 1676/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Jaška, zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, se sídlem Masařská 6, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1589/2013-305 ze dne 25. 3. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Cmo 183/2012-257 ze dne 17. 12. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 28/2010-175 ze dne 25. 4. 2012, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedené rozsudky a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom poukázal na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel měl v rozhodné době uzavřenou smlouvu na dodávku elektřiny do objektu, kde provozoval restauraci.

Dne 24. 4. 2008 bylo kontrolou elektroměru u stěžovatele zjištěno podezření na neoprávněný odběr. Elektroměr byl odinstalován a následným znaleckým posudkem byla zjištěna manipulace s elektroměrem.

Dne 26. 11. 2010 Krajský soud v Ostravě shledal obžalovanou třetí osobu vinnou z trestného činu podvodu, který spočíval ve snižování údajů na elektroměrech na celkem dvaceti odběrných místech. Jedním z těchto míst bylo i odběrné místo stěžovatele. V tomto případě krajský soud shledal, že v přesně nezjištěnou dobu od 30. 9. 2004 do 8. 2. 2008 obžalovaný opakovaně, nejméně jednou během každého kalendářního roku, zasahoval do elektroměru a snižoval údaje o skutečné spotřebě elektřiny o celkem nejméně 99 797 kWh, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a.s., škodu ve výši nejméně 699 850 Kč. Výši škody krajský soud vypočítal na základě svého uvážení podle odběrů v daném místě před manipulací s elektroměrem a v období po něm. Obecně ke všem dvaceti odběrným místům však dodal, že tuto výši škody lze hodnotit jako minimální, neboť nelze předpokládat, že by spotřebitelé energií šetřili, když věděli, že ji nebudou platit. Tento rozsudek nabyl právní moci, neboť odvolací soud všechna odvolání zamítl.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli zaplatit společnosti ČEZ Distribuce, a.s., jako náhradu škody za neoprávněný odběr částku 663 828,25 Kč. Z toho částku 623 357 Kč (výše, kterou navrhoval žalobce) je stěžovatel povinen zaplatit společně a nerozdílně s osobou, která byla ve výše uvedeném trestním rozsudku shledána vinnou z manipulace s elektroměrem v daném odběrném místě. Ve zbytku návrh žalobce zamítl.

Neoprávněný odběr měl krajský soud za prokázaný především výše uvedeným trestním rozsudkem, jímž se považoval být vázán. Podpůrně však neoprávněný odběr byl prokázán i provedenými důkazy, které by podle krajského soudu samy o sobě postačovaly ke shledání neoprávněného odběru. Mezi ně soud řadil znalecký posudek, podle kterého bylo s elektroměrem manipulováno, vývoj průměrné denní spotřeby na daném odběrném místě a kontakty stěžovatele s osobou odsouzenou za manipulaci s elektroměrem. K průměrné denní spotřebě soud podotkl, že tato byla před i po období neoprávněného odběru až více než trojnásobná. Proto krajský soud odmítl provést další důkazy (zejména výslechy svědků) navrhované stěžovatelem, ale i žalobcem, neboť neoprávněný odběr byl již dostatečně prokázán. Na tento závěr by podle krajského soudu nemohly mít vliv případné snahy stěžovatele navrhovanými důkazy prokázat provedení úsporných opatření v daném odběrném místě, které by vysvětlily nižší spotřebu.

Podle krajského soudu pro protiprávní zásah do měřicího přístroje nelze reálně určit jaké množství elektřiny bylo skutečně odebráno. Odmítl, že by škodu bylo možno stanovit podle podružných elektroměrů v odběrném místě, neboť tyto nepodávají spolehlivou informaci o spotřebě, neboť nejsou kalibrovány a zajištěny žádnou autoritou a nelze ani zjistit dobu a místo jejich instalace. Proto v daném případě nebylo možno zjistit skutečně vzniklou škodu a bylo ji nutno stanovit v souladu s § 51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) v tehdy platném znění, podle prováděcích právních předpisů k tomuto zákonu. Výši náhrady škody tak krajský soud stanovil podle § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě.

Dobu počátku neoprávněného odběru krajský soud určil na 11. 2. 2005 (den, který navrhoval žalobce), neboť z trestního rozsudku vyplývá, že stáčení elektroměru probíhalo v období od 30. 9. 2004 do 8. 2. 2008 minimálně jednou ročně, tedy muselo k němu dojít již v roce 2004 a dne 11. 2. 2005 bylo již určitě do elektroměru zasaženo. Konec neoprávněného odběru soud určil na 24. 4. 2008, kdy byl neoprávněný odběr zjištěn. Neoprávněný odběr tedy trval 1169 dní.

Krajský soud výši náhrady škody (663 828,25 Kč) vypočítal následovně: 1 017 333 Kč za neoprávněný odběr 194 148 kWh při ceně 5,24 Kč za kWh plus 17 825,50 Kč jako náklady na zjištění neoprávněného odběru mínus 371 330,25 Kč, které stěžovatel za toto období již uhradil. Množství 194 148 kWh odpovídá 166 kWh/den. Částka 1 017 333 Kč odpovídá 317 645 Kč/rok (365 dní).

Vrchní soud v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody ve výši 663 828,25 Kč potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Změnil však rozsudek v té části, ve které se zbytek návrhu zamítal, neboť nesouhlasil s tím, že se má odečíst částka 371 330,25 Kč, kterou již stěžovatel za odběr elektřiny v období neoprávněného odběru uhradil.

Nejvyšší soud, co se týče výroku o povinnosti stěžovatele nahradit škodu ve výši 663 828,25 Kč, dovolaní stěžovatele odmítl, neboť se ztotožnil se závěry nižších soudů. Přitom uvedl s odkazem na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014, že Ústavní soud neshledal protiústavnost konstrukce odpovědnosti za neoprávněný odběr elektřiny podle energetického zákona a vyhlášky č. 51/2006 Sb. Zrušil však výrok vrchního soudu, který se týkal odečtu částky 371 330,25 Kč, kterou již stěžovatel za odběr elektřiny v období neoprávněného odběru uhradil, neboť zde se ztotožnil se závěry krajského soudu.

Součástí spisu obecných soudů je historie spotřeby v předmětném odběrném místě. Relevantní údaje jsou uvedeny v následující tabulce.

Období Průměrná spotřeba (kWh/den)
8.3.2002-2.5.2002 206
2.5.2002-5.2.2003 223
5.2.2003-10.2.2004 220
10.2.2004-30.9.2004 211
30.9.2004-11.2.2005 62
11.2.2005-6.2.2006 121
6.2.2006-5.2.2007 74
5.2.2007-8.2.2008 57
8.2.2008-24.4.2008 162
30.7.2008-3.2.2009 158
3.2.2009-12.2.2010 151
12.2.2010-9.12.2010 130
9.12.2010-8.2.2011 258

Součástí spisu obecných soudů jsou i fakturované částky plateb za elektřinu v daném odběrném místě v období po neoprávněném odběru. Tyto jsou uvedeny v tabulce níže, včetně jejich přepočtu na 365 dní pro srovnání s množstvím a cenou vypočtenou obecnými soudy podle § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. (viz bod 9 výše).

Období Spotřeba elektřiny (MWh) Fakturovaná cena (Kč) Fakturovaná cena elektřiny přepočtená na 365 dní
(Kč)
30.7.2008-3.2.2009 29,767 121 834 235 288
4.2.2009-12.2.2010 56,429 247 938 236 116
13.2.2010-9.12.2010 39,127 167 068 203 266

II. Argumentace stran

Stěžovatel předně namítá, že neoprávněný odběr mu nebyl dostatečně prokázán. Uvádí, že ve sporu týkajícím se neoprávněného odběru elektrické energie má ze zákona povinnost nést extrémně těžké důkazní břemeno, přesto mu obecné soudy odmítají provést jím navrhované důkazy, nezjišťují u žalobce, z jakého důvodu nebylo možno zjistit údajně vzniklou škodu v její skutečné výši a akceptují tak chování žalobce, který bez jakékoliv námahy za použití algoritmu účtuje astronomické částky k úhradě svým odběratelům, které nemají se skutečnou výší škody nic společného.

Podle stěžovatele nebylo na místě použít fiktivní výši škody podle vyhlášky č. 51/2006 Sb., neboť mohla být a měla být zjištěna skutečná výše škody na základě dokazování. Stěžovatel totiž před odpojením elektroměru nabídl pracovníkům ČEZ prohlídku spotřebičů, kterou pouze podmínil přítomností Policie ČR. Pověřená osoba společnosti ČEZ Měření, s.r.o., však o prohlídku neprojevila zájem. Stěžovatel rovněž poukazoval na skutečnost, že žalobce mohl vyjít z historie odběrného místa. Žalobce, pokud by měl opravdovou snahu zjišťovat skutečnou škodu, mohl rovněž vyjít ze skutečnosti, že v předmětné nemovitosti jsou čtyři podružné elektroměry, které zaznamenávaly odběry elektrické energie mimo provozovnu (restauraci) stěžovatele. Žalobce samozřejmě podle stavů zjištěných na podružných elektroměrech přefakturovával náklady za odebranou elektrickou energii těmto podružným odběratelům. Dle stěžovatele tedy stačilo sečíst stavy na podružných elektroměrech, které byly zaznamenávány žalobcem a odpovídaly jím vystaveným fakturám, od hlavního měřícího zařízení a tím by bylo zjištěno množství elektrické energie spotřebované restaurací stěžovatele.

Stěžovatel konstatuje, že žalobce anebo jeho další holdingová organizace sám zjišťuje, zda došlo k poškození měřícího zařízení, toto sám demontuje a předává svému smluvnímu znalci, který pro něj zpracovává minimálně stovky obdobných posudků ročně, sám poté na základě algoritmu vypočítává údajně vzniklou škodu, a to bez ohledu na historii odběrného místa a ochoty zjistit skutečnou výši údajné škody.

Stěžovatel také považuje za porušení spravedlivého procesu skutečnost, že obecné soudy se cítily vázány trestním rozsudkem, který vzešel z řízení, jehož se stěžovatel neúčastnil, neboť v něm nebyl stranou, a přesto jsou mu výsledky tohoto řízení kladeny k tíži.

Krajský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Společnost ČEZ Distribuce a.s. navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť s námitkami stěžovatele se již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly obecné soudy.

Tato vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli, který však svého práva repliky nevyužil.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Námitky stěžovatele se týkají dvou otázek: A) existence samotného neoprávněného odběru a B) stanovení výše škody za tento odběr. Ústavní soud se těmto otázkám bude věnovat postupně.

A. Existence neoprávněného odběru

Ústavní soud se již několikrát ve své nálezové judikatuře zabýval otázkou neoprávněného odběru elektřiny. V těchto věcech Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť v rámci řízení před obecnými soudy nebylo domnělým škůdcům umožněno dostatečně účinně namítnout, že o neoprávněný odběr nešlo [nález sp. zn. I. ÚS 202/06 ze dne 20. 9. 2006 (N 168/42 SbNU 433); nález sp. zn. IV. ÚS 133/08 ze dne 1. 7. 2008 (N 119/50 SbNU 15); nález sp. zn. I. ÚS 726/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 190/58 SbNU 689)].

Z těchto nálezů vyplývá, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý [nález sp. zn. I. ÚS 202/06 ze dne 20. 9. 2006 (N 168/42 SbNU 433), bod 16]. Za tímto účelem rozhodnutí o neoprávněném odběru musí být řádně odůvodněno. Soudy musí postupovat opatrně, pokud se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla. Soudy se musí vypořádat s případnými rozpory v dokazování neoprávněného odběru a dostatečně podpořit svůj závěr, včetně například provedení důkazů výpisy o spotřebě elektřiny, a tak případně zjistit, zda ve sledovaném období spotřeba nevykazovala výkyvy [nález sp. zn. I. ÚS 202/06 ze dne 20. 9. 2006 (N 168/42 SbNU 433), bod 21-23; shodně IV. ÚS 133/08 ze dne 1. 7. 2008 (N 119/50 SbNU 15)]. Soudy se také musí dostatečně vypořádat s argumenty domnělého škůdce, že k neoprávněnému odběru nedošlo [nález sp. zn. I. ÚS 726/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 190/58 SbNU 689)].

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích těmto požadavkům dostály. Jejich závěr o tom, že u stěžovatele docházelo k neoprávněnému odběru, se zakládá na celé řadě důkazů a tento závěr je pečlivě odůvodněn. Soudy jej opřely nejen o trestní rozsudek, ve kterém třetí osoba byla odsouzena za stáčení elektroměru na odběrném místě stěžovatele, ale svůj závěr postavily i na znaleckém posudku, podle kterého bylo s elektroměrem manipulováno, kontaktech stěžovatele s osobou odsouzenou za manipulaci s elektroměrem a také vývoji průměrné denní spotřeby na daném odběrném místě.

Obecné soudy se i dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele týkající se údajných úsporných opatření na odběrném místě, které mají vysvětlit sníženou spotřebu v rozhodném období. Uvedly, že snížená spotřeba koresponduje jen s obdobím neoprávněného odběru a v období před i poté byla až více než trojnásobná. Je to tedy naopak stěžovatel, který neposkytuje žádné vysvětlení, jak je možné, že úsporná opatření neměla takový vliv na období po neoprávněném odběru a období mezi 8. 2. 2008 a 24. 4. 2008, kdy pravidelný odečet elektroměru nebyl plánován a stěžovatel tedy neměl motivaci elektroměr stáčet, k čemuž pravděpodobně docházelo každý rok až těsně před pravidelným odečtem.

Ústavní soud ani neshledal, že by obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že odmítly provést některé jim navrhované důkazy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379); či nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015].

V nyní posuzovaném případě však krajský soud dostatečně odůvodnil, proč další stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. O tzv. opomenuté důkazy, jak je Ústavní soud vykládá ve své judikatuře, se tedy nejednalo.

Ústavní soud ani nedospěl k závěru, že by bylo porušeno právo stěžovatele na osobní slyšení, či kontradiktornost řízení tím, že obecné soudy se cítily být vázány trestním rozsudkem. Kontradiktornost řízení znamená, že strana řízení musí mít možnost vyjádřit se ke všem důkazům a argumentům, které byly soudu předloženy s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí [viz nález sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015, bod 13; či nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), bod 13; shodně ustálená judikatura ESLP - např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33]. Stěžovateli však v řízení, ze kterého vycházejí napadené rozsudky, nebylo nijak bráněno se k trestnímu rozsudku vyjádřit. Rovněž stěžovatel mohl v řízení navrhovat důkazy a předkládat vlastní argumentaci k věci, se kterou se obecné soudy ústavně konformně vypořádaly, jak bylo uvedeno výše. Navíc, což je v dané věci zcela zásadní, nelze opomenout, že v neprospěch stěžovatele nebylo rozhodnuto pouze na základě trestního rozsudku, ale obecné soudy zohlednily i další důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele, jak se uvádí v napadených rozhodnutích, na které lze v tomto ohledu plně odkázat.

B. Výše náhrady škody

Stanovením výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny se Ústavní soud podrobně zabýval v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014 a zejména v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že k určení výše škody na základě fiktivního výpočtu podle prováděcího předpisu k energetickému zákonu lze přistoupit teprve tehdy, pokud skutečně vzniklou škodu určit nelze. Je-li tato podmínka splněna, je nutno poté ověřit, zda vypočtená výše škody podle prováděcího předpisu nepředstavuje pro škůdce nepřiměřené a nadměrné břemeno. To nastane například v situaci, ve které je škůdce nucen bez dostatečného odůvodnění jako náhradu škody zaplatit částku mnohonásobně vyšší, než jakou platil za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem. Pokud by se taková situace nastala, nemůže obecný soud prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností.

Ústavní soud se však domnívá, že situace, při níž by obecné soudy nemohly akceptovat výši škody stanovenou podle vyhlášky č. 51/2006 Sb., v nyní posuzovaném případě nenastala. Průměrná denní spotřeba elektřiny v době neoprávněného odběru vypočítaná podle vyhlášky se nijak zásadně neliší od průměrné denní spotřeby v obdobích před i po neoprávněném odběru a ve srovnání s některými obdobími je dokonce nižší (viz tabulka v bodě 12 výše). Stejně tak i vypočtená výše škody v korunách není nijak zásadně odlišná od plateb za elektřinu na daném odběrném místě v období po neoprávněném odběru. Nečiní ani dvojnásobek a nepředstavuje tedy částku mnohonásobně vyšší, jak tomu bylo v nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015. Na základě těchto údajů nelze učinit závěr, že by výše škody vypočtená podle vyhlášky plnila převážně funkci sankční a nikoliv funkci kompenzační. Nelze tedy dojít k závěru, že by zásah do majetkových práv stěžovatele na něj uvalil nepřiměřené a nadměrné břemeno ve smyslu citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15.

C. Závěr

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Závěrem se Ústavní soud musí nicméně vyjádřit k tvrzení Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí, který s odkazem na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014 uvedl, že Ústavní soud neshledal protiústavnost konstrukce odpovědnosti za neoprávněný odběr elektřiny podle energetického zákona a vyhlášky č. 51/2006 Sb. Formálně vzato je toto vyjádření Nejvyššího soudu správné, neboť skutečně samotná právní úprava protiústavní shledána dosud nebyla. Není však jasné, jak tato skutečnost má vyplývat z usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014. V tomto usnesení se Ústavní soud výslovně protiústavností vyhlášky č. 51/2006 Sb. nezabýval, neboť to nebylo předmětem řízení a k takovému návrhu by ani navrhovatel jako obecný soud, nebyl oprávněn. Přitom však Ústavní soud explicitně uvedl, že nijak tvrzení navrhovatele o neústavnosti předmětné právní úpravy obsažené ve vyhlášce o způsobu stanovení náhrady škody, nezpochybňuje (bod 47). Proto opírat tvrzení o údajné souladnosti legislativní konstrukce odpovědnosti za neoprávněný odběr elektřiny o toto usnesení Ústavního soudu je značně zavádějící. Nyní lze již také dodat, že prováděcí vyhláška k energetickému zákonu v některých případech protiústavní důsledky vyvolává, jak vyplývá z nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David, v. r.
předseda senátu