II.ÚS 1626/15 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Doležala, zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 95, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2012 č. j. 12 Co 207/2011-213, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 22 Cdo 2010/2013-241, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 1 (rovnost v právech), čl. 11 (právo vlastnit majetek) a čl. 36 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

[2.] Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vysvětluje jeho podstatu. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se stěžovatel domáhal zřízení věcného břemene cesty přes pozemek svých sousedů, aby si zajistil přístup na svůj pozemek, resp. ke svému domu. Nalézací soud tomuto návrhu vyhověl. K odvolání žalovaných však Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností napadený rozsudek změnil a podanou žalobu zamítl. Své právní závěry opřel odvolací soud především o argument, podle něhož věcné břemeno cesty nemůže být zřízeno, může-li žalobce k přístupu použít pozemky ve svém vlastnictví. To sice neplatí, pokud by náklady s tím spojené byly nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemena vznikla, avšak taková situace dle odvolacího soudu v projednávané věci nenastala. Stěžovatelovo dovolání pak Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné, přičemž se v podstatě ztotožnil s právním názorem soudu odvolacího.

[3.] Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla nesprávně posouzena otázka střetu mezi dvěma právními (a též ústavními) principy - totiž nedotknutelností vlastnického práva na straně jedné a právem na užívání majetku a přístup k němu na straně druhé. Zároveň stěžovatel upozorňuje, že odvolací i dovolací soud chybně zodpověděly otázku (ne)přiměřenosti nákladů na zřízení přístupu přes pozemky stěžovatele. Částku až sto tisíc korun je totiž dle stěžovatele nutno považovat za nepřiměřenou, což prý plyne i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu.

[4.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Jak plyne ze shora uvedeného, posouzení projednávané věci závisí na zodpovězení otázky, zda náklady spojené se zřízením cesty přes stěžovatelův pozemek jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemena vznikla žalovaným (v původním řízení). K tomu ovšem Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že jeho rolí není poskytnutí "správné" interpretace podústavního práva, nýbrž spíše posouzení, zda je obecnými soudy zvolené řešení natolik excesivní či nespravedlivé, že by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.

[7.] Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že sám obecný právní názor, podle něhož břemeno cesty nemůže být zřízeno, může-li žalobce k přístupu použít pozemky ve svém vlastnictví (se zmíněnou výjimkou nepřiměřenosti nákladů), považuje za ústavně konformní, neboť reflektuje potřebu zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými právy stojícími v kolizi. Ostatně i nyní je sporná spíše aplikace tohoto právního názoru na jedinečné skutkové okolnosti této věci než jeho obecná správnost.

[8.] Veden těmito úvahami, konstatuje Ústavní soud, že napadená rozhodnutí za protiústavně excesivní či nespravedlivá ve shora naznačeném smyslu nepovažuje. Odvolací soud se totiž otázkou rovnováhy v kolizi stojících práv zabýval velmi důkladně (v řízení před odvolacím soudem dokonce bylo doplněno dokazování a v jeho rámci provedeno místní ohledání). Jeho argumentace - byť pro stěžovatele nepříznivá - je srozumitelná, racionální a ústavně konformní.

[9.] Nelze přitakat stěžovateli ani v tom, že by snad napadená rozhodnutí byla v rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu. I stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí totiž vycházejí více méně ze stejného právního názoru a skutečnost, že obdobná výše nákladů (jako jsou náklady v projednávané věci) byla v jiných případech označena za nepřiměřenou, ještě automaticky nezpůsobuje judikatorní "rozkol". Aplikace relativně neurčitého právního názoru na jedinečné skutkové okolnosti musí totiž reflektovat celkový kontext věci a nezávisí pouze na posouzení jednoho dílčího aspektu (samotná výše nákladů). Skutková zjištění v projednávané věci (získaná mj. i zmíněným místním ohledáním), pak odvolací soud opravňovala k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, resp. přinejmenším toto zamítnutí nelze považovat za protiústavní.

[10.] Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2015

Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu