II.ÚS 3394/16 #1 — Náklady řízení v případě zastoupení advokátem pouze v části řízení

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 20. června 2017 sp. zn. II. ÚS 3394/16 ve věci ústavní stížnosti Růženy Liškové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, se sídlem Komořanská 63, Praha 4 - Modřany, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016 č. j. 13 Co 97/2016-240 a proti výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2015 č. j. 65 C 27/2013-109, jimiž stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Karlovo nám. 18, jako vedlejšího účastníka řízení.

Odůvodnění


I. Argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně učinil její právní zástupce - advokát JUDr. Mach tři úkony právní služby, a to převzetí zastoupení dne 26. 11. 2012, sepis a podání žaloby dne 15. 1. 2013 a vyjádření ze dne 10. 1. 2014. Poté, co si stěžovatelka zvolila jiného právního zástupce, kterým byl ode dne 2. 4. 2014 Mgr. Vladimír Syruček jako obecný zmocněnec, učinil tento ještě dalších pět úkonů právní služby, a to vyjádření ze dne 16. 4. 2014, vyjádření ze dne 2. 6. 2014, vyjádření ze dne 13. 2. 2015, vyjádření ze dne 1. 4. 2015 a účastnil se ústního jednání ze dne 14. 4. 2015. Soud prvního stupně však stěžovatelce mimo 89,7 % z částky soudního poplatku náklady řízení nepřiznal s odůvodněním, že nebyla zastoupena advokátem a jiné náklady neuplatnila. Stěžovatelka upozorňuje, že už v žalobě ze dne 17. 1. 2013 bylo v petitu uvedeno, že dosavadní náklady řízení představují stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek ve výši 30 340 Kč a cena právního zastoupení v částce 57 833 Kč včetně DPH. Také v protokolu z ústního jednání konaného dne 14. 4. 2015 je uvedeno, že zástupce stěžovatelky ve svém závěrečném vyjádření navrhuje, aby žalobě bylo vyhověno, a požaduje náhradu nákladů řízení. Ve svém odvolání stěžovatelka namítala, že byla po část sporného řízení zastoupena advokátem, a měly jí být jako v podstatě plně procesně úspěšnému účastníku přiznány náklady řízení z titulu právního zastoupení advokátem za tři úkony právní služby a tři režijní paušály včetně DPH, celkem 40 075,20 Kč, dále stěžovatelka s odkazem na § 137 odst. 1 o. s. ř. a nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.) požadovala také náhradu hotových výdajů po 300 Kč za každý z úkonů právní služby vykonaných Mgr. Syručkem, celkem 1 500 Kč. Odvolací soud však stěžovatelce náklady právního zastoupení nepřiznal s odůvodněním, že jí žádné nevznikly, neboť byla zastoupena obecným zmocněncem. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů pochybily, když se otázkou nákladů řízení z titulu právního zastoupení advokátem a obecným zmocněncem bez jakéhokoliv vysvětlení nezabývaly. Uvedeným postupem soudů došlo podle názoru stěžovatelky k extrémnímu vybočení z pravidel upravujících civilní řízení.



II. Vyjádření účastníků

3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Městskému soudu v Praze, Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na argumentaci použité ve svém napadeném rozhodnutí a nad rámec jejich obsahu a obsahu spisu 65 C 27/2013 nic nedoplňuje. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že pokud stěžovatelka brojí pouze vůči výši přiznané náhrady nákladů řízení, je ústavní stížnost zcela nedůvodná, neboť v otázce náhrady nákladů řízení soudy rozhodly o účelně vynaložených nákladech stěžovatelky dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zásady úspěchu ve věci. Otázka náhrady nákladů řízení je navíc otázkou podružnou, která by v rozhodovací praxi Ústavního soudu měla být řešena pouze výjimečně v rámci extrémních vybočení soudů z principu spravedlnosti. K nákladům na zastoupení obecným zmocněncem vedlejší účastník uvádí, že tento své konkrétní náklady v řízení nijak nedoložil, odkázal pouze na paušální částku 300 Kč za jeden úkon právní služby. Je zřejmé, že ve věci bylo se soudy komunikováno výhradně elektronicky, prostřednictvím datové schránky, což samo o sobě nárok na náhradu hotových výdajů obecného zmocněnce nezpůsobuje. Vedlejší účastník dodává, že obecný zmocněnec nevykonává tuto činnost jako podnikatel a jeho náklady hotových výdajů je třeba vždy posuzovat individuálně v každém případě. V dané věci pak vedlejší účastník rovněž uvádí, že celková částka hotových výdajů stěžovatelky za zastoupení obecným zmocněncem nedosahuje intenzity, ve které by bylo možné spatřovat porušení ústavnosti.

6. Stěžovatelka ve své replice k vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1 vyvozuje, že soud se jen vyhnul sdělení jasného a jednoznačného stanoviska, to platí tím spíše o absentujícím vyjádření Městského soudu v Praze. Pokud jde o vyjádření vedlejšího účastníka, to dle stěžovatelky opomíjí to, že jí uplatněné náklady řízení byly tvořeny i odměnou advokáta, a zejména pak skutečnost, že rozhodnutím soudu nalézacího i odvolacího byl v podstatě zamítnut uplatněný nárok stěžovatelky na náhradu nákladů řízení (v podstatné části), aniž by soudy jakkoliv nastínily, objasnily či vysvětlily myšlenkovou konstrukci, kterou byly k takovému závěru vedeny, což představuje zásadní defekt v uplatňování principu práva na spravedlivý proces.



III. Rekapitulace obsahu spisu

7. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 spisové značky 65 C 27/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2015 č. j. 65 C 27/2013-109 byla zamítnuta žaloba, podle které by soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 31 260 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok I), a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovatelce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 575 400 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok II). Dále bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 27 206 Kč (výrok III). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016 č. j. 13 Co 97/2016-240 byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce dále ještě částku 31 260 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení, ve vyhovujícím výroku o věci samé byl rozsudek potvrzen (výrok I). Vedlejšímu účastníkovi bylo dále uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 30 330 Kč a před odvolacím soudem částku 2 763 Kč (výrok II).



IV. Postup Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti

8. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, opravňujícímu k zásahu Ústavního soudu, postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 došlo.

10. Soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na částečný úspěch stěžovatelky ve věci, kdy stěžovatelka byla úspěšná v 94,85 % sporu, a přiznal jí tak 89,7 % náhrady nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 30 330 Kč. Protože stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem a jiné náklady neuplatnila, soud uzavírá, že další náklady jí tak v řízení nevznikly. Odvolací soud ve svém napadeném rozsudku konstatoval, že ve smyslu § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. je náklady třeba přiznat v řízení úspěšné žalobkyni (stěžovatelce). Náklady řízení před soudem prvního stupně představují dle odvolacího soudu stěžovatelkou zaplacený soudní poplatek ve výši 30 330 Kč, před odvolacím soudem potom výše poplatku činí 2 763 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatelce nevznikly, neboť byla zastoupena obecným zmocněncem.

11. Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ověřil správnost tvrzení stěžovatelky, z nichž jednoznačně vyplývá, že soudy při hodnocení nákladové části napadeného rozsudku vyšly, pokud jde o zastupování stěžovatelky, z nesprávně zjištěných skutečností, pokud uvedly, že nebyla v řízení před soudem prvního stupně zastoupena advokátem, a jejich shora uvedené závěry tak nemohou obstát.

12. Z obsahu spisu se totiž jednoznačně podává, že stěžovatelka byla již v okamžiku podání žaloby zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Machem (viz hlavičkový papír advokátní kanceláře, podpis a razítko advokáta na žalobě, plná moc ze dne 14. 1. 2013, osvědčení o registraci, vše na č. l. 1-5 spisu). Jmenovaný advokát učinil taktéž repliku k vyjádření vedlejšího účastníka (č. l. 22) a nahlížel do spisu dne 3. 10. 2013 (č. l. 23). Další podání ve věci činil JUDr. Mach dne 16. 1. 2014 (úprava identity stěžovatelky). Na č. l. 35 je pak založeno sdělení právního zástupce o ukončení právního zastupování stěžovatelky ze dne 20. 2. 2014, na č. l. 45 pak plná moc, kterou zmocňuje stěžovatelka k zastupování Mgr. Vladimíra Syručka.

13. Není tedy zřejmé, na základě jaké skutečnosti dospěl soud prvního stupně, který se jmenovaným advokátem až do doby ukončení právního zastupování stěžovatelky komunikoval, k přesvědčení, že stěžovatelka advokátem zastoupena nebyla. Na uvedeném nemůže nic změnit to, že stěžovatelka nebyla advokátem zastoupena ke dni rozhodování soudu prvního stupně. Stěžovatelce lze přisvědčit i v tom, že pochybil také odvolací soud, který se nezabýval jejími odvolacími námitkami vztahujícími se k nákladům řízení. V odůvodnění svého odvolání ze dne 15. 7. 2015 stěžovatelka uvedla, že po část řízení byla zastoupena advokátem, a v řízení požadovala náhradu nákladů v plné výši. Stěžovatelka náklady řízení konkretizovala tak, že se jedná o zaplacený soudní poplatek, dále tři úkony právní služby učiněné advokátem (převzetí věci, podání žaloby a vyjádření) a pět úkonů učiněných obecným zmocněncem, za které stěžovatelka požaduje náhradu hotových výdajů 300 Kč za každý úkon. Odvolací soud pouze v závěru svého rozsudku konstatoval, že náklady právního zastoupení stěžovatelce nevznikly, protože byla zastoupena obecným zmocněncem.

14. Ústavní soud se ve své judikatuře k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Logickým důsledkem tohoto závěru je pak rezervovaný vztah Ústavního soudu k přezkumu náhradověnákladových výroků [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jedná se zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) pak otázka náhrady nákladů řízení "dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Lze proto konstatovat, že výrok založený na věcně zcela nesprávných argumentech nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (k tomu srov. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 290/06), a to ani tehdy, jde-li o prosté "přehlédnutí" soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 953/12 ze dne 14. 6. 2012 (N 122/65 SbNU 591) týkající se chybného rozhodnutí o nákladech řízení v důsledku věcného omylu soudu].

15. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na projednávanou věc. I v ní se totiž Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze dopustily kvalifikovaného pochybení, v jehož důsledku odůvodnily výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení zjevně nesprávným (s realitou rozporným) argumentem. Jak totiž plyne z obsahu vyžádaného spisu, stěžovatelka byla v řízení před soudem prvního stupně zastoupena advokátem, který informoval soud dne 20. 2. 2014 o ukončení právního zastoupení. Vzhledem ke skutečnosti, že na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu byla stěžovatelka ve věci plně úspěšná, náleží jí nepochybně náklady řízení v plné výši - tedy i náklady spočívající v úkonech, které činil v jejím zastoupení jí zmocněný advokát.

16. Pokud se stěžovatelka v řízení domáhala ohledně úkonů, které činil její obecný zmocněnec Mgr. Syruček, paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za každý úkon právní služby, odkazuje Ústavní soud na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.), ve kterém konstatoval, že je na soudech, aby v konkrétním případě, v němž bude stát proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně zastoupená strana, zvážily, zda je namístě, aby využily prostoru, který se pro ústavně konformní výklad ustanovení § 137 odst. 1 občanského soudního řádu nabízí zejména díky demonstrativní povaze výčtu nákladů řízení. Při takovém zvažování je třeba, aby posoudily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální náhradu nezastoupenému účastníku řízení nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text advokátního tarifu, vyplývá v daném případě nerovnost, rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny. V projednávané věci takto soudy nepostupovaly a odvolací soud ani přes výslovně formulované odvolací námitky (odkazující mimo jiné výslovně na nález sp. zn. Pl. ÚS 39/13) a specifikaci nákladů předloženou na jednání dne 20. 5. 2016 k úvahám o případném přiznání paušální náhrady výdajů [jež náleží advokátům podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] nepřistoupil. Jeho postup tedy nelze s ohledem na závěry výše citovaného nálezu považovat za ústavně souladný, neboť jím byl umenšen majetek stěžovatelky, aniž by bylo postaveno najisto, že pro takový stav jsou splněny nálezovou judikaturou Ústavního soudu předvídané podmínky.



VI. Závěr

17. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že výše uvedená pochybení soudů prvního i druhého stupně jsou natolik zásadní, že dosahují ústavněprávní intenzity a opravňují Ústavní soud deklarovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho i práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

18. Z důvodu procesní ekonomie přistoupil Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pouze ke zrušení nákladového výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, který by měl v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy v této věci (i v dalších obdobných věcech do budoucna) realizovat své pravomoci s respektem k právním závěrům vysloveným výše, a tím napravit také uvedená pochybení soudu prvního stupně. V projednávané věci zásada hospodárnosti řízení platí tím spíše, že rozhodnutí ve věci samé již nabylo právní moci a ústavní stížností byly napadeny pouze výroky o nákladech řízení.