I.ÚS 754/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatele Zemědělské družstvo "Palava" Pavlov, sídlem Družstevní 177, Pavlov, zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem, sídlem Smetanovo nábřeží 956/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 1688/2017-201 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2016 č. j. 14 Co 101/2016-173, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mysliveckého spolku "Palava" Pavlov, z. s., sídlem Česká 155, Pavlov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:


I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem, konkrétně pozemku parc. č. X1 a rodinného domu č. p. X2, který je nyní součástí tohoto pozemku, zapsaných na LV č. X3 pro obec P., k. ú. Pavlov u Dolních Věstonic. Důvodem podání žaloby bylo zjištění, že vedlejší účastník byl zapsán jako vlastník nemovitých věcí na základě hospodářských smluv ze dne 18. 4. 1984 a 20. 4. 1984 a souhlasného prohlášení s Českou republikou ze dne 26. 10. 2010. Stěžovatel naopak tvrdil, že je vlastníkem na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1976.

3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 7 C 35/2011-81 bylo žalobě stěžovatele vyhověno a určeno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1976 a později uzavřené hospodářské smlouvy neměly na takto nabyté vlastnické právo žádný vliv.

4. Vedlejší účastník podal proti rozsudku okresního soudu odvolání. Uvedl, že okresní soud nesprávně posoudil nabývací titul stěžovatele, neboť předmětem koupě měl být pouze sklep a nikoliv nemovitá věc specifikovaná jako dům. Předmětem převodu nebyl podle vedlejšího účastníka ani pozemek.

5. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 12. 2016 č. j. 14 Co 101/2016-173 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že zjištění o právních a faktických jednáních účastníků vyvolávají zjevné pochybnosti o tom, zda jejich předmětem byla či měla být jediná stavba označovaná jako sklep, nebo zda šlo ve skutečnosti o stavby dvě. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že stavba na pozemku a pod pozemkem je jedinou nemovitou věcí. V tomto případě tak sklep nebyl samostatnou věcí. Z uvedeného krajský soud dovodil, že vůle právních předchůdců stěžovatele převést na něj pouze část budovy označenou jako sklep měla za následek neplatnost smlouvy, neboť předmětem právního jednání nemohla být část věci. Z odůvodnění rovněž vyplývá závěr krajského soudu, že stěžovatel nenabyl vlastnické právo k nemovitým věcem ani vydržením, neboť držena nebyla celá věc, nýbrž pouze její část.

6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 1688/2017-201 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, což nemůže založit jeho přípustnost. Pro úplnost dodal, že ze smlouvy i výslechu svědka vyplývalo, že předmětem převodu v roce 1976 měl být pouze sklep. Závěry krajského soudu proto nijak nevybočovaly z metod interpretace právních jednání.


II.
Argumentace stěžovatele

7. Ústavní stížnost se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatele. Ten v prvé řadě uvádí, že krajský soud své rozhodnutí postavil na libovůli, neboť vycházel ze svědecké výpovědi a nevypořádal se se souvisejícími listinnými důkazy a vzájemnými rozpory mezi důkazy. To se mělo týkat zejména skutečnosti, že kupní smlouva z roku 1976 byla sepsána v souladu s aktuálním listem vlastnictví. Z dokazování podle stěžovatele mělo vyplynout, že obsah smlouvy z roku 1976 je jednoznačný, a proto krajský soud pochybil, přihlédl-li k tvrzené, nepravdivé a nevěrohodné vůli jednoho z účastníků smlouvy. Další pochybení krajského soudu mělo spočívat v absenci zkoumání nabývacího titulu vedlejšího účastníka. Závěrem stěžovatel uvádí, že krajský soud porušil Ústavním soudem formulovaný princip priority výkladu vedoucího k platnosti právního jednání.

8. Postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká strohost odůvodnění.

III.
Posouzení procesních předpokladů

9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že předmětem smlouvy o převodu nemovité věci z roku 1976 byla pouze část věci, a tato smlouva je proto neplatná. Intepretace právních úkonů byla ke dni uzavření smlouvy upravena v § 35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, z nichž vyplývalo, že právní úkony vyjádřené slovy bylo třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Zkoumání textu smlouvy a skutečné vůle účastníků smlouvy je však aplikací podústavního práva a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud proto není oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů.

13. K samotné argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazů, kdy se stěžovatel dovolává upřednostnění jiných důkazů před svědeckou výpovědí, kterou sám označuje za nevěrohodnou. Ústavního rozměru by mohlo nabýt tvrzení stěžovatele o porušení principu rovnosti stran, kdy se krajský soud nezabýval nabývacím titulem vedlejšího účastníka. Ústavní soud připomíná, že v nyní posuzované věci stěžovatel zpochybňoval skutečnost zapsanou ve veřejném seznamu, tedy vyvratitelnou domněnku. V tomto případě nese důkazní břemeno účastník, který napadá správnost zapsané informace, a na podporu svých tvrzení předkládá hlavní důkazy. Žalovanému účastníkovi proto žádné břemeno tvrdit či prokazovat správnost zápisu ve svůj prospěch nesvědčí. Jde-li o tvrzení stěžovatele, že krajský soud se odchýlil od respektování principu priority výkladu právního jednání vedoucího k platnosti, Ústavní soud uvádí, že z nálezu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 skutečně tato priorita vyplývá, avšak nelze opomenout další významný rozměr, jímž je dovolenost předmětu právního jednání. Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutečnou vůlí účastníků smlouvy z roku 1976 byl převod sklepa, což podle tehdejší právní úpravy nebylo možné. Z tohoto důvodu je třeba uvedenou smlouvu považovat za neplatnou. Jinými slovy, vůle stran smlouvy nemůže být v rozporu s kogentní právní úpravou. Ani v tomto bodě se tak krajský soud nedopustil žádného pochybení.

14. Postupu Nejvyššího soudu stěžovatel nevytýká žádná konkrétní pochybení. Samotné tvrzení strohosti odůvodnění ústavní rozměr stížnosti nezakládá.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu