Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Horákem, advokátem, se sídlem Cejl 37/62, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. srpna 2015, č. j. 40 P 209/2009-814, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podáním, při němž nebyl zastoupen a které Ústavní soud obdržel dne 16. listopadu 2016, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, a dále mu bylo odepřeno právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. srpna 2015, č. j. 40 P 209/2009-814, byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení výživného na jeho nezletilého syna a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti oběma uvedeným rozhodnutím. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti se odvolává na § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je přesvědčen, že rozhodovací praxe soudů o stanovení vyživovací povinnosti má dopady i na jiné případy.
5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je v posuzované věci tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, neboť dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Jak se podává z ústavní stížnosti, což Ústavní soud ověřil i dotazem u Okresního soudu v Šumperku, byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci doručen stěžovateli do datové schránky dne 7. dubna 2016. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději ve středu 8. června 2016. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 16. listopadu 2016, je třeba ji považovat za opožděně podanou a odmítnout ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Pokud stěžovatel poukazoval na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, přehlíží, že uvedené ustanovení upravuje výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti (tedy z povinnosti vyčerpat všechny dostupné prostředky nápravy před podáním ústavní stížnosti). V žádném případě se ovšem nejedná o výjimku z lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu a nelze tímto způsobem nahrazovat její případné zmeškání.
8. Jelikož ústavní stížnost bylo nutno odmítnout, nepožadoval již Ústavní soud po stěžovateli odstranění vady podání spočívající v absenci kvalifikovaného návrhu sepsaného advokátem.
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj