IV.ÚS 1391/16 #1

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Městské části Praha 5, IČ: 00063631, se sídlem nám. 14. října 1381/4, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Karolinou Zelenkovou, advokátkou Společné advokátní kanceláře Balcar, Hrouzek, Veselý, Zelenková, se sídlem Palác Riesů, Panská 895/6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016 č. j. 68 Co 476/2015-51, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadá v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, konkrétně bylo údajně porušeno právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práv na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávním sporu, probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 182/2015, v němž byla proti stěžovatelce (žalované) projednávána žaloba Barbory Krátké o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 5 C 182/2015-29 zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní a v souladu s § 146 o. s. ř. bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že tyto je povinna zaplatit žalobkyně.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž svým usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. 68 Co 476/2015-51 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a zároveň rozhodnul o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je napadeno ústavní stížností.

Stěžovatelka ve své stížnosti napadá nemožnost vyjádřit se v rámci řízení u odvolacího soudu k eventualitě aplikace ustanovení § 150 o. s .ř., jejž odvolací soud dle názoru stěžovatelky využil. Dále shledává nepatřičnou argumentaci odvolacího soudu ohledně neúčelně vynaložených nákladů stěžovatelky. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále stručně shrnuje dosavadní průběh jednání a konstatuje, že nenese žádnou vinu na zahájení řízení, ani na podání odvolání žalobkyní; proto považuje rozhodnutí o úhradě nákladů řízení žalobkyni za rozhodnutí odporující právu na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a právo na legitimní očekávání.

Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, IV. ÚS 215/09, Pl. ÚS 46/13 a i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013 č. 9815/10.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení, je v zásadě doménou obecných soudů. Ústavní soud by měl být zásadně při posuzování otázek nákladů řízení nanejvýše zdrženlivý, jak sám deklaruje ve své judikatuře. Obecné soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným zákonem. Otázku nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé.

Jako příklad lze uvést názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 257/08, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".

S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání, svěřenému mu Ústavou ČR jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla být ústavně relevantní pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09). Žádný takový protiústavní exces v posuzovaném případě zjištěn nebyl.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka se k odvolání vůbec nevyjádřila, tedy neuplatnila své námitky uvedené v ústavní stížnosti stran průběhu řízení a způsobu změny právního zastoupení již před odvolacím soudem. Odvolací soud zcela oprávněně dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. rozhodoval v neveřejném zasedání, neboť šlo o rozhodování o nákladech řízení. Absenci aktivity stěžovatelky resp. její právní zástupkyně nemůže Ústavní soud nahrazovat.

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rysů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu