Přehled
Abstrakt
Právní věta
Nález
Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 7. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 1568/16 ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Ivou Berkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Doubkové 1281/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016 č. j. 30 Cdo 2240/2014-220, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově dovolání s odůvodněním, že stěžovatel v soudem stanovené lhůtě neodstranil vytčenou vadu dovolání spočívající v nezvolení si právního zástupce, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016 č. j. 30 Cdo 2240/2014-220 se zrušuje, neboť jím bylo porušeno právo domáhat se práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012 č. j. 20 Co 521/2011-110 dovoláním spojeným s požadavkem na ustanovení zástupce. Obvodní soud pro Prahu 2 o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 17. prosince 2012 č. j. 22 C 207/2007-129 tak, že nevyloučil asistenta soudce z projednání a rozhodování věci (výrok I), udělil stěžovateli pořádkovou pokutu (výrok II) a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce (výrok III). Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. února 2013 č. j. 20 Co 38/2013-139 zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení (výrok I), odmítl odvolání proti výroku I (výrok II), potvrdil udělení pořádkové pokuty (výrok III) i zamítavý výrok o žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce pro dovolací řízení (výrok IV); dovolání v této věci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 1119/2013-175.
Poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o neustanovení zástupce soudem, vyzval Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatele usnesením ze dne 25. března 2013 č. j. 22 C 207/2007-143, aby si zvolil zástupce pro dovolací řízení, a stanovil mu k tomu lhůtu v trvání 10 dnů od doručení výzvy. Stěžovatel se obrátil na Českou advokátní komoru a v průběhu soudcovské lhůty požádal o její prodloužení. Dne 19. dubna 2013 mu byl určen advokát, který 26. dubna 2013 podal dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016 bylo řízení o dovolání zastaveno s odůvodněním, že stěžovatel v soudem stanovené lhůtě neodstranil vytčenou vadu dovolání - nezvolil si právního zástupce.
Ústavní stížností splňující náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho zaručené právo, neboť dovolací řízení bylo zastaveno bez věcného projednání, přestože dovolání podal řádně a včas. Nejvyšší soud při vydání rozhodnutí nerespektoval ustanovení § 241b odst. 3 poslední věty za středníkem občanského soudního řádu, podle kterého, požádal-li dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce, běží lhůta k podání dovolání znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Zamítavé usnesení Městského soudu v Praze nabylo právní moci dne 15. března 2013; lhůta tedy nemohla uplynout před 15. květnem 2013. Pokud Nejvyšší soud ve věci rozhodl, jak je uvedeno výše, zasáhl do zaručených práv stěžovatele.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že musí dát s politováním a omluvou stěžovateli za pravdu, neboť postup dovolacího soudu nebyl správný. Stěžovatel splnil zákonnou povinnost a ve dvouměsíční lhůtě podal dovolání sepsané právní zástupkyní. Na tom nemění nic ani nedodržení soudcovské lhůty uložené mu Obvodním soudem pro Prahu 2; Nejvyšší soud přihlédl pouze k této lhůtě a opomněl přihlédnout ke lhůtě zákonné. Proto předseda senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ve vyžádaném spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 si Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele i Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel i účastník popsali okolnosti případu přesně, srozumitelně a shodně dospěli k závěru o pochybení Nejvyššího soudu; proto Ústavní soud na výše uvedené zcela odkazuje.
Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí dovolacího soudu.