I.ÚS 906/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Noska, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem Plzeň, náměstí Republiky 202/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015 č.j. 25 Cdo 3934/2014-570, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014 č. j. 56 Co 517/2013-543 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 4. 2013 č. j. 34 C 177/2007-482, za účasti a) Nejvyššího soudu, b) Krajského soudu v Plzni a c) Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a Fakultní nemocnice Plzeň, se sídlem Plzeň, alej Svobody 923/80, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. 4. 2013 č. j. 34 C 177/2007-482 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal na Fakultní nemocnici Plzeň jako žalované zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 1 002 600 Kč, skládající se z částky 282 600 Kč jako bolestného a částky 720 000 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění, to vše s příslušenstvím. Tuto škodu měl stěžovatel utrpět v důsledku operace tříštivé zlomeniny pravé pažní kosti po autonehodě, s následným přerušením vřetenního nervu (nervus radialis) v pravé paži. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 4. 2014 č. j. 56 Co 517/2013-543 k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 4. 2013. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2015 č.j. 25 Cdo 3934/2014-570 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014.

2. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 4. 2013 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 26. 3. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, práva na ochranu života a zdraví podle čl. 6 odst. 1 a čl. 31, nedotknutelnosti osoby podle čl. 7 odst. 1 a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

3. Stěžovatel obecným soudům vytýkal nerespektování relevantní judikatury Nejvyššího soudu a pochybení spočívající v tom, že nebyly vypořádány veškeré námitky stěžovatelem v řízení uplatněné. Namítal, že pokud neunesl břemeno důkazní, stalo se tak v důsledku toho, že vedlejší účastník zmařil provedení (dalšího) potřebného dokazování. Obecné soudy nesprávně vyhodnotily závěry znaleckých posudků, jakož i otázku příčinné souvislosti mezi postupem lékařů a poškozením zdraví, konkrétně přerušením vřetenního nervu v pravé paži stěžovatele. Odpovídajícím způsobem nezohlednily stěžovatelem tvrzené pochybení žalovaného při plnění poučovací povinnosti a vedení zdravotnické dokumentace, v čehož důsledku nebylo včas odhaleno následné vylomení dlahy, které se podílelo na přerušení nervu.

II. Vyjádření dalších (vedlejších) účastníků a předložení soudních spisů

4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 2015 navrhl její odmítnutí, popř. zamítnutí. Poukázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 6. 1. 2015, přičemž vyjádřil přesvědčení, že nosná část stěžovatelem uplatněných námitek se týká skutkového stavu, jehož vyhodnocení však bylo obecnými soudy provedeno tak, že není důvod pro zásah Ústavního soudu.

5. Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 4. 2015 vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Poukázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 8. 4. 2013; má za to, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s provedenými důkazy a podle zákona.

6. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 5. 2015 setrval na skutkových i právních závěrech svého rozsudku ze dne 15. 4. 2014; ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

7. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 6. 2015 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a současně přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel v řízení neunesl břemeno důkazní, a to aniž by vedlejší účastník zmařil provedení jakéhokoli důkazu. Za předmět ústavní stížnosti označil přezkum skutkových zjištění obecných soudů, který je však v řízení před Ústavním soudem vyloučen. Stěžovatelem poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu pak byla vydána v typově zcela odlišných případech.

8. Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group jako vedlejší účastník řízení před obecnými soudy na straně žalované ve sdělení ze dne 10. 6. 2015 uvedl, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.

9. K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal předložení příslušných soudních spisů, konkrétně spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 34 C 177/2007.

III. Posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy vykročily z ústavního rámce své činnosti, pokud nevyhověly žalobě, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníku řízení zaplacení náhrady škody na zdraví, kterou měl stěžovatel utrpět v důsledku operace tříštivé zlomeniny pravé pažní kosti po autonehodě, s následným přerušením vřetenního nervu (nervus radialis) v pravé paži; k autonehodě došlo dne 5. 4. 2005 při jízdě na polní cestě, přičemž zranění stěžovatele jako spolujezdce bylo způsobeno úderem airbagu.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.

15. Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni, jakož i Nejvyšší soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), k tzv. opomenutým důkazům srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].

16. Obecné soudy respektovaly atribut ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele zejména tím, že ve svých rozhodnutích kladly zvláštní důraz na řádné zjištění skutkového stavu věci, přičemž za tímto účelem si vedle dalšího obsáhlého dokazování okresní soud postupně vyžádal zpracování celkem tří znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Konkrétně se jednalo o znalecký posudek ze dne 2. 5. 2008, vypracovaný MUDr. Liborem Svobodou, znalcem se specializací neurologie a neurotraumatologie, a znalecký posudek ze dne 17. 6. 2008, vypracovaný MUDr. Jiřím Vrabcem, znalcem pro odvětví ortopedie a traumatologie. Vzhledem k tomu, že závěry těchto znaleckých posudků byly v některých otázkách odlišné, nechal okresní soud vypracovat Nemocnicí Na Bulovce revizní ústavní znalecký posudek ze dne 19. 4. 2012 č. 20/2010, ve znění dodatku č. 1 k reviznímu ústavnímu znaleckému posudku ze dne 13. 11. 2012. Teprve vycházeje - vedle dalšího rozsáhlého dokazování - z těchto tří znaleckých posudků, zejména pak z revizního ústavního znaleckého posudku vypracovaného Nemocnicí Na Bulovce, dospěl Okresní soud Plzeň-město ke skutkovým závěrům, které vyústily v zamítnutí žaloby a s nimiž se následně ztotožnily rovněž odvolací Krajský soud v Plzni a dovolací Nejvyšší soud.

17. Uvedený postup a rozsah zjišťování skutkového stavu věci ze strany obecných soudů považuje Ústavní soud z pohledu ústavněprávních požadavků na jejich rozhodovací činnost za plně dostačující.

18. Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatele se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů. K závěru o důvodnosti ústavní stížnosti pak nebylo možno dospět ani na základě stěžovatelem uplatněných navazujících námitek, jimiž poukazoval na nedostatky v poučovací povinnosti a vedení zdravotnické dokumentace ze strany vedlejšího účastníka, a dále argumentoval, že obecnými soudy nebyly vypořádány veškeré jeho námitky v řízení uplatněné a že ze strany vedlejšího účastníka došlo ke zmaření (dalšího) potřebného dokazování. Tato tvrzení nejen že byla stěžovatelem v ústavní stížnosti prezentována ve značně obecné rovině, která limituje jejich bližší přezkum Ústavním soudem, ale zejména též byla (opakovaně) uplatňována již v řízení před obecnými soudy a těmito vypořádána. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na rozsudky Nejvyššího soudu týkajících se náhrady škody na zdraví (konkrétně ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1981/2011 a ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4223/2009), nelze než konstatovat, že tyto se týkaly skutkově i právně zcela odlišných případů.

IV. Závěr

19. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků výrokem I. odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

20. O návrhu vedlejšího účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud rozhodl vycházeje z toho, že v intencích § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se jedná o postup spíše výjimečný, přicházející v úvahu pouze v odůvodněných případech a podle výsledku řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195)]. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci Ústavní soud specifické důvody pro přiznání náhrady neshledal, rozhodl o návrhu vedlejšího účastníka výrokem II. tak, že jej podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015


Ludvík David, v. r.
předseda senátu