II.ÚS 3198/15 #1

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HI RENT a.s., se sídlem Nám. Svobody 12, Brno, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, č. j. 21 C 114/2015-80, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 6. 2015, č. j. 21 C 114/2015-88, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2015, č. j. 15 Co 259/2015-126, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jejích základních práv, zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně k návrhu navrhovatelů (JUDr. T. Holub a K. Holubová) nařídil předběžné opatření ve smyslu ustanovení § 102 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 76 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kterým zakázal stěžovatelce disponovat s vlastnickým právem k tam specifikovaným nemovitostem (dvě bytové jednotky a spoluvlastnické podíly ke společným částem bytového domu, kde se nachází), zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální území Smíchov, obec Praha, na listu vlastnictví č. X, a dále tyto nemovitosti zatížit zástavním právem, věcným břemenem, předkupním právem či k nim uzavřít nájemní smlouvu. Uvedené předběžné opatření bylo nařízeno v souvislosti s řízením o navrhovateli podané žalobě ze dne 2. 6. 2015, jíž se po stěžovatelce z titulu neuhrazené smluvní pokuty domáhali zaplacení částky 3.588.903,40 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že návrh na vydání předběžného opatření byl důvodný, neboť jednak navrhovatelé (žalobci) osvědčili, že z předložené kupní smlouvy (uzavřené mezi účastníky) může v jejich prospěch proti stěžovatelce vyplývat nárok na smluvní pokutu, jednak bylo osvědčeno (kupními smlouvami stěžovatelky a návrhem na zápis do katastru nemovitostí), že se stěžovatelka zbavuje majetku (výše uvedených nemovitostí), a to zcela účelově a za zcela neadekvátních podmínek, když jednatel stěžovatelky založil společnost Vila Hřebenka a. s., na niž následně stěžovatelka převedla předmětné nemovitosti (bytové jednotky), a to za cenu 1.000 Kč za každou, ačkoliv se v uvedeném bytovém domě bytová jednotka v minulosti prodala nejlevněji za cenu 9.775.000 Kč.

3. Stěžovatelka proti citovanému usnesení městského soudu (ve znění opravného usnesení téhož soudu) podala odvolání, v němž především polemizovala se závěry o účelovosti jejího jednání v podobě převodu předmětných nemovitostí, na kterých nadto váznou zástavní práva v celkové výši 61.000.000 Kč ve prospěch společnosti EAST Portfolio a.s., a proto prý ani zákaz dispozice s nimi nemůže nijak změnit postavení žalobců jako případných věřitelů stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítala, že zákaz dispozice s uvedenými nemovitostmi představuje při srovnání jejich hodnoty s výší smluvní pokuty neadekvátní a nepřiměřený zásah do jejích práv. V neposlední řadě pak stěžovatelka namítala podjatost soudkyně příslušného rozhodujícího senátu Městského soudu v Brně (JUDr. H. Šťastné), neboť se jednalo již v pořadí o čtvrtý z návrhů na vydání předběžného opatření, které byly ovšem ihned, "do druhého dne vyřizovány", a v jejichž odůvodnění již dopředu předjímala rozhodnutí ve věci samé o podané žalobě.

4. Krajský soud v Brně o tomto odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu ohledně důvodnosti podaného návrhu na vydání předběžného opatření, naopak odvolací námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Předně se neztotožnil s námitkou stěžovatelky ohledně podjatosti rozhodující soudkyně, neboť jednak ustanovení § 75c odst. 2 o. s. ř. stanovuje, že o návrhu na vydání předběžného opatření má soud rozhodovat "bezodkladně", jednak z ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Rovněž s ostatními odvolacími námitkami stěžovatelky se krajský soud neztotožnil, obzvláště pokud stěžovatelka poukazuje na straně jedné na neadekvátnost zákazu dispozice s předmětnými nemovitostmi z důvodu jejich vysoké hodnoty (ve srovnání s výší smluvní pokuty), na straně druhé pak stejné nemovitosti převádí za cenu 1.000 Kč za každou.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady základních práv uvádí v podstatě shodné námitky, které byly již obsahem jejího odvolání. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů ohledně splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, přičemž i nadále zastává stanovisko, že v daném případě došlo k neadekvátnímu a nepřiměřenému zásahu do jejích práv. Stejně tak stěžovatelka opětovně namítá podjatost rozhodující soudkyně městského soudu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatelka. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto, zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

8. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, požadovaného navrhovateli. V této polemice stěžovatelka pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatelky totiž za takový považovat nelze), představuje toliko pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatelka nesouhlasí se způsobem posouzení důvodnosti nařízení předběžného opatření. Ústavní soud se nicméně s těmito námitkami stěžovatelky ohledně "neadekvátního a nepřiměřeného" zásahu do jejích základních práv postupem obecných soudů neztotožňuje, neboť tvrzený zásah neshledal. Naopak, Ústavní soud je toho názoru, že městský soud podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření, resp. že se krajský soud podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky (včetně námitky podjatosti rozhodující soudkyně), které opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nelze proto přisvědčit ani názoru stěžovatelky, že již samotným procesním postupem obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadených usnesení, byla porušena její základní práva.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

10. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu