Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015 č. j. 7 As 95/2015-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti žalobce (vojáka z povolání) proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ministra obrany o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ve věci náhrady škody, za jejíž vznik měl spoluodpovídat žalobce. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla uvedená rozhodnutí městského soudu, ministra obrany a náčelníka Vojenské policie zrušena a věc byla stěžovateli jako žalovanému vrácena k dalšímu řízení.
2. Stěžovatel nesouhlasí s napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, v němž byl použit podle něj chybný a účelový výklad sporných otázek. Dovolává se tedy ochrany u Ústavního soudu, jehož ústavní kontrola by měla být vyrovnaná, pročež by měl dohlížet i na to, zda mechanismy rovnováhy mocí fungují, zda se jedna moc nepovyšuje nad druhou, včetně toho zda konkrétně soudní moc nepoškozuje a nešikanuje moc výkonnou, zda nevydává rozhodnutí na újmu moci výkonné.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zjevně není k podání ústavní stížnosti oprávněn.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) k tomu bylo výslovně osvětleno: "Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. ... Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Závěr, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, respektive šířeji že k jejímu podání není aktivně legitimován orgán veřejné moci (jehož prostřednictvím stát jedná) v případech, kdy vystupuje vrchnostensky, pak byl potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [příkladmo usnesení sp. zn. II. ÚS 18/02 ze dne 1. 2. 2002 (U 5/25 SbNU 361), usnesení sp. zn. IV. ÚS 352/03 ze dne 27. 1. 2005 (U 2/36 SbNU 751), usnesení sp. zn. IV. ÚS 127/06 ze dne 16. 5. 2006, usnesení sp. zn. I. ÚS 1359/08 ze dne 9. 6. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2695/08 ze dne 24. 11. 2008 (U 11/51 SbNU 819); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
7. Stěžovatel v projednávaném případě vystupoval právě v takové pozici - jako správní, respektive služební orgán. V lidskoprávním vztahu tak byl na straně garanta, povinného, nikoli na straně oprávněného, nositele lidských práv. Nemůže se tudíž domáhat ochrany "svých" ústavně zaručených práv u Ústavního soudu, neboť žádná taková ústavně zaručená práva nemá. Ústavní stížnost není všeobecným prostředkem k dohledu nad fungováním rovnováhy mocí či prostředkem ke kontrole, zda soudní moc "nepoškozuje a nešikanuje" moc výkonnou; naopak je to prostředek k zabránění tomu, aby soudní, výkonná či zákonodárná moc "poškozovala či šikanovala" jednotlivce a jejich ústavně zaručené základní práva svobody.
8. Vzhledem k právě uvedenému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka