I.ÚS 1229/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Bezyk, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem, se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 3. 2015 č. j. 16 EXE 3954/2012-171 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 4. 2015 č. j. 16 EXE 3954/2012-173, za účasti Okresního soudu v Mělníku jako účastníka řízení a Mykhayla Bezyka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku, kterým mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Mělníku napadeným usnesením rozhodoval o námitkách stěžovatelky coby povinné v exekučním řízení, jakož i o námitkách oprávněné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudní exekutorkou JUDr. Katarínou Maisnerovou, Exekutorský úřad Praha 8, dne 14. 1. 2015 č. j. 048 EX 00112/12-150. Tímto příkazem soudní exekutorka rozhodla, že stěžovatelka jako povinná a její manžel (vedlejší účastník) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit exekutorce náklady exekuce ve výši 367.235 Kč a že oprávněné se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Napadeným usnesením okresního soudu byly námitky stěžovatelky i oprávněné proti příkazu soudní exekutorky, s totožným obsahem, zamítnuty jako nedůvodné. Okresní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky uvádějící, že ona, její manžel a oprávněná v průběhu exekučního řízení uzavřeli dohodu o narovnání a smírném vyřešení dluhu, na jejímž základě zanikla exekuovaná pohledávka ve výši 2.991.000 Kč; a že tudíž soudní exekutorka pochybila, pokud exekuci zastavila pouze co do částky 912.556,09 Kč s tím, že co do částky 2.000.000 Kč byla exekuce provedena, neboť tato částka byla uhrazena na vymáhaný závazek před podáním návrhu na zastavení exekuce, a pokud následně na základě tohoto údajně vymoženého plnění vypočítala náklady exekuce. Podle stěžovatelky ona částka 2.000.000 Kč nebyla uhrazena na vymáhaný závazek, a tedy pod tíhou exekučních příkazů bezprostředně před uskutečněním dražby jejich nemovitého majetku, ale na závazek dle dohody o narovnání. Okresní soud své napadené rozhodnutí odůvodnil s odkazem na § 46 odst. 4 exekučního řádu, z něhož vyplývá, že se za vymožené plnění považuje i peněžité plnění zaplacené povinným na vymáhanou pohledávku kdykoliv do doby provedení exekuce, přičemž povinný jej může platit nejen exekutorovi, ale i ve prospěch oprávněného. V daném případě je přitom z obsahu exekučního spisu podle okresního soudu zřejmé, že částka 2.000.000 Kč byla vedlejším účastníkem coby manželem povinné zaplacena ve prospěch oprávněné před sepsáním dohody o narovnání a podáním návrhu na zastavení exekuce, a tudíž byla stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (povinnou a jejím manželem) zaplacena pod tíhou nařízené dražby jejich nemovitostí, tj. v přímém důsledku činnosti soudní exekutorky. Základ pro výpočet nákladů exekuce (odměny exekutora) tedy soudní exekutorka určila správně a okresní soud neshledal ani jiné její pochybení při výpočtu nákladů exekuce v námitkami napadeném příkazu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že její námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl, aniž by se jakkoliv vypořádal s jejich obsahem a aniž by provedl jakýkoliv z důkazů stěžovatelkou navržených; naopak napadené rozhodnutí založil pouze na opakování domněnky exekutora, rozporné s hmotným právem. Okresní soud zejména nereagoval na argumentaci stěžovatelky, že částka 2.000.000 Kč byla plněna na jiný než exekučně vymáhaný závazek, že tato částka nebyla na účet advokátní úschovy složena stěžovatelkou ani vedlejším účastníkem a že tato částka byla až do splnění podmínek pro svou výplatu z advokátní úschovy majetkem složitele. Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jež se vztahuje i na exekuční řízení. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka též navrhla odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.

4. K výzvě ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastník a vedlejší účastník řízení. Okresní soud coby účastník řízení plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník souhlasil s obsahem ústavní stížnosti.

5. Podle § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti i návrhu na odklad vykonatelnosti vyjádřila též soudní exekutorka JUDr. Katarína Maisnerová, Exekutorský úřad Praha 8. Podle ní je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a se stěžovatelčinými argumenty nelze souhlasit. Soudní exekutorka poukazuje na skutečnost, že částka 2.000.000 Kč byla vedlejším účastníkem složena (uhrazena) ve prospěch oprávněné (do dne 31. 12. 2014) ještě před sepsáním dohody o smírném vyřešení dluhu (dne 8. 1. 2015) i účinností smlouvy o úschově (dne 6. 1. 2015) a podáním návrhu na zastavení exekuce (dne 9. 1. 2015), tedy v době, kdy mezi účastníky neexistoval jiný než exekučně vymáhaný závazek. Z uvedených listin rovněž vyplývá, že onu částku 2.000.000 Kč uhradili stěžovatelka a vedlejší účastník, respektive vedlejší účastník sám, nikoliv žádná třetí osoba, jak stěžovatelka naznačuje v ústavní stížnosti. Podle soudní exekutorky se okresní soud v napadeném rozhodnutí vypořádal s argumentací stěžovatelky a jí předloženými důkazy a toto rozhodnutí je rovněž řádně odůvodněno. Ve svém vyjádření pak soudní exekutorka rekapituluje rovněž průběh celého exekučního řízení, které bylo zahájeno již v roce 2012 a stěžovatelka a vedlejší účastník (povinná a její manžel) přistoupili k částečnému plnění na exekuovaný závazek až před koncem roku 2014, v důsledku nařízené dražby nemovitostí (na den 15. 1. 2015). Konečně soudní exekutorka rovněž konstatuje, že stěžovatelka již v mezidobí stanovené náklady exekuce uhradila, a tedy soudní exekutorka již nečiní žádné úkony k jejich vymožení.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníka i vedlejšího účastníka řízení a soudní exekutorky, obsah napadeného rozhodnutí, jakož i obsah spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 16 EXE 3954/2012 a spisu soudní exekutorky sp. zn. 48 EX 112/12, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal; a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné takové pochybení ústavněprávní relevance v napadeném rozhodnutí okresního soudu neshledal. Podle stěžovatelky mělo být její právo na spravedlivý proces porušeno tím, že okresní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, zejména se dostatečně nezabýval jí uplatněnými námitkami. S tím však Ústavní soud nemůže souhlasit. V prvé řadě je nutné připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Stěžovatelce sice lze přisvědčit v tom, že Ústavní soud pravidelně na obecných soudech vyžaduje, aby v rámci respektování základních principů spravedlivého procesu svá rozhodnutí řádně odůvodňovaly a vypořádávaly se se všemi relevantními námitkami účastníků v míře odpovídající jejich závažnosti. Ovšem v projednávaném případě zmíněná povinnost okresního soudu porušena nebyla. Stěžovatelka své námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce opřela zejména o polemiku, že částka 2.000.000 Kč nebyla plněna na exekučně vymáhaný závazek, ale na závazek dle dohody o narovnání, na kteroužto argumentaci však okresní soud v napadeném usnesení reagoval. Z tohoto usnesení je patrné, že okresní soud spatřoval nepochybnou vazbu mezi uhrazením této částky vedlejším účastníkem jako manželem povinné ve prospěch oprávněné a exekučně vymáhaným závazkem, a tak shledal, že tato částka byla zaplacena pod tíhou nařízené dražby nemovitostí, tedy v přímém důsledku činnosti soudního exekutora. To Ústavní soud, z ústavněprávní perspektivy, považuje za zcela uspokojivé vypořádání stěžovatelčiny zásadní argumentace a zároveň i za implicitní reakci na stěžovatelčiny poukazy na otázku vlastnictví oněch finančních prostředků. Naopak pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, kdo vůbec onu částku 2.000.000 Kč uhradil (složil do advokátní úschovy), pak je třeba zdůraznit, že ve svých námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce žádnou takovou otázku nenastoluje, ale sama uvádí, že touto osobou byl její manžel (vedlejší účastník). Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje celkově zcela dostatečné, srozumitelné a logické odůvodnění, z něhož jasně vyplývá, jak soud posoudil stěžovatelčiny argumenty a k jakým závěrům dospěl. Ústavní soud v postupu okresního soudu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti (spravedlivého procesu). Ústavní soud rovněž opakuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, vůbec nedosahuje ústavněprávního rozměru.

10. Vzhledem k právě uvedenému byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení okresního soudu, neboť náklady exekuce byly v mezidobí uhrazeny; navíc tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu