I.ÚS 1860/16 #1 — Porušení práva obviněného vyjádřit se k prováděným důkazům a vyslýchat svědky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16 ve věci ústavní stížnosti S. H., zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 3 T 13/2009-1124 ze dne 2. 6. 2015, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 68/2015 ze dne 17. 9. 2015, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 356/2016-25 ze dne 30. 3. 2016, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení.

Odůvodnění


I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka byla jako uprchlá v nepřítomnosti pravomocně odsouzena za trestný čin obchodování s lidmi k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Poté, co byla zatčena ve Španělsku a předána do České republiky, požádala, aby byl odsuzující rozsudek zrušen a hlavní líčení opakováno v souladu s § 306a odst. 2 trestního řádu. V opakovaném řízení byla stěžovatelka opět odsouzena za trestný čin obchodování s lidmi a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let.

2. Stěžovatelka namítá, že neměla být souzena jako uprchlá; že nemohla vyslechnout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š.; že obecné soudy se opomněly vypořádat s jejím důkazním návrhem; že skutek, kterého se měla dopustit, byl nesprávně kvalifikován a že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které nebyly zohledněny při ukládání trestu. Podle stěžovatelky tím obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a její právo vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a postupovaly v rozporu se zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele podle čl. 40 odst. 6 Listiny.

3. Ústavní soud zjistil z trestního spisu a z napadených rozhodnutí následující skutečnosti.



A. Přípravné řízení

4. V prosinci 2007 bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovatelce a jejímu tehdejšímu manželovi pro trestný čin obchodování s lidmi. Toho se stěžovatelka a její manžel měli dopustit tím, že v listopadu 2004 převzali od dvou slovenských občanů M. B. a zaplatili za ni částku 500 eur. Ačkoliv věděli, že M. B. ještě nebylo 18 let, přiměli ji k provozování prostituce v podniku v Dubí u Teplic. Později ji převezli do podniku ve městě Halle v Německu, kde ji znovu přiměli provozovat prostituci. Z toho podniku M. B. asi po šesti týdnech utekla. Peníze, které získávala prostitucí, měla předávat stěžovatelce, která je užívala spolu se svým manželem. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelka převzala v lednu 2008 (trestní spis, č. l. 3-5). Stěžovatelka si pro toto řízení zvolila obhájce se sídlem v Teplicích (č. l. 7-8). U výslechu v březnu 2008 stěžovatelka i její manžel využili svého práva nevypovídat (č. l. 40 a 43).

5. Na konci roku 2008 podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka spolu se svým manželem uprchla do zahraničí s cílem vyhýbat se tím trestnímu stíhání. Záznam o tom, že budou oba stíháni jako uprchlí, byl ovšem učiněn až v červenci 2009 (viz bod 11 níže). Mezitím proběhl mimo jiné i výslech tří níže uvedených svědkyň.

6. Dne 30. prosince 2008 byla vyslechnuta M. B. dožádaným orgánem na Slovensku v Nitře (č. l. 253-267). O tomto výslechu byl obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích (bod 4 výše) informován faxem od slovenského orgánu dne 22. prosince (č. l. 349) a znovu 29. prosince 2008 telefonicky a faxem (č. l. 346-348).

7. Dne 22. května 2009 byla vyslechnuta A. Ch. v Náměšti nad Oslavou (č. l. 105-108). O tomto výslechu byl obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích (bod 4 výše) informován dne 15. května telefonicky (úřední záznam je datován 11. června) a 19. května 2009 písemně (č. l. 31 a 32).

8. Dne 1. června 2009 byla vyslechnuta M. Š. dožádaným orgánem na Slovensku v Nitře (č. l. 377-384). O tomto výslechu byl obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích (bod 4 výše) vyrozuměn v tento den necelé dvě hodiny předem. Z vyrozumění vyplývá, že svědkyně byla zadržena po vyhlášeném pátrání, a proto považoval slovenský policejní orgán za nezbytné provést výslech ihned (č. l. 373-374).

9. Žádného z těchto tří výslechů se nezúčastnila stěžovatelka ani její zvolený obhájce.

10. Dne 1. července 2009 zvolený obhájce stěžovatelky oznámil, že ukončuje její obhajobu. Podle oznámení stěžovatelka nereagovala na opakované výzvy obhájce, nekomunikuje s ním a nesložila ani přiměřenou zálohu na odměnu obhájce (č. l. 33). Dne 7. července 2009 byla stěžovatelce ustanovena obhájkyně ex offo (č. l. 36).

11. Dne 30. července 2009 učinila státní zástupkyně do spisu záznam podle § 303 odst. 2 trestního řádu, že proti stěžovatelce a jejímu manželovi bude vedeno trestní stíhání jako proti uprchlým, neboť se podle ní oba vyhýbali trestnímu stíhání pobytem v cizině. Šetřením policie a z informací od příbuzných stěžovatelky bylo podle státní zástupkyně zjištěno, že stěžovatelka se svým manželem prodala nejprve dům a poté i byt a koncem roku 2008 odcestovala "před Policií ČR do ciziny, pravděpodobně do Anglie" (č. l. 722, srov. shodně záznamy o provedených šetřeních na č. l. 717-721). Poslední informace o pobytu stěžovatelky v České republice byla ze dne 29. října 2008 (č. l. 719). S odkazem na tato zjištění státní zástupkyně rovněž v obžalobě navrhla, aby bylo proti stěžovatelce a jejímu manželovi konáno řízení proti uprchlému (č. l. 732-735).



B. První řízení před soudem

12. Po podání obžaloby Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v květnu 2010 rozhodl, že proti stěžovatelce a jejímu manželovi bude vedeno řízení proti uprchlému. Krajský soud kromě výše uvedených zjištění (viz předchozí bod) uvedl, že předvolání se stěžovatelce a jejímu manželovi nepodařilo doručit ani prostřednictvím policie na žádném ze známých míst jejich pobytu; bylo vyvěšeno na úřední desce a internetovém portálu. Ani prostřednictvím dotazů na Českou správu sociálního zabezpečení, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a úřad práce se nepodařilo místo jejich pobytu zjistit. Soud se rovněž pokusil spojit s dcerou stěžovatelky, ani ta se již nezdržovala v místě svého bydliště. Konečně se podle soudu stěžovatelka ani její manžel nespojili se svými obhájci. Podle soudu se tak od konce roku 2008 svým pobytem v zahraničí vyhýbají trestnímu stíhání (č. l. 774). Na stěžovatelku a jejího manžela krajský soud současně vydal příkaz k zatčení (č. l. 775-776) a evropský zatýkací rozkaz (č. l. 777-782).

13. Krajský soud poté znovu vyslechl A. Ch. (č. l. 796-798), tohoto výslechu se zúčastnila stěžovatelčina obhájkyně ex offo (bod 10 výše). M. B. byla krajským soudem předvolána, ale nedostavila se, její výpověď z přípravného řízení byla proto čtena (č. l. 812). Přečtena byla i výpověď M. Š. (č. l. 796).

14. Rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 8. 2010 byla stěžovatelka pravomocně uznána vinnou trestným činem obchodování s lidmi ve spolupachatelství, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Na stěžovatelku i jejího manžela byl jako na odsouzené znovu vydán evropský zatýkací rozkaz (č. l. 865-870).



C. Opakované řízení před soudem

15. V roce 2013 byl ve Španělsku zatčen manžel stěžovatelky a předán do České republiky. Poté, co byl na jeho žádost zrušen rozsudek vydaný v řízení proti uprchlému, byl stěžovatel v opakovaném řízení odsouzen za trestný čin obchodování s lidmi k trestu odnětí svobody v trvání šesti let (č. l. 967, 985).



(i) Opakované hlavní líčení

16. V prosinci 2014 byla stěžovatelka zatčena ve Španělsku a poté předána do České republiky. Krajský soud dne 27. 1. 2015 zrušil svůj odsuzující rozsudek na základě žádosti stěžovatelky podle § 306a odst. 2 trestního řádu a provedl znovu hlavní líčení podle § 306a odst. 1 trestního řádu (č. l. 1037).

17. Před krajským soudem stěžovatelka vypověděla, že se svým zvoleným obhájcem (bod 4 výše) byla v kontaktu a zaplatila mu 30 000 až 35 000 Kč před svým odjezdem, dvakrát si s ním volala. Poukázala na to, že se v zahraničí neskrývala a měla v pořádku doklady (č. l. 1079).

18. Krajský soud se pokusil předvolat svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. (č. l. 1041), žádnou z nich ovšem nakonec nevyslechl. Krajský soud přečetl dřívější výpověď A. Ch. (č. l. 1082) poté, co její strýc soudu sdělil, že ji už dva roky neviděl, nezná místo jejího pobytu a že byla v zahraničí (č. l. 1056). Krajský soud prostřednictvím dožádaného orgánu na Slovensku v Nitře zjistil bydliště M. B. i M. Š. a obě svědkyně předvolal k výslechu (č. l. 1101, 1104, 1105, 1111, 1129). K hlavnímu líčení se žádná z obou svědkyň nedostavila. Krajský soud proto přečetl jejich dřívější výpovědi (č. l. 1118).

19. Krajský soud poté stěžovatelku napadeným rozsudkem uznal vinnou trestným činem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se podle napadeného rozsudku stěžovatelka dopustila tím, že "společně s již odsouzeným J. H. počátkem měsíce listopadu 2004 v blíže nezjištěném bytě v Teplicích převzala od občanů Slovenské republiky G. D. a M. K. nezletilou M. B. se záměrem, aby provozovala prostituci, a jmenovaným za ni zaplatila částku 500 eur, následně poškozené vzali občanský průkaz, a přestože věděli, že jí není 18 let, pod záminkou, že za ni zaplatili a musí si tuto částku odpracovat, jí nařídili provozování prostituce v podniku Lyon v Dubí, kam ji denně vozili osobním vozidlem, v průběhu večera setrvávali v klubu a v ranních hodinách ji odváželi do svého domu v X., kdy byla donucena setrvávat v přítomnosti některého ze členů domácnosti, a na počátku prosince 2004 ji dovezli do Spolkové republiky Německo a opět jí nařídili provozovat prostituci v podniku Scotch Club v Halle a peníze, které tímto způsobem získávala, přebírala S. H. a společně s J. H. je užívali pro svoji potřebu až do konce měsíce ledna 2005, kdy M. B. z tohoto klubu utekla". Za to byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let.

20. Podle krajského soudu byla výpověď M. B. "[s]těžejním důkazem", tato svědkyně ve své výpovědi popsala všechny skutečnosti uvedené v širším skutkovém zjištění. Její výpověď je podle krajského soudu podporována dalšími důkazy. V této souvislosti soud jako podpůrný důkaz uvádí výpovědi M. Š. a A. Ch. Jako podpůrné důkazy krajský soud uvádí i výpovědi svědků K. a D., z nichž plyne, že M. B. byla dopravena ze Slovenska do České republiky a v Teplicích předána "dalším osobám". Z výpovědi svědka S. krajský soud zjistil, že M. B. pracovala v podniku Lyon jako prostitutka, svědek ji tam často viděl sedět u stolu ve společnosti stěžovatelky a jejího manžela. Kromě toho krajský soud jako důkaz proti stěžovatelce použil i německý rozsudek ve věci provozovatele podniku Scotch Club, který podle krajského soudu potvrzuje, že tento klub fungoval tak, jak to popsaly svědkyně B. a Ch. Z listinných důkazů soud ověřil, že stěžovatelka měla s manželem skutečně dům u jezera, a z registrů skutečnost, že měli osobní automobil Škoda Fabia červené barvy, jak vypověděla svědkyně B. Krajský soud kromě toho uvedl, že celková délka řízení byla způsobena stěžovatelkou, která uprchla.



(ii) Odvolací řízení

21. Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala. V odvolacím řízení navrhla, aby byl proveden výslech svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. prostřednictvím videokonference. Dále navrhla, aby soud jako důkaz přečetl spis z Německa, neboť podle stěžovatelky tento spis prokazuje nevěrohodnost M. B. (č. l. 1133 a 1150).

22. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky jako nedůvodné.

23. Podle vrchního soudu je podstatné, že svědkyně byly vyslechnuty v přípravném řízení a obhajoba měla možnost se tohoto výslechu zúčastnit. Návrh na výslech M. B. prostřednictvím videokonference byl podle vrchního soudu právem odmítnut. Výslech prostřednictvím videokonference je totiž "časově i organizačně mimořádně náročný a přichází v úvahu zejména v případech, kdy výpověď [takto vyslechnutého svědka má být] klíčovým nebo zvlášť závažným důkazem". Výpověď svědkyně M. B. ovšem nebyla "jediným usvědčujícím důkazem", protože stěžovatelka "je usvědčována též výpovědí svědkyň M. Š., A. Ch. a částečně též výpověďmi svědků M. K. a D. S.". Kromě toho je "za usvědčující důkazy" podle vrchního soudu třeba považovat i odsuzující rozsudek ve věci manžela stěžovatelky a německý rozsudek ve věci majitele podniku Scotch Club. Vrchní soud rovněž uvedl, že průtah v řízení jde na úkor stěžovatelce, která uprchla.



(iii) Dovolací řízení

24. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, v němž namítla mimo jiné to, že bylo porušeno její právo vyslýchat svědky, že soudy se opomněly vypořádat s důkazním návrhem na čtení spisu z Německa, že skutek byl nesprávně kvalifikován a že soudy nezohlednily celkovou délku řízení při ukládání trestu (č. l. 1188-1190).

25. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky.

26. Nejvyšší soud uvedl, že podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy musí být předtím, než je obviněný odsouzen, všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti při veřejném ústním jednání, aby byl respektován požadavek kontradiktorního řízení. Obviněnému tak musí být dána adekvátní možnost napadat svědecké výpovědi a klást svědkům otázky buď ve chvíli, kdy vypovídají, nebo později. Z tohoto principu podle Nejvyššího soudu plynou dva požadavky, a to "že pro nepřítomnost svědka musí být řádný důvod a že tam, kde je prohlášení o cizích výpovědích jediným nebo rozhodujícím důkazem proti [obviněnému], jeho přijetí jako důkazu ještě neznamená automaticky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ... Jestliže se odsouzení opírá pouze nebo v rozhodující míře o výpověď nepřítomného svědka, soud podrobí řízení pečlivému přezkoumání. To pak dovoluje, aby se odsouzení opíralo o takový důkaz, jen je-li skutečně spolehlivý s ohledem na závažnost případu". Podle Nejvyššího soudu tak "[o]tázkou v každé příslušné věci je, zda existují dostatečné vyvažující faktory, včetně opatření, jež dovolují řádné vyhodnocení spolehlivosti těchto důkazů ... Podstatné tedy je, aby přečtení protokolu o dřívějších výpovědích svědků a jejich využití k důkazu samo o sobě nebylo v rozporu s právem na spravedlivý proces. Obviněný musí mít možnost účastnit se provádění takového důkazu, a reagovat tak na výslech svědků, tj. vyjádřit se k němu, případně zpochybnit jeho věrohodnost či důkazní sílu a navrhnout provedení jiných důkazů. Pokud však obviněný (případně jeho obhájce) takového práva nevyužije, nelze tuto jeho nečinnost vykládat jako pochybení rozhodujícího soudu".

27. Nejvyšší soud konstatoval, že poškozená M. B. i svědkyně Ch. a Š. byly v přípravném řízení či u hlavního líčení vyslechnuty a obhajoba měla možnost se těchto výslechů účastnit a klást svědkyním otázky, avšak tohoto práva podle Nejvyššího soudu nevyužila. Nejvyšší soud uvedl, že svědkyni B. "soud ... předvolal k hlavnímu líčení, avšak [tato svědkyně] (občanka SR žijící na Slovensku) již při svém výslechu u orgánů činných v trestním řízení na Slovensku prohlásila, že se do ČR k hlavnímu líčení nehodlá jako svědkyně dostavit. Její výpověď z přípravného řízení byla tedy u hlavního líčení přečtena v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Obhájce obviněné měl však možnost zúčastnit se výslechu jmenované svědkyně na Slovensku, ale tohoto práva nevyužil, což nelze vykládat jako pochybení rozhodujícího soudu. Svědkyně Š. byla opakovaně předvolána k hlavnímu líčení, k soudu se však bez omluvy nedostavila. Soud proto také přečetl její výpověď dle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu ... z předchozího řízení ve věci s odůvodněním, že s ohledem na časový odstup a její současný život (provozuje prostituci) by opakovaný výslech pomocí dožádaného soudu SR nepřinesl žádná nová zjištění. Její původní výpověď ... byla provedena v souladu se zákonem a obhájkyně obviněné byla o jeho konání vyrozuměna. V předešlém řízení (u hlavního líčení) byla pak vyslechnuta i svědkyně A. Ch.".

28. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nesprávné kvalifikace skutku. Podle stěžovatelky byl předmětný skutek nesprávně kvalifikován jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku namísto trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Podle Nejvyššího soudu je podle současné i předchozí právní úpravy trestný čin obchodování s lidmi ve vztahu k trestnému činu kuplířství trestným činem speciálním, a to zejména proto, že postihuje druhově závažnější a společensky nebezpečnější formy páchání obdobné trestné činnosti. Za situace, kdy je předmětem útoku osoba mladší 18 let, je sexuální vykořisťování postihováno v každém případě, avšak u trestného činu obchodování s lidmi chrání svobodu rozhodování nezletilých již základní skutková podstata, která vymezuje podstatně širší způsoby spáchání činu (přiměje, zjedná, najme, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá), a zákonodárce zde ani nevyžaduje, aby jednání vedlo bezprostředně k prostituci, neboť jde o sexuální vykořisťování v širším slova smyslu. Přimění k prostituci je znakem kvalifikované skutkové podstaty. Podle zjištěného skutkového stavu stěžovatelka společně se svým manželem si de facto za 500 eur M. B. koupila, od počátku znala skutečný věk této dívky, protože jí zabavila občanský průkaz, takže jednoznačně věděla, že jde o osobu nezletilou. Důvodem "nákupu" byl záměr přimět nezletilou k provozování prostituce, z níž hodlala těžit. M. B. v podstatě zbavila osobní svobody, neboť ji zadržovala v místě svého trvalého bydliště, kde byla nezletilá po celou dobu hlídána, zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, neměla doklad totožnosti. Obdobně byla hlídána po celou dobu pobytu ve veřejném domě, aby ani tak nenastala možnost, že by nezletilá utekla. Stěžovatelka přiměla nezletilou poškozenou k provozování prostituce na území České republiky, poté i v Německu, kam ji za tímto účelem spolu se svým manželem dopravili. Podstatné je také zjištění, že přitom veškeré výdělky z prostituce musela poškozená odevzdávat obviněné, která je používala pro svou potřebu. Protože stěžovatelka nezletilou osobu ukryla, dopravila, přiměla a vydala k provozování prostituce, nelze tento skutek kvalifikovat jako trestný čin kuplířství.

29. Podle Nejvyššího soudu nebyl v této věci důvod k mimořádnému snížení trestu podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelka se totiž dopustila velmi závažné trestné činnosti se zištným motivem, neboť kořistila z prostituce nezletilé. Takto získané prostředky byly přitom jediným zdrojem jejích příjmů, ze kterých dokonce financovala hypotéku na své bydlení. K délce celého řízení přispěla podle Nejvyššího soudu stěžovatelka tím, že uprchla.



II. Argumentace stran

30. Stěžovatelka namítá, že neměla být stíhána jako uprchlá. Ve Španělsku totiž pobývala legálně a bylo možné ji kdykoliv dohledat. Stěžovatelka uvádí, že o svém pobytu v zahraničí řekla svému obhájci a předpokládala, že ji v případě nutnosti vyrozumí.

31. Dále stěžovatelka namítá, že nikdy nemohla osobně vyslechnout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š.

32. Výpověď M. B. byla podle stěžovatelky stěžejním důkazem. Pouze z této výpovědi bylo možné dovodit jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu, pouze na základě této výpovědi bylo možné učinit závěr, zda stěžovatelka někdy působila na svobodnou vůli M. B., zda toto vůbec nebylo činěno, zda to činila jiná osoba a zda stěžovatelka znala skutečný věk poškozené. Výpovědi této svědkyně se stěžovatelka nemohla, a to ani v zastoupení svého obhájce, nikdy reálně účastnit. M. B. totiž byla vyslechnuta dne 30. prosince 2008 v 10:00 hodin na Slovensku v Nitře. Obhájce stěžovatelky se o tomto dozvěděl dle faxové zprávy obsažené ve spisu na čl. 348 dne 29. prosince 2008 po 13. hodině. Sídlo obhájce bylo v Teplicích, výslechy se konaly v Nitře, tedy na místě vzdáleném více jak 500 km. Výslech se konal v zimním období, a tudíž bylo nemožné, aby obhájce stihl na místo konání výslechu dojet (cesta při ideálních podmínkách trvá 5 hodin, v zimě a v běžných podmínkách lze cestu odhadnout na cca 10 až 12 hodin s tím, že obhájce se rovněž na úkon musí připravit a musí být při jeho konání v bdělém stavu, což s ohledem na čas konání úkonu nebylo možné, obhájce by si nemohl mezi cestou a výslechem téměř odpočinout). Přesto, že bylo v opakovaném řízení před soudem možné provést výslech M. B. prostřednictvím videokonferenčního zařízení, neboť bylo známo, kde svědkyně pobývá, soudy provedení tohoto důkazu nedůvodně odmítly.

33. K obdobnému pochybení podle stěžovatelky došlo u svědkyň Ch. a Š.

34. Odkaz obecných soudů na to, že svědkyně byly vyslechnuty za přítomnosti ustanoveného obhájce v době, kdy proti stěžovatelce bylo vedeno trestní řízení jako proti uprchlé, je pak podle stěžovatelky zcela v rozporu se zásadami trestního řízení. Již z faktu, že v té době bylo proti stěžovatelce vedeno řízení jako proti uprchlé, je zřejmé, že nikdy nemohla svědkyním klást otázky ani prostřednictvím obhájce.

35. Obecné soudy se podle stěžovatelky opomněly vypořádat s návrhem, aby byl jako důkaz čten spis vyžádaný z Německa. Tento spis přitom obsahuje tvrzení, která jsou v rozporu se závěry obecných soudů v tomto řízení a která svědčí o velmi nízké důvěryhodnosti M. B. Podle stěžovatelky nebylo v napadených rozhodnutí zdůvodněno, proč nebylo dokazování tímto směrem doplněno.

36. Podle stěžovatelky měl být její skutek posouzen nejvýše jako kuplířství dle § 204 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání skutku. Kvalifikace skutku jako obchodování s lidmi podle nyní účinného trestního zákoníku je dle stěžovatelky pro ni méně příznivá, a navíc ani nelze jednotlivé znaky této skutkové podstaty dovodit ze skutku, za nějž byla odsouzena.

37. Obecné soudy tvrdí, že stěžovatelka zadržovala, přiměla a poté dopravila dítě, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku. Zadržování poškozené, tak jak je předpokládáno u trestného činu proti svobodě jednotlivce, ze skutkové věty napadeného rozhodnutí krajského soudu dovodit nelze. Ze skutkové věty nelze dovodit, že stěžovatelka osobně jakýmkoli způsobem měla působit na svobodu v rozhodování poškozené (nehledě na to, že z dokazování vyplynulo, že poškozená měla svobodu pohybu, mohla telefonovat a opakovaně uvedla i to, že doklady měla u sebe). Ve vztahu k dopravení dítěte za účelem provozování prostituce lze opět namítnout, že zde v popisu skutku chybí útok proti zákonem chráněnému zájmu, tedy svobodné vůli jednotlivce, když z popisu skutku nevyplývá, že by poškozená s tímto postupem nesouhlasila a toto bylo učiněno proti její vůli.

38. Nakonec stěžovatelka namítá, že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které nebyly zohledněny při ukládání trestu. Za skutek, který se měl odehrát v roce 2004 a 2005, byla stěžovatelka obviněna až v roce 2007, i když orgány činné v trestním řízení měly poznatky o údajném spáchání činu již v roce 2005. Za tento skutek byla odsouzena až v roce 2015. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka byla po celou dobu stíhána jako uprchlá a skrývala se ve Španělsku. Stěžovatelka ovšem zdůrazňuje, že ve Španělsku pobývala legálně, bylo možné ji tam dohledat a o jejím pobytu věděl i její obhájce. Stěžovatelka navíc i z těchto důvodů souhlasila se svým vydáním do České republiky.

39. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení, hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními. Na tomto základě předkládá stěžovatelka vlastní skutkové závěry a výklad práva a odvíjí od toho možnost odlišného právního posouzení ve věci samé. Odlišný právní názor stěžovatelky na výklad pozitivního práva však nemůže sám o sobě být dostatečný pro závěr o porušení základních práv. Problematika naznačená v ústavní stížnosti se týká otázek spojených s výkladem procesního předpisu, které však nemají ústavní přesah. Podle Nejvyššího soudu nebyla jeho napadeným rozhodnutím porušena základní práva stěžovatelky a přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru tak není přípustný. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

40. Vrchní soud odkázal na napadená rozhodnutí. Co se týče délky řízení, poukázal vrchní soud na to, že mu věc byla předložena v červenci 2015 a rozhodnuta byla v září 2015.

41. Krajský soud uvedl, že ústavní stížnost pokládá za zjevně nedůvodnou, přičemž odkázal na napadená rozhodnutí. Dále krajský soud konstatoval, že údaje o délce řízení uváděné stěžovatelkou jsou neúplné. Obžaloba byla podána v září 2009 a již v srpnu 2010 byl vyhlášen rozsudek. Po zatčení stěžovatelky a jejím předání do České republiky bylo nové hlavní líčení nařízeno neprodleně a ve věci bylo rozhodnuto bez průtahů. Jakékoliv průtahy v řízení tak zavinila sama stěžovatelka svým jednáním.

42. Nejvyšší státní zastupitelství odkázalo na své vyjádření k dovolání, neboť argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je podle něj prakticky shodná s dovolacími důvody. Ve vyjádření k dovolání se nejprve v podstatě odkazuje na úvahy obecných soudů ohledně právní kvalifikace skutku. Dále v něm Nejvyšší státní zastupitelství uvádí, že přečtení protokolu o dřívějších výpovědích svědků a jejich použití jako důkazu není v rozporu s právem na spravedlivý proces, měl-li obviněný možnost účastnit se provádění takového důkazu, vyjádřit se k němu a případně zpochybnit jeho věrohodnost nebo důkazní sílu a navrhnout k tomu jiné důkazy. Nejvyšší státní zastupitelství poukazuje na to, že obhájce stěžovatelky měl možnost zúčastnit se výslechu M. B., a pokud tuto možnost nevyužil, nelze to vykládat jako pochybení soudu. Výpověď této svědkyně navíc není jediným a už vůbec ne osamoceným důkazem o vině stěžovatelky. Nejvyšší státní zastupitelství připouští, že pokud by nebyl respektován požadavek na možnost obhajoby zúčastnit se výslechu svědkyň v přípravném řízení, mohla by výpověď těchto svědkyň být v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a protokol o takové výpovědi by nebylo možné použít jako důkaz o vině obviněné. Závěrem vyjádření se uvádí, že zde nebyly splněny předpoklady pro mimořádné snížení trestu a že průtahy v řízení byly zapříčiněny stěžovatelkou, která se vyhýbala trestnímu stíhání a uprchla do ciziny.

43. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat tato vyjádření stěžovatelce k replice. Stěžovatelka se již k otázkám, které Ústavní soud pokládá za relevantní, vyjádřila ve své ústavní stížnosti a vyjádření ostatních účastníků a vedlejšího účastníka řízení nepřinesla v tomto ohledu žádný nový argument.

44. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nevyužilo možnosti se vyjádřit.

III. Hodnocení Ústavního soudu

45. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je možné věcně projednat, neboť splňuje požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

46. Ústavní soud se bude nejprve zabývat otázkou, zda nebylo porušeno právo stěžovatelky zúčastnit se jednání před soudem, a následně se vypořádá s otázkou, zda nebylo porušeno její právo vyslýchat svědky proti sobě.



A. Právo zúčastnit se jednání před soudem

47. Stěžovatelka namítá, že se svým pobytem v zahraničí nevyhýbala trestnímu řízení, a že tudíž vůbec neměla být souzena jako uprchlá.

48. Ústavní soud připomíná, že v trestních věcech je důležitou součástí práva na spravedlivý proces i právo obviněného zúčastnit se soudního jednání.

49. Právo obviněného zúčastnit se jednání před soudem je chráněno čl. 6 Úmluvy, ačkoliv v něm není výslovně zakotveno. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") totiž vyplývá ze smyslu a účelu čl. 6 Úmluvy jako celku. Navíc má obviněný podle čl. 6 odst. 3 písm. c), d) a e) Úmluvy právo "obhajovat se osobně", "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky" a "mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví". Lze si jen stěží představit, jak by obviněný tato svá práva mohl vykonávat, pokud by nebyl soudnímu jednání přítomen (rozsudek velkého senátu ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006 č. 18114/02, § 59; srov. shodně rozsudek ve věci Colozza proti Itálii ze dne 12. 2. 1985 č. 9024/80, § 85, a obdobně rozsudek ve věci Poitrimol proti Francii ze dne 23. 11. 1993 č. 14032/88, § 35).

50. Listina garantuje právo zúčastnit se jednání před soudem výslovně a každému, tedy nejen obviněnému v trestním řízení. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny totiž platí, že "[k]aždý má právo, ... aby jeho věc byla projednána ... v jeho přítomnosti ...".

51. Právo obviněného zúčastnit se jednání před soudem ovšem nemá absolutní charakter.

52. Význam osobní účasti obviněného se totiž liší podle fáze a typu soudního řízení. Podle ESLP má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně. V řízení o opravných prostředcích už ovšem osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam (Hermi, § 60). V úvahu je vždy třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného u soudu vyloženy a chráněny, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (Hermi, § 62). Z těchto principů vychází ve své judikatuře i Ústavní soud [nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315), body 19-23; srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311); nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27)].

53. Navíc ani trestní řízení konaná v nepřítomnosti obviněného nejsou sama o osobě v rozporu s čl. 6 Úmluvy ani s čl. 38 odst. 2 Listiny.

54. Podle ESLP musí mít obviněný, který byl odsouzen v nepřítomnosti, následně možnost dosáhnout nového projednání a posouzení věci z hlediska skutkového i právního. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy se jednoznačně prokáže, že obviněný se svého práva zúčastnit se jednání před soudem vzdal nebo že měl v úmyslu před trestním procesem uprchnout (rozsudek velkého senátu ve věci Sejdovic proti Itálii ze dne 1. 3. 2006 č. 56581/00, § 82; rozsudek velkého senátu ve věci Idalov proti Rusku ze dne 22. 5. 2012 č. 5826/03, § 170 a 174; rozsudek ve věci Sanader proti Chorvatsku ze dne 12. 2. 2015 č. 66408/12, § 68).

55. Po obviněném, který byl odsouzen v nepřítomnosti, však nelze požadovat, aby prokázal, že se nevyhýbal spravedlnosti nebo že jeho nepřítomnost v soudním řízení byla způsobena vyšší mocí (Colozza, § 30). Na druhou stranu je úkolem soudů zhodnotit, zda obviněný předložil dostatečné důvody pro svou nepřítomnost či zda jeho nepřítomnost dostatečně zdůvodňují zjištění učiněná ze spisu (Sejdovic, § 88; Hermi, § 75).

56. Podle českého práva lze v nepřítomnosti odsoudit toho, "kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá" (§ 302 trestního řádu), a to v tzv. trestním řízení proti uprchlému podle § 302-306a trestního řádu.

57. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387) Ústavní soud zdůraznil, že ustanovení o řízení proti uprchlému musí být aplikována "tak, jak to stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a [tato ustanovení] nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena ... Důvody pro [vedení řízení proti uprchlému] mohou v průběhu trestního stíhání pominout a potom je třeba pokračovat v řízení podle obecných zásad. Povinností soudu je tedy zkoumat v průběhu celého trestního řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému stále trvají" (srov. shodně § 306a odst. 1 větu první trestního řádu).

58. Obviněný, který byl jako uprchlý pravomocně odsouzen, se podle českého práva může vždy domoci nového projednání věci. Podle § 306a odst. 2 trestního řádu totiž platí, že "[s]končilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v [§ 306a] odstavci 1 [trestního řádu] se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen. Přiměřeně soud postupuje, vyžaduje-li to mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána".

59. Žádost o zrušení odsuzujícího rozsudku a nové projednání věci podle § 306a odst. 2 trestního řádu "má funkci opravného prostředku sui generis, i když to zákon výslovně neuvádí" [nález sp. zn. I. ÚS 669/03 ze dne 31. 3. 2004 (N 47/32 SbNU 441)]. Toto ustanovení jde "poněkud nad rámec požadavků Úmluvy, [protože] podmínkou nového řízení je pouze žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal" [nález sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), bod 28]. Podle judikatury ESLP totiž obviněnému, který uprchl před trestním řízením, právo na nové projednání věci z čl. 6 Úmluvy neplyne (bod 54 výše).

60. V souladu s těmito principy Ústavní soud posoudil i projednávaný případ.

61. Stěžovatelka převzala usnesení o zahájení trestního stíhání, zvolila si obhájce a dostavila se k výslechu, u něhož využila svého práva nevypovídat. Zvolený obhájce stěžovatelky v červenci 2009 ukončil její obhajobu a uvedl, že stěžovatelka s ním nekomunikuje a nesložila ani přiměřenou zálohu na jeho odměnu. Poté policie při svém šetření a z informací od příbuzných stěžovatelky zjistila, že stěžovatelka prodala dům a byt a odcestovala už na konci roku 2008 "před Policií ČR do ciziny, pravděpodobně do Anglie". Stěžovatelku se nepodařilo dohledat ani na základě údajů z informačních systémů veřejné správy a zdravotní pojišťovny, podle soudu nekomunikovala se svým obhájcem ex offo. V květnu 2010 na ni byl krajským soudem vydán příkaz k zatčení a evropský zatýkací rozkaz. V srpnu 2010 byla odsouzena v nepřítomnosti jako uprchlá. V prosinci 2014 byla zatčena ve Španělsku.

62. Uvedená zjištění podle Ústavního soudu dostatečně prokazují závěr, že stěžovatelka uprchla před trestním stíháním. Stěžovatelka věděla, že je proti ní vedeno trestní stíhání, a rozhodla se opustit Českou republiku a nekomunikovat s orgány činnými v trestním řízení ani se svým obhájcem. Krajský soud vyvinul dostatečnou snahu stěžovatelku v zahraničí vypátrat, neboť na ni vydal v květnu 2010 evropský zatýkací rozkaz. Na základě evropského zatýkacího rozkazu byla v roce 2014 stěžovatelka zatčena ve Španělsku a posléze předána do České republiky.

63. Stěžovatelka namítá, že v zahraničí pobývala legálně a o tomto pobytu řekla svému zvolenému obhájci, přičemž předpokládala, že ten ji v případě nutnosti vyrozumí. Avšak skutečnost, že stěžovatelka pobývala v zahraničí legálně, nic nemění na tom, že do zahraničí odcestovala se záměrem vyhnout se trestnímu řízení. Tvrzení stěžovatelky, že předpokládala, že její zvolený obhájce ji "v případě nutnosti vyrozumí", není věrohodné. Podle sdělení tohoto obhájce s ním totiž stěžovatelka nekomunikovala. Kdyby si stěžovatelka skutečně přála, aby ji její obhájce informoval o trestním řízení, musela by s ním být ve spojení. V takovém případě by ovšem reagovala na skutečnost, že tento obhájce ukončil její obhajobu. Přesto ani poté stěžovatelka nekontaktovala soud nebo svého obhájce ex offo. Stěžovatelka tedy neměla záměr být informována o trestním řízení, naopak před ním uprchla do zahraničí.

64. Stěžovatelka tak sice byla odsouzena v nepřítomnosti, avšak jelikož uprchla před trestním stíháním, z čl. 6 Úmluvy by jí nevyplývalo právo na nové projednání věci v její přítomnosti. Toto právo jí ovšem nad rámec čl. 6 Úmluvy zaručuje § 306a odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelka uplatnila žádost o zrušení odsuzujícího rozsudku podle tohoto ustanovení, a dosáhla tak nového projednání věci soudem ve své přítomnosti. Je tedy zřejmé, že její základní právo zúčastnit se řízení před soudem porušeno nebylo.



B. Právo vyslýchat svědky proti sobě

65. Stěžovatelka dále namítá, že nikdy nemohla vyslechnout svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. Výpověď svědkyně M. B. přitom byla podle stěžovatelky stěžejním důkazem pro její odsouzení.

66. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.

67. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, "aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům".

68. Toto ustanovení je jednou z garancí kontradiktorní povahy řízení [viz např. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629); shodně nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409), bod 29; nebo nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 18] a vyplývá z něj i právo obviněného vyslýchat svědky proti sobě [viz nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, body 23 a 25; srov. obdobně i nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291), nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97), nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27)]. Ústavní soud vychází ve svém rozhodování k tomuto aspektu práva na spravedlivý proces z principů, na nichž stojí judikatura ESLP [nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 (N 43/76 SbNU 591), bod 25].

69. Obecně platí, že svědci by měli být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení [rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a 22228/06, § 118; rozsudek ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku ze dne 23. 4. 1997 č. 21363/93, § 51; rozsudek ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. 6. 1992 č. 12433/86, § 47; srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, body 23-25; nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27), bod 34; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97); nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291)]. Ústavní soud podotýká, že z těchto principů vycházel i Nejvyšší soud například v usnesení 5 Tdo 1284/2014 ze dne 10. 12. 2014 nebo usnesení sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, publikovaném pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní (byť tato rozhodnutí ještě nemohla s ohledem na dobu vydání reflektovat nejnovější judikaturu ESLP rozebíranou níže).



(i) Použití výpovědi nepřítomného svědka

70. Má-li být před soudem jako důkaz použita výpověď svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout, je třeba postupovat podle principů vyložených v rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 tak, jak byly upřesněny v rozsudku velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10 [srov. shodně i rozsudek velkého senátu ve věci Blokhin proti Rusku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06, § 201-202, srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 ze dne 9. 10. 2013 (N 175/71 SbNU 69), který byl však vydán před rozsudkem Schatschaschwili].

71. Svědek, kterého obviněný nemohl vyslechnout, bude dále označován jako nepřítomný svědek (absent witness, témoin absent). Toto označení vychází z toho, že svědek není přítomen u soudu, a obviněný ho tudíž nemůže vyslechnout. Může jít například o svědka, který byl vyslechnut pouze v přípravném řízení bez přítomnosti obviněného. Stejně tak se může jednat o svědka, který byl sice vyslechnut u soudu, avšak bez přítomnosti obviněného, a to např. proto, že obviněný byl souzen jako uprchlý.

72. Otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud se nyní tomuto testu bude věnovat podrobněji.

73. V prvním kroku testu se zkoumá, zda pro nepřítomnost svědka u soudu existoval dostatečný důvod (Al-Khawaja a Tahery, § 119-125; Schatschaschwili, § 107 a 119-122).

74. V případě, že svědek zemřel, pochopitelně nezbývá jiná možnost než čtení jeho dřívější výpovědi (Al-Khawaja a Tahery, § 121). Stejně tak je nepřítomnost svědka dostatečně odůvodněna, pokud svědek odmítá vypovídat kvůli zastrašování ze strany obviněného nebo osob jednajících jeho jménem (Al-Khawaja a Tahery, § 123). Avšak i v případě, že strach svědka vypovídat nevyvolal přímo obviněný či osoby jednající jeho jménem, může být nepřítomnost svědka ospravedlnitelná. Obavy svědka ovšem musí mít objektivní zdůvodnění podepřené důkazy (Al-Khawaja a Tahery, § 124). Předtím, než je svědek zproštěn povinnosti vypovídat z důvodu svého strachu, se ovšem soud musí vždy ujistit, že alternativní způsoby ochrany svědka (například výpověď v anonymitě či jiná speciální opatření) jsou nevhodné nebo neproveditelné (Al-Khawaja a Tahery, § 125). Nepřítomnost svědka má dostatečný důvod i v případě jeho nedosažitelnosti (Schatschaschwili, § 119). Soud ovšem musí vyvinout veškerou rozumnou snahu, aby přítomnost svědka zajistil. To znamená, že po svědkovi musí aktivně pátrat i za pomoci policie a využít i mechanismů mezinárodní právní pomoci, pokud se svědek nachází v zahraničí. Důvody pro nepřítomnost svědka musí být ze strany soudů podrobeny důkladnému přezkumu (Schatschaschwili, § 120-122).

75. Na druhou stranu, i pokud nepřítomnost svědka nebyla dostatečně ospravedlněna, nemusí to vždy znamenat porušení práva obviněného vyslýchat svědky. Jde ovšem o velmi podstatný faktor při posuzování spravedlivosti řízení jako celku (Schatschaschwili, § 113; tamtéž viz i překonanou judikaturu prosazující opačný přístup).

76. Ve druhém kroku testu se zkoumá, zda svědectví nepřítomného svědka bylo jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (Al-Khawaja a Tahery, § 126-147; Schatschaschwili, § 107 a 123-124), případně zda taková svědecká výpověď měla značnou váhu, a její připuštění tudíž mohlo znevýhodnit obhajobu (Schatschaschwili, § 116).

77. Význam výrazu jediný (sole, unique) důkaz pokládá Ústavní soud ve shodě s ESLP za dostatečně jasný (Al-Khawaja a Tahery, § 131).

78. Rozhodující (decisive, déterminant) důkaz znamená podle ESLP více než prokazující (probative, probante). Znamená to tedy více než, že bez takového důkazu by se snížila šance na odsouzení a zvýšila šance na osvobození obviněného, neboť to je možné říci prakticky o každém důkazu. Spojení rozhodující důkaz by mělo být podle ESLP chápáno úzce - označuje důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu. Pokud je výpověď nepřítomného svědka podpořena dalšími důkazy, bude záviset na hodnocení těchto podpůrných důkazů, zda lze výpověď považovat za rozhodující důkaz. Čím silnější jsou tyto podpůrné důkazy, tím více klesá pravděpodobnost, že svědectví je rozhodujícím důkazem (Al-Khawaja a Tahery, § 131).

79. Podle dřívější judikatury ESLP bylo nepřípustné, aby jediným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného byla výpověď nepřítomného svědka, tedy svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout. Pokud výpověď nepřítomného svědka představovala jediný či rozhodující důkaz proti obviněnému, šlo o porušení jeho práva vyslýchat svědky proti sobě (Al-Khawaja a Tahery, § 128). Tato judikatura byla ovšem citovaným rozsudkem ve věci Al-Khawaja a Tahery překonána (§ 147, k důvodům viz § 144-146), a z toho důvodu byl zaveden třetí krok testu. Ten za určitých podmínek umožňuje, aby byla jediným či rozhodujícím důkazem proti obviněnému výpověď nepřítomného svědka.

80. Tento přístup byl ovšem dále modifikován v rozsudku ve věci Schatschaschwili. Podle ESLP by totiž s ohledem na spravedlnost řízení jako celku měl být proveden třetí krok testu i v případě, že výpověď nepřítomného svědka měla značnou váhu a její připuštění mohlo obhajobu znevýhodnit, byť je nejasné, zda tato výpověď byla jediným či rozhodujícím důkazem proti obviněnému (Schatschaschwili, § 116). Jinak řečeno, k porušení práva obviněného vyslýchat svědky může dojít nejen v případě, že výpověď nepřítomného svědka byla jediným či rozhodujícím důkazem, ale rovněž v případě, že tato výpověď měla značnou váhu při odsouzení obviněného.

81. Výchozím bodem při posuzování váhy důkazu je pro ESLP to, jakou váhu důkazu přiznaly národní soudy. Přitom ESLP zkoumá, zda hodnocení váhy důkazu není nepřijatelné nebo svévolné. Pouze pokud se k této otázce národní soudy nevyjádří vůbec nebo dostatečně jasně, posoudí váhu důkazu ESLP sám (Schatschaschwili, § 124). Ústavní soud bude při přezkumu postupovat obdobně. Hodnocení důkazů je totiž doménou obecných soudů; úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda jejich hodnocení nevykazuje prvky svévole či libovůle [viz již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); srov. obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69), bod 21].

82. Ve třetím kroku testu se zkoumá, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby způsobené tím, že jako důkaz byla připuštěna výpověď nepřítomného svědka (Al-Khawaja a Tahery, § 147; Schatschaschwili, § 107 a 125-131).

83. Tyto procesní záruky musí umožňovat spravedlivé a korektní posouzení spolehlivosti výpovědi nepřítomného svědka (Al-Khawaja a Tahery, § 147; Schatschaschwili, § 125). Vždy je třeba zhodnotit, jaké procesní záruky poskytovala zákonná právní úprava a jak byly tyto záruky v konkrétním případě aplikovány (Al-Khawaja a Tahery, § 148-151).

84. Za důležitou záruku je považována skutečnost, že soud přistupoval k výpovědi nepřítomného svědka obezřetně. V tomto směru se zkoumá, zda si soud uvědomoval, že výpověď nepřítomného svědka má nižší váhu, a zda soud podrobně vyložil, proč považuje takové svědectví za spolehlivé, a to i se zřetelem k ostatním důkazům (Al-Khawaja a Tahery, § 157 a 161; Schatschaschwili, § 126).

85. Další významnou zárukou je existence důkazů podporujících výpověď nepřítomného svědka. Může se jednat například o výpovědi osob, kterým svědek události popsal bezprostředně poté, co se odehrály, zejména pokud tyto osoby vypovídaly před soudem a obviněný je měl možnost sám vyslechnout (Al-Khawaja a Tahery, § 156; Schatschaschwili, § 128).

86. Za podstatnou záruku se považuje i to, pokud měl obviněný možnost položit svědkovi otázky písemně (Schatschaschwili, § 129) nebo pokud měl obviněný či jeho advokát možnost svědka vyslechnout v přípravném řízení (Schatschaschwili, § 130).

87. Za další vyvažující faktor je pokládáno, pokud je u soudu přehrán videozáznam výpovědi svědka, což umožňuje soudu i stranám řízení pozorovat svědka během výslechu a utvořit si názor na jeho věrohodnost (Schatschaschwili, § 127).

88. V každém případě musí mít obviněný možnost vylíčit, jak podle něj události proběhly, zpochybnit věrohodnost nepřítomného svědka a poukazovat na nekonzistentnost jeho výpovědi či nesoulad s výpovědí jiných svědků (Schatschaschwili, § 131).

89. Jen při existenci dostatečných záruk lze přijmout, aby výpověď nepřítomného svědka byla jediným či rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (Al-Khawaja a Tahery, § 147), případně aby k tomuto odsouzení přispěla jako důkaz se značnou vahou. Rozsah těchto záruk bude vždy záviset na tom, jakou váhu měla výpověď nepřítomného svědka pro rozhodnutí. Čím závažnější taková výpověď byla, tím silnější záruky musí řízení vykazovat, aby je bylo možné považovat za spravedlivé (Schatschaschwili, § 116).

90. Výše popsané tři kroky je obecně namístě provádět popořádku, tedy od prvního do třetího. Současně ovšem platí, že tyto kroky jsou navzájem provázány a dohromady slouží k posouzení toho, zda řízení jako celek lze považovat za spravedlivé. Proto je možné v určitých případech zkoumat tyto kroky v odlišném pořadí, zejména pokud je některý z kroků obzvláště průkazný z hlediska spravedlivosti celého řízení (Schatschaschwili, § 118; k aplikaci jednotlivých kroků v odlišném pořadí viz Blokhin, § 212-215).

91. Nakonec je třeba posoudit, zda s ohledem na zjištění učiněná ve všech třech krocích testu lze řízení jako celek považovat za spravedlivé (Schatschaschwili, § 161, podle něhož jde o součást třetího kroku testu; Al-Khawaja a Tahery, § 158 a 165).

92. Výše popsané principy lze tak shrnout následovně. Pokud soud použije jako důkaz proti obviněnému výpověď nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení, v němž byla výpověď nepřítomného svědka použita jako důkaz proti obviněnému, jako celek považovat za spravedlivé.

93. Ústavní soud připomíná, že Česká republika byla již několikrát odsouzena za porušení práva obviněného vyslýchat svědky proti sobě dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v případech, kdy soudy jako důkaz proti obviněnému použily výpověď nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout (viz rozsudek ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08, § 42-69; rozsudek ve věci Breukhoven proti České republice ze dne 21. 7. 2011 č. 44438/06, § 42-58; rozsudek ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 51-55; rozsudek ve věci Balšán proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 1993/02, § 30-35; srov. i rozsudek ve věci Krasniki proti České republice ze dne 28. 2. 2006, § 78-86, týkající se obdobné problematiky anonymního svědka). V českém kontextu je tak třeba věnovat zvláštní pozornost případům, v nichž je proti obviněnému jako důkaz použita výpověď nepřítomného svědka - tedy protokol či jiný záznam o výpovědi svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout.



(ii) Účast obhájce u výslechu

94. Ústavní soud považuje za potřebné podrobněji se vyjádřit k otázce, jakou roli hraje to, zda měl alespoň obhájce obviněného možnost zúčastnit se výslechu svědka nebo že se výslechu zúčastnil.

95. Pokud měl alespoň obhájce obviněného možnost zúčastnit se výslechu svědka, jde podle ESLP o podstatnou procesní záruku (bod 86 výše). Lze totiž předpokládat, že obhájce bude namísto obviněného vykonávat právo zpochybňovat výpověď svědka a klást svědkovi otázky (rozsudek ve věci Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2010 č. 12976/05, § 51). Stále je ovšem třeba posoudit, zda i přesto nedošlo k porušení práva obviněného vyslýchat svědky proti sobě (viz Schatschaschwili, § 130; rozsudek ve věci Şandru proti Rumunsku ze dne 15. 10. 2013 č. 33882/05, § 67; rozsudek ve věci Gani proti Španělsku ze dne 19. 2. 2013 č. 61800/08, § 48; rozhodnutí ve věci A. G. proti Švédsku ze dne 10. 1. 2012 č. 315/09; srov. rozhodnutí ve věci Verdam proti Nizozemsku ze dne 31. 8. 1999, č. 35253/97; rozhodnutí ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 7. 2003 č. 46168/99, v nichž ESLP s ohledem na okolnosti těchto případů dospěl k závěru, že dostačuje, že možnost vyslechnout svědky měl obhájce). Jako procesní záruku je třeba vnímat zpravidla již samotnou skutečnost, že obhájce obviněného dostal možnost zúčastnit se výslechu svědka, i pokud obhájce této možnosti nevyužije (Gani, § 48). To by neplatilo pouze v případě, že by obhájce žádal o odklad výslechu a tuto žádost dostatečně odůvodnil (srov. Gani, § 9 a 48; a rozhodnutí ve věci Kopecký proti České republice ze dne 30. 3. 2010 č. 32456/04).



(iii) Vzdání se práva vyslýchat svědky proti sobě

96. Nakonec považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit se k možnosti vzdát se práva vyslýchat svědky proti sobě.

97. Podle ESLP obecně platí, že znění ani smysl čl. 6 Úmluvy nebrání tomu, aby se obviněný na základě svého svobodného rozhodnutí vzdal - ať už výslovně, nebo konkludentně - jednotlivých záruk práva na spravedlivý proces. Takové vzdání se práva ovšem musí být zjištěno jednoznačným způsobem a musí být doprovázeno minimálními zárukami odpovídajícími jeho důležitosti. Navíc nesmí být v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem (Idalov, § 172; Hermi, § 73; Sejdovic, § 86). Předtím, než soudy dospějí k závěru, že se obviněný vzdal svého práva v důsledku svého jednání (konkludentně), musí být prokázáno, že obviněný mohl takový důsledek svého jednání předvídat (Idalov, § 173; Hermi, § 74; Sejdovic, § 87). Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto principy pro vzdání se práva dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy se uplatní i z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny.



C. Aplikace na projednávaný případ

98. Stěžovatelka byla nejprve odsouzena v nepřítomnosti jako uprchlá pro trestný čin obchodování s lidmi. Po zatčení stěžovatelky a jejím předání do České republiky byl tento odsuzující rozsudek zrušen a tato trestní věc byla soudem projednána znovu v souladu s § 306a odst. 2 trestního řádu. V opakovaném řízení před soudem byla stěžovatelka opět odsouzena pro trestný čin obchodování s lidmi, její odvolání bylo zamítnuto a dovolání odmítnuto.

99. Je pravda, že podle judikatury ESLP obviněnému, který uprchl před trestním řízením, neplyne z čl. 6 Úmluvy právo na nové projednání věci. Český právní řád však v § 306a odst. 2 trestního řádu právě obviněným, kteří byli souzeni a odsouzeni v nepřítomnosti jako uprchlí, právo na nové projednání věci před soudem přiznává (bod 59 výše). Ústavní soud připomíná, že i když stát nemá povinnost zavést určitý opravný prostředek, pokud jej zavede, vztahují se na takové řízení záruky plynoucí z práva na spravedlivý proces [rozsudek velkého senátu ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015 č. 29369/10, § 88, a tam citovaná judikatura; dále např. rozsudek velkého senátu ve věci Kudla proti Polsku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, § 122; nebo již rozsudek pléna ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970 č. 2689/65, § 23-25; srov. shodně i nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); nález sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417), body 17-18; nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 19; srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se tento princip neměl vztahovat na opakované řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu, které plní - jak již Ústavní soud uvedl - funkci opravného prostředku sui generis (bod 59 výše). Na toto řízení se tedy vztahují záruky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Současně je třeba připomenout, že v opakovaném řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu je znovu z hlediska skutkového i právního posuzována vina a případně i rozhodováno o trestu pro obviněného, a jde tedy o rozhodování v trestní věci podle čl. 6 Úmluvy.

100. Na opakované řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu se tak vztahují veškeré garance spravedlivého procesu plynoucí z Listiny a rovněž z čl. 6 Úmluvy a jeho trestní větve. Celé trestní řízení - řízení proti uprchlému a následně opakované řízení před soudem - je třeba vnímat jako celek a posoudit, zda bylo spravedlivé.

101. V opakovaném řízení byly jako důkazy proti stěžovatelce použity i výpovědi svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. Tyto svědkyně nebyly nikdy vyslechnuty v přítomnosti stěžovatelky. Podle zjištění státní zástupkyně, s nímž se ztotožnil soud, stěžovatelka uprchla před trestním stíháním ke konci roku 2008 (body 11-12 výše). Svědkyně B., Ch. a Š. byly vyslýchány od prosince 2008 do června 2009, svědkyně Ch. pak byla vyslechnuta znovu soudem v roce 2010 (body 6-8 a 13 výše). Všechny tyto výslechy se tedy odehrály až poté, co stěžovatelka uprchla.

102. V době, kdy stěžovatelka uprchla, měl zvolený obhájce stěžovatelky možnost zúčastnit se výslechu M. B. I když výslech této svědkyně proběhl na Slovensku v Nitře, obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích byl o tomto výslechu informován faxem s týdenním předstihem (bod 6 výše). Zvolený obhájce stěžovatelky měl rovněž možnost zúčastnit se výslechu A. Ch., který proběhl v České republice, a obhájce byl o něm informován s téměř týdenním předstihem (bod 7 výše). Zvolený obhájce stěžovatelky ovšem neměl možnost zúčastnit se výslechu M. Š., neboť tento výslech proběhl na Slovensku v Nitře a obhájce stěžovatelky sídlící v Teplicích o něm byl informován necelé dvě hodiny předem (bod 8 výše). Stěžovatelčina obhájkyně ex offo se zúčastnila výslechu A. Ch. před soudem v roce 2010 (bod 13 výše). Ústavní soud připomíná, že všechny tyto výslechy probíhaly v době, kdy byla stěžovatelka uprchlá.

103. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se stěžovatelka nevzdala svého práva vyslýchat svědkyně B., Ch. a Š.

104. Ústavní soud nezjistil ve spise nic, co by svědčilo pro závěr, že stěžovatelka se tohoto svého práva výslovně vzdala; to ostatně netvrdí ani obecné soudy, ani Nejvyšší státní zastupitelství. Zbývá tak posoudit, zda se tohoto práva stěžovatelka nevzdala konkludentně, v důsledku svého jednání, a to tím, že uprchla.

105. Je třeba připomenout, že pro obviněného musí být předvídatelné, že jeho jednání bude chápáno jako konkludentní vzdání se práva (bod 97 výše). Podle českého práva platí, že pokud obviněný uprchne a posléze se vrátí nebo je předán do České republiky, může požádat o to, aby byly znovu provedeny důkazy, "jejich[ž] povaha to připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost" (§ 306a odst. 1 trestního řádu). Toto právo má obviněný i v případě, že je jako uprchlý odsouzen v nepřítomnosti, pokud požádá o zrušení tohoto odsuzujícího rozsudku a o opakování řízení před soudem (§ 306a odst. 2 trestního řádu). Obviněný tedy nemůže předvídat, že pokud uprchne, již nedostane příležitost vyslýchat osobně svědky; citovaná ustanovení trestního řádu mu totiž toto právo naopak - s několika výjimkami - výslovně přiznávají. Skutečnost, že obviněný uprchl, tudíž nelze v rámci opakovaného řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu vykládat jako konkludentní vzdání se práva na výslech svědků, neboť takový následek není pro obviněného předvídatelný. Stěžovatelka se tedy tím, že uprchla, nevzdala svého práva osobně vyslýchat svědky proti sobě.

106. Je pravda, že trestní řízení proti stěžovatelce nebylo vedeno jako řízení proti uprchlému bezprostředně poté, co stěžovatelka uprchla na konci roku 2008. O konání řízení proti uprchlému bylo totiž státní zástupkyní formálně rozhodnuto až v červenci 2009. Tato skutečnost ovšem nemá žádný vliv na posouzení toho, co stěžovatelka mohla předvídat, když před trestním stíháním uprchla. Rozsah práv stěžovatelky se navíc musí odvíjet od toho, kdy stěžovatelka skutečně uprchla, a nikoliv od toho, kdy bylo formálně rozhodnuto o užití zvláštních ustanovení o řízení proti uprchlému. Jedině tak bude totiž respektován účel § 306a odst. 1 a 2 trestního řádu, které mají obviněnému, jenž uprchl, po jeho návratu nebo předání do České republiky dát možnost být při opakovaném dokazování osobně přítomen a vyslechnout svědky proti sobě [k nutnosti vycházet z účelu ustanovení o řízení proti uprchlému viz nález sp. zn. I. ÚS 371/07 ze dne 24. 10. 2007 (N 170/47 SbNU 229), body 21-24]. Nelze připustit, aby státní zástupce (§ 303 odst. 2 trestního řádu) či soud (§ 305 trestního řádu) mohly omezit rozsah zvláštních práv uprchlého obviněného tím, že budou oddalovat rozhodnutí o tom, že řízení se vede podle zvláštních ustanovení jako řízení proti uprchlému. Takový přístup by umožňoval libovůli a nebyl by předvídatelný. Navíc, pokud by státní zástupce měl tuto možnost, došlo by k porušení rovnosti zbraní mezi ním a obviněným, a tedy i rovnosti účastníků řízení [k rovnosti zbraní viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kress proti Francii ze dne 7. 6. 2001 č. 39594/98, § 72].

107. Stěžovatelka se tedy výslovně ani konkludentně nevzdala svého práva vyslechnout svědky proti sobě.

108. Svědkyně M. B., A. Ch. a M. Š. přesto nebyly stěžovatelkou nikdy vyslechnuty a obecné soudy jejich výpovědi použily jako důkazy proti stěžovatelce. Ústavní soud proto musí pomocí testu shrnutého v bodě 92 výše posoudit, zda obecné soudy použitím výpovědí těchto tří nepřítomných svědkyň neporušily právo stěžovatelky vyslýchat svědky proti sobě. Ústavní soud podotýká, že výslechu svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. v opakovaném řízení před soudem podle § 306a odst. 1 a 2 trestního řádu nebránilo žádné zákonné ustanovení. Podle § 306a odst. 1 trestního řádu mají být naopak na žádost obviněného v opakovaném řízení před soudem provedeny "znovu důkazy v předchozím soudním řízení [proti uprchlému] provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost".

109. V prvním kroku testu je třeba zkoumat, zda existoval dostatečný důvod pro nepřítomnost těchto tří svědkyň.

110. Svědkyni A. Ch. krajský soud nevyslechl, neboť její strýc uvedl, že ji dva roky neviděl, že nezná místo jejího pobytu a že byla v zahraničí (bod 18 výše). Obecné soudy ovšem nepátraly po této svědkyni s pomocí policie, aby zjistily, zda se skutečně nachází v zahraničí. V takovém případě by navíc v úvahu připadalo využití mechanismů mezinárodní právní pomoci (srov. body 112-113 níže). Obecné soudy tak nevyvinuly veškerou rozumnou snahu, aby zajistily přítomnost této svědkyně. Neprokázaly tedy, že tato svědkyně je skutečně nedosažitelná, a její nepřítomnost tudíž Ústavní soud musí hodnotit jako nedůvodnou. Z hlediska podústavního práva je třeba podotknout, že obecné soudy neprokázaly existenci závažné skutečnosti (srov. § 306a odst. 1 trestního řádu), která by bránila zopakování výslechu této svědkyně.

111. Svědkyně M. B. a M. Š. krajský soud nevyslechl, neboť tyto dvě svědkyně, žijící na Slovensku, se nedostavily k výpovědi do České republiky (bod 18 výše). Obecné soudy mají ovšem povinnost vyvinout veškerou rozumnou snahu, aby zajistily přítomnost svědků v řízení, a to i pomocí mechanismů mezinárodní právní pomoci.

112. Je pravda, že tyto dvě svědkyně není možné přinutit k tomu, aby se dostavily do České republiky. Podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959, vyhlášené pod č. 550/1992 Sb., totiž obecně nelze svědka přinutit, aby se na předvolání dostavil k výpovědi do jiného státu, ani ho podrobit sankci, pokud tak neučiní (viz zejména čl. 8 a 10). Na druhou stranu, podle Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie z 29. května 2000, vyhlášené pod č. 55/2006 Sb. m. s., která doplňuje Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních (čl. 1), lze provést výslech svědka nacházejícího se na území jiného členského státu Evropské unie prostřednictvím videokonference (čl. 10), a to i proti jeho vůli (čl. 10 odst. 8; srov. obdobně i Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, vyhlášený pod č. 48/2006 Sb. m. s., čl. 9).

113. Na možnost provést výslech svědka nacházejícího se v jiném členském státu Evropské unie prostřednictvím videokonference upozornil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bodě 32. Rovněž ESLP na tuto možnost výslovně upozornil ve své nejnovější judikatuře (rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili, § 65-66; rozsudek ve věci Simon Price proti Spojenému Království ze dne 15. 9. 2016 č. 15602/07, § 67-68). Při posuzování, zda byla nepřítomnost svědka důvodná, proto ESLP zkoumá i to, zda byla využita možnost vyslechnout nepřítomného svědka prostřednictvím videokonference (Schatschaschwili, § 115; Simon Price, § 120; srov. obdobně i rozsudek ve věci Ben Moumen proti Itálii ze dne 23. 6. 2016 č. 3977/13, § 50; rozsudek ve věci Zhukovskiy proti Ukrajině ze dne 3. 3. 2011 č. 31240/03, § 45; nebo rozsudek ve věci Kachan proti Polsku ze dne 3. 11. 2009 č. 11300/03, § 38-40).

114. Obecné soudy v projednávaném případě ovšem možnosti vyslechnout prostřednictvím videokonference svědkyně M. B. a M. Š., které se nacházely na Slovensku, nevyužily, ačkoliv se toho stěžovatelka výslovně dožadovala. V úvahu připadala rovněž možnost provést znovu výslech těchto dvou svědkyň slovenskými orgány na základě dožádání v přítomnosti stěžovatelky a její obhájkyně (nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 32; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015 ze dne 17. 3. 2015, publikované pod č. 16/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Ani s touto alternativou se ovšem obecné soudy nijak nevypořádaly. Obecné soudy tedy nevyužily veškeré rozumné možnosti a prostředky mezinárodní právní pomoci k tomu, aby zajistily přítomnost těchto svědkyň v řízení a umožnily stěžovatelce, aby tyto svědkyně vyslechla. Ani u těchto dvou svědkyň se tak nejednalo o dostatečně zdůvodněnou nepřítomnost. Opět je třeba z hlediska podústavního práva podotknout, že obecné soudy neprokázaly existenci závažné skutečnosti (srov. § 306a odst. 1 trestního řádu), která by bránila zopakování výslechu těchto dvou svědkyň.

115. Skutečnost, že u žádné ze tří svědkyň neexistoval dostatečný důvod pro nepřítomnost, sice sama o sobě nepředstavuje porušení práva stěžovatelky vyslýchat svědky proti sobě, jde však o velmi podstatný faktor pro posouzení spravedlivosti řízení.

116. Ve druhém kroku testu je třeba zkoumat váhu výpovědí těchto tří svědkyň.

117. V tomto kroku testu Ústavní soud obecně vychází z toho, jakou váhu důkazu přiznaly obecné soudy. Podle krajského soudu byla "stěžejním důkazem" výpověď M. B. a zbylé výpovědi jsou hodnoceny jako podpůrné důkazy. Podle vrchního soudu nebyla výpověď M. B. "jediným usvědčujícím důkazem", protože stěžovatelka byla "usvědčována též výpovědí svědkyň M. Š., A. Ch. a částečně též výpověďmi svědků M. K. a D. S.". Za usvědčující důkaz je podle vrchního soudu třeba považovat i odsuzující rozsudek ve věci manžela stěžovatelky a německý rozsudek ve věci majitele podniku Scotch Club.

118. Výpovědi všech tří svědkyň přispěly k odsouzení stěžovatelky. Žádná z těchto výpovědí proto nemůže představovat jediný důkaz, na základě kterého by stěžovatelka byla odsouzena.

119. Výpovědi M. B., A. Ch. a M. Š. je ovšem třeba považovat minimálně za důkazy se značnou vahou. Jak totiž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu, právě tyto tři důkazy nejvíce přispěly k odsouzení stěžovatelky, ostatní důkazy ji usvědčují jen "částečně". Nadto Ústavní soud podotýká, že z hlediska soudu prvního stupně byla výpověď M. B. dokonce rozhodujícím důkazem. Soud prvního stupně totiž výpověď této svědkyně označil za stěžejní a z jeho rozhodnutí plyne, že pouze tato svědkyně popsala celý skutek, kterého se stěžovatelka údajně dopustila. Definitivně vyřešit otázku, jakou váhu mají tyto tři výpovědi, není potřebné s ohledem na výsledek zbylých kroků testu; postačuje, že tyto tři výpovědi nebyly pro odsouzení stěžovatelky bezvýznamné, ale naopak šlo o důkazy s přinejmenším značnou vahou.

120. Ve třetím kroku testu je třeba zabývat se tím, zda použití vypovědí tří nepřítomných svědkyň jako důkazů proti stěžovatelce bylo doprovázeno dostatečnými vyvažujícími faktory a procesními zárukami.

121. Za důležitou procesní záruku se považuje, pokud soud přistupuje k výpovědi nepřítomných svědků obezřetně. To ovšem krajský soud ani vrchní soud neučinily. Tyto soudy opomenuly, že výpověď nepřítomných svědkyň má nižší váhu. Nezabývaly se tím, že došlo k omezení práva stěžovatelky vyslýchat svědky proti sobě. Nevyložily, proč je podle nich možné na výpovědích nepřítomných svědkyň založit odsouzení stěžovatelky. Nejvyšší soud si byl vědom skutečnosti, že mohlo dojít k porušení práva stěžovatelky na výslech svědků proti sobě, a správně uvedl, že řízení je třeba podrobit pečlivému přezkumu. Takovýto přezkum ovšem Nejvyšší soud neprovedl.

122. Rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu jsou totiž zatížena vadou opomenutého důkazu. Stěžovatelka navrhla, aby byla jako důkaz čtena část německého spisu obsahující výpověď svědkyně M. B. Tento důkaz měl sloužit k prokázání toho, že tato svědkyně není věrohodná (bod 21 výše). Vrchní soud na tento důkazní návrh nijak nereagoval. Stěžovatelka na to upozornila ve svém dovolání (bod 24 výše), ale ani Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že soud sice není povinen provést každý důkaz, který byl navržen účastníkem řízení, avšak musí ve svém rozhodnutí vyložit, proč důkaz nebyl proveden. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přitom ospravedlnit pouze třemi důvody. "Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" [nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), body 15-17; shodně viz např. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Jelikož obecné soudy nevyložily, proč neprovedly důkaz navržený stěžovatelkou, porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zvlášť závažné je toto pochybení v projednávaném případě. Obecné soudy totiž založily odsouzení stěžovatelky na slovenských protokolech o výpovědi svědkyně M. B. Když ale stěžovatelka navrhla, aby byly jako důkaz čteny německé protokoly s výpovědí této svědkyně, obecné soudy se s tímto návrhem ani nevypořádaly. Stěžovatelka tak neměla adekvátní možnost zpochybnit výpověď této svědkyně.

123. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy nezacházely s výpověďmi nepřítomných svědkyň dostatečně obezřetně a že stěžovatelka neměla dostatečnou možnost zpochybnit výpověď svědkyně M. B.

124. Dále je třeba posoudit, nakolik byly výpovědi nepřítomných svědkyň podpořeny dalšími důkazy.

125. Výpovědi svědkyň M. B., A. Ch. a M. Š. jsou sice podle obecných soudů v souladu, avšak žádnou z těchto svědkyň neměla stěžovatelka možnost vyslechnout. Podle soudu prvního stupně měla přitom váhu rozhodujícího důkazu pouze výpověď M. B., a podle odvolacího soudu byla stěžovatelka dalšími důkazy kromě výpovědí těchto tří svědkyň usvědčena jen "částečně".

126. Krajský soud navíc za důkaz proti stěžovatelce považoval i německý rozsudek, kterým byl odsouzen majitel Scotch Clubu, v němž měla pracovat M. B. Rovněž podle vrchního soudu stěžovatelku usvědčil tento německý rozsudek a dále rozsudek, kterým byl odsouzen manžel stěžovatelky.

127. Listina zakotvuje v ustanovení čl. 40 odst. 2 princip presumpce neviny, podle něhož "[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena". Presumpce neviny je chráněna i čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Z principu presumpce neviny plynou i tyto dva požadavky. Zaprvé se trestní soudy musí zdržet prohlášení, že trestným činem je vinen člověk, který v řízení vůbec nevystupoval jako obviněný [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016 (N 15/80 SBNU 191), body 30-35]. Zadruhé rozhodnutí soudu v trestním řízení a v něm obsažené hodnocení zjištěných skutečností nemůže být použito jako důkaz proti člověku, který v tomto řízení nevystupoval jako obviněný. Takové rozhodnutí ani hodnocení skutečností nemá vůči tomuto člověku povahu věci pravomocně rozsouzené (res iudicata), relevantní důkazy musí být znovu provedeny a zhodnoceny v řízení, v němž bude tento člověk vystupovat jako obviněný z příslušného trestného činu (viz podrobně rozsudek ve věci Navalnyy a Ofitserov proti Rusku ze dne 23. 2. 2016 č. 46632/13 a 28671/14, § 99 a 104-105; a rozsudek ve věci Karaman proti Německu ze dne 27. 2. 2014 č. 17103/10, § 41-43 a 64-65).

128. V projednávaném případě krajský soud i vrchní soud použily jako důkazy proti stěžovatelce rozsudky z trestních řízení, v nichž stěžovatelka nevystupovala jako obviněná a v nichž nemohla nijak hájit svá práva. Postupovaly tedy v rozporu s výše popsanými principy plynoucími z presumpce neviny. Odkazované rozsudky z jiných trestních řízení tedy za podpůrné důkazy proti stěžovatelce pokládat nelze. Jistou relevanci by mohly mít například svědecké výpovědi shromážděné v těchto jiných trestních řízeních. Avšak pokud by tyto výpovědi byly použity jako důkazy proti stěžovatelce, jednalo by se o výpovědi nepřítomných svědků, s nimiž je třeba zacházet obezřetně v souladu s principy vyloženými v tomto nálezu.

129. Ani podpůrné důkazy tedy v tomto případě nejsou dostatečnou procesní zárukou.

130. Dále je třeba zabývat se otázkou, zda měli alespoň obhájci stěžovatelky možnost zúčastnit se výslechů svědkyň a jakou váhu taková procesní záruka s ohledem na okolnosti případu má.

131. Zvolený obhájce stěžovatelky neměl reálnou možnost zúčastnit se výslechu M. Š., avšak mohl se zúčastnit výslechu M. B. a A. Ch. Opakovaného výslechu A. Ch. před soudem se zúčastnila stěžovatelčina obhájkyně ex offo (bod 102 výše). Tyto výslechy se ovšem odehrály až poté, co stěžovatelka uprchla (bod 101 výše).

132. Uprchlý obviněný musí být povinně zastoupen obhájcem už v přípravném řízení [§ 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Obhájce uprchlého obviněného tudíž zpravidla bude mít možnost zúčastnit se výslechu svědků. Přesto trestní řád výslovně stanoví, že po návratu uprchlého obviněného se na jeho žádost provedou důkazy - tedy i výslechy svědků - znovu (§ 306a odst. 1 a 2 trestního řádu). Trestní řád tudíž nepovažuje přítomnost obhájce u výslechu svědků za dostatečnou procesní záruku. Právě zákonná úprava procesních záruk je přitom z hlediska třetího kroku testu vysoce relevantní (srov. bod 83 výše a Al-Khawaja a Tahery, § 148-151).

133. Je pravda, že trestní řád vychází z toho, že uprchlý obviněný si nezvolí obhájce sám (srov. § 303 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je uprchlému obviněnému třeba ustavit obhájce, "[n]ebyl-li mu zvolen" jinými osobami k tomu oprávněnými podle § 37 odst. 1 trestního řádu). Přesto žádné ustanovení trestního řádu nezakazuje uprchlému obviněnému zvolit si obhájce. Podle judikatury ESLP navíc obviněný, který je souzen v nepřítomnosti, neztrácí jen z toho důvodu právo hájit se prostřednictvím obhájce (Sejdovic, § 91-95; rozsudek ve věci Medenica proti Švýcarsku ze dne 14. 6. 2001 č. 20491/92, § 56).

134. Obviněný, který je souzen jako uprchlý, má vždy možnost spojit se se svým obhájcem, ať už jde o obhájce, kterého si zvolil sám, o obhájce, který mu byl zvolen jinými oprávněnými osobami podle § 37 odst. 1 trestního řádu, nebo o obhájce ex offo. Taková komunikace je uplatněním základního práva hájit se prostřednictvím obhájce a má důvěrnou povahu (srov. § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, týkající se povinnosti mlčenlivosti advokáta). Stát tudíž není oprávněn zjišťovat, zda k takové komunikaci došlo. Neexistuje tak legitimní důvod v tomto směru rozlišovat mezi případy podle toho, zda v řízení proti uprchlému vystupoval obhájce ex offo nebo zvolený obhájce. Uprchlý obviněný měl v obou případech možnost s obhájcem komunikovat a poskytovat mu informace pro vedení své obhajoby, včetně informací týkajících se výslechu svědků. Jelikož nelze z tohoto pohledu rozlišovat mezi případy, kdy v řízení proti uprchlému vystupoval zvolený obhájce, a případy, v nichž vystupoval obhájce ex offo, má obviněný vždy právo požadovat zopakování výslechu svědků (za podmínek § 306a odst. 1 a 2 trestního řádu). Přítomnost obhájce u výslechů svědků v řízení proti uprchlému obviněnému - či dokonce jen možnost, aby byl obhájce těmto výslechům přítomen - tudíž logicky nemůže být argumentem zdůvodňujícím to, proč výslech svědků nebyl proveden znovu v přítomnosti obviněného v opakovaném řízení před soudem. Tento závěr je důsledkem toho, že český trestní řád poskytuje uprchlým obviněným vyšší standard ochrany práv (bod 59 výše).

135. I když zvolený obhájce stěžovatelky měl možnost zúčastnit se výslechu svědkyň M. B. a A. Ch. a obhájce ex offo se mohl zúčastnit opakovaného výslechu A. Ch., nelze to z výše uvedených důvodů považovat za dostatečnou procesní záruku vyvažující zásah do stěžovatelčina práva vyslýchat svědky proti sobě. Ústavní soud navíc podotýká, že stěžovatelka s těmito svými obhájci nekomunikovala (body 10 a 12 výše). Ústavní soud tak není přesvědčen o tom, že obhájci stěžovatelky měli v této situaci dostatek informací k tomu, aby efektivně vykonávali právo stěžovatelky klást svědkům otázky a zpochybňovat jejich výpovědi. Námitka Nejvyššího státního zastupitelství, že obhájce stěžovatelky měl možnost vyslechnout svědkyni M. B., se tedy zakládá na pravdě, avšak pro posouzení věci není sama o sobě rozhodná.

136. Ústavní soud nenalezl ani žádnou další okolnost případu, kterou by mohl pokládat za vyvažující faktor pro použití výpovědí nepřítomných svědků. Zbývá dodat, že stěžovatelka nebyla obviněna z toho, že by se sama dopustila vůči svědkyni-poškozené M. B. sexuálního deliktu (obchodování s lidmi spočívající v kořistění z prostituce tuto povahu nemá) a že v době výpovědi nebyla tato svědkyně nezletilá; judikatura ESLP týkající se těchto případů tak na projednávanou věc nedopadá (viz Schatschaschwili, § 130; srov. např. rozsudek ve věci Rosin proti Estonsku ze dne 19. 12. 2013 č. 26540/08, § 53-63; rozsudek ve věci B. proti Finsku ze dne 24. 4. 2007 č. 17122/02, § 42-49; rozsudek ve věci Bocos-Cuesta proti Nizozemsku ze dne 10. 11. 2005 č. 54789, § 70-72; v nichž ESLP akceptuje zvláštní povahu řízení o sexuálních deliktech, zvláště pokud jejich obětí měla být nezletilá osoba, a netrvá na její konfrontaci s obviněným, avšak vyžaduje, aby v takovém řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky).

137. Nakonec je třeba zhodnotit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že pro odsouzení stěžovatelky byly použity výpovědi tří svědkyň, které stěžovatelka neměla možnost vyslechnout. Pro nepřítomnost těchto svědkyň v řízení neexistoval dostatečný důvod. Jejich výpovědi přitom měly jako důkazy přinejmenším značnou váhu. Obecné soudy navíc s výpověďmi těchto svědkyň nezacházely dostatečně obezřetně. Nevypořádaly se s důkazním návrhem stěžovatelky, aby byla čtena část německého spisu s výpovědí svědkyně M. B., čímž měla být zpochybněna její věrohodnost. Výpovědi tří nepřítomných svědkyň nebyly dostatečně podpořeny ani dalšími důkazy. Tato pochybení nemůže vyvážit skutečnost, že obhájci stěžovatelky měli možnost zúčastnit se výslechu dvou svědkyň v době, kdy stěžovatelka uprchla. V opakovaném řízení před soudem podle § 306a odst. 2 trestního řádu totiž takovou možnost trestní řád nepovažuje za dostatečnou procesní záruku (viz body 132-134 výše). V trestním řízení proti stěžovatelce tak neexistovaly ani dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, které by kompenzovaly skutečnost, že jako důkaz byly použity výpovědi nepřítomných svědkyň. Vzhledem k tomu nelze trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z těchto důvodů tak bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo vyjádřit se k prováděným důkazům ve spojení s právem vyslýchat svědky proti sobě.



D. Ostatní námitky stěžovatelky

138. Stěžovatelka dále namítá, že skutek byl nesprávně kvalifikován a že v její věci došlo k nedůvodným průtahům, které obecné soudy nezohlednily při ukládání trestu.

139. Ústavní soud se těmito námitkami nyní nemůže zabývat. Jak již Ústavní soud uvedl, při dokazování byla porušena základní práva stěžovatelky. Bude na obecných soudech, aby znovu po řádně provedeném dokazování posoudily skutkový stav a provedly jeho právní hodnocení. Jakékoliv posouzení těchto otázek ze strany Ústavního soudu by nyní bylo předčasné.



E. Závěr

140. Ačkoliv stěžovatelka uprchla před trestním řízením do zahraničí, po svém zatčení a předání do České republiky požádala o zrušení odsuzujícího rozsudku a nové projednání věci, na což má podle českého práva nárok. V novém řízení byla opět odsouzena, avšak na základě výpovědí tří svědkyň, které nikdy neměla možnost vyslechnout. Protože pro toto omezení základního práva stěžovatelky neexistoval dostatečný důvod, výpovědi tří svědkyň měly pro její odsouzení jako důkazy značnou váhu a řízení nevykazovalo dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, došlo k porušení stěžovatelčina práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s právem vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obecné soudy se nevypořádaly ani s důkazním návrhem stěžovatelky, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud v rozporu s čl. 4 Ústavy v dovolacím řízení nezajistil ochranu těchto základních práv stěžovatelky a její dovolání odmítl.

141. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

142. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá, jak by mělo být rozhodnuto o vině a případném trestu, ani to, zda je nezbytné provést výslech všech tří nepřítomných svědkyň. V dalším řízení je úkolem Nejvyššího soudu zajistit dodržení základních práv a svobod stěžovatelky v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v tomto nálezu. Je na Nejvyšším soudu, aby zvolil nejvhodnější cestu nápravy shledaných pochybení v rámci procesních prostředků poskytovaných podústavním právem (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015, bod 37) a aby zhodnotil, které z důkazů je třeba znovu a řádně provést tak, aby řízení jako celek bylo možné pokládat za spravedlivé. V každém případě je ovšem nutné, aby se obecné soudy vypořádaly s důkazním návrhem stěžovatelky na čtení německého spisu s výpovědí svědkyně M. B.

143. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla i rozsudek krajského soudu a usnesení vrchního soudu. Ústavní soud připomíná, že v souladu s čl. 4 Ústavy je povinností všech soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Ústavní soud proto ve své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65)] a zasahuje do jejich činnosti jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Tento princip se projevuje i v subsidiaritě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), která je zásadně (srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Z principu minimalizace zásahů a ze subsidiarity ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil své oprávnění odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] v situacích, kdy zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), bod 5; nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. III. ÚS 2428/13 ze dne 13. 6. 2014 (N 123/73 SbNU 869); nález sp. zn. IV. ÚS 2722/13 ze dne 3. 2. 2015 (N 22/76 SbNU 313), bod 28]. Je na uvážení Ústavního soudu, jak rozsáhlý zásah do rozhodování obecných soudů považuje v konkrétním případě za nezbytný pro nápravu zjištěného porušení základních práv či svobod. Rozhodne-li Ústavní soud o nepřípustnosti části ústavní stížnosti z tohoto důvodu, jde o výsledek jeho uvážení, který nemá žádnou spojitost se skutečným vyčerpáním opravných prostředků stěžovatelem.

144. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že pro ochranu základních práv a svobod stěžovatelky postačuje zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu. Jeho úkolem je v dalším řízení posoudit, které důkazy je třeba znovu provést, aby řízení jako celek bylo možné považovat za spravedlivé (viz bod 142 výše). Část ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.