II.ÚS 1360/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Vlasty Fesslové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013 č. j. 75 Cm 88/2009-158, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 Cmo 69/2013-198, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 26 Cdo 3095/2014-223, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a dále práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

[2.] Stěžovatelka rekapituluje, že soud prvního stupně zamítl (a soudy odvolací a dovolací se posléze s jeho závěrem ztotožnily) její návrh, aby Lidovému bytovému družstvu Praha 10 byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví jednotek (nebytové prostory) a pozemku. Důvodem zamítnutí jejího návrhu byl právní názor obecných soudů, podle něhož její právo na převod jednotek bylo promlčeno. Odvolací soud se následně neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.

[3.] Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že obecnými soudy zvolený výklad ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, je příliš restriktivní a není v souladu ani s účelem zákona. Dále stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami, resp. tyto námitky ignorovaly.

[4.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Již z rekapitulace skutkového stavu, resp. stížnostních námitek, je zřejmé, že stěžovatelka brojí primárně proti způsobu, jakým obecné soudy vyložily ustanovení podústavního práva, zejména pak zákonné ustanovení týkající se promlčení jejího nároku. Přezkum "správnosti" obecnými soudy zvoleného výkladu práva by ovšem stavěl Ústavní soud do role jakési čtvrté instance v systému obecného soudnictví, tedy do role, jež mu nepřísluší.

[7.] Ústavní soud přitom konstatuje, že výklad ustanovení podústavního práva učiněný obecnými soudy v nyní projednávané věci je ústavně konformní. Klíčový právní závěr - totiž že stěžovatelčino právo bylo promlčeno - je založen na logické a srozumitelné právní argumentaci, která se pohybuje v rámci, jenž Ústavní soud pro výklad podústavního práva obecnými soudy v této problematice již dříve vymezil [tj. neobsahuje prvky svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti apod.; z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)]. Obecné soudy totiž konstatovaly, že stěžovatelka se nedomáhala převodu bytu do vlastnictví, nýbrž podílu na nebytových prostorech a pozemku, který nebyl součástí prohlášení vlastníka budovy. Uplatněný nárok stěžovatelky tak není zákonným nárokem a proto nelze dospět ani k závěru, že námitka týkající se promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

[8.] Ústavní soud nemůže ostatně přisvědčit ani námitce stěžovatelky, podle níž se obecné soudy nezabývaly jejími námitkami. Zejména soud odvolací se totiž s jejími uplatněnými námitkami vypořádal řádně a poměrně podrobně a z důvodu hospodárnosti Ústavní soud nepovažuje za nezbytné jeho odůvodnění podrobně rekapitulovat, když postačuje na ně odkázat. Samotnou skutečnost, že odvolací soud dospěl (stejně jako soudy ostatní) k opačnému právnímu závěru než stěžovatelka, přirozeně za porušení jejích základních práv považovat nelze.

[9.] S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu