IV.ÚS 3106/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Waldhansem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2018 č. j. 8 Tdo 464/2018-33, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2017 č. j. 6 To 151/2017-340 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 34 T 3/2016-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně bil a psychicky ponižoval svou nezletilou dceru a manželku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 40 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě hodnocení výpovědi obou poškozených, které nepřímo potvrdily i další svědecké výpovědi.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud
v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu nalézacího.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Většina stěžovatelových námitek spadala dle dovolacího soudu do skutkové roviny a nelze je tedy podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. V hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor. Hodnocení důkazů je logické a odpovídající obsahu provedených důkazů. Naopak obhajoba podstatné závěry provedených důkazů přehlíží. Stěžovatelovo jednání pak dle Nejvyššího soudu spadá pod skutkové podstaty uvedených trestných činů. Ani v tomto ohledu tedy soudy nepochybily.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel především namítá, že soudy bez relevantního odůvodnění odmítly celou řadu navrhovaných důkazů prokazujících jeho nevinu. V tomto směru poukazuje na navržené svědecké výpovědi, které měly prokázat nevěrohodnost poškozených. V důsledku toho pak soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jak jí popsal ve své judikatuře Ústavní soud. Dále stěžovatel uvádí například záznamy o elektronické komunikaci mezi poškozenou a její sestrou, a znalecké zkoumání jeho osoby, které měly soudy pro úplné zjištění skutkového stavu provést. O skutkovém stavu tak dle stěžovatele existují nadále pochybnosti, které soudy nevyloučily. Soudy dle něj dostatečně neodůvodnily přiklonění se k jedné ze dvou skutkových verzí. Zatímco ve prospěch obžaloby byla vyslýchána řada svědků, kteří o věci něco věděli pouze "z doslechu", navrhované svědecké výpovědi ve prospěch obhajoby soudy odmítly s tím, že by nic nového nepřinesly. Řadu důležitých tvrzení poškozených přitom obhajoba vyvrátila. Dle stěžovatelova názoru bylo uvedené trestní řízení prostředkem, jak mohla jeho manželka dosáhnout lepšího postavení v rozvodovém řízení, což soudy nezohlednily. Při výslechu nebyl stěžovateli dán prostor své odpovědi rozvést a bylo vyžadováno pouze stručné konstatování "ano nebo ne". U dalších svědeckých výpovědí (zejména poškozených) pak okresní soud jejich obsah tzv. deformuje, kdy z nich vyvozuje nesouvisející závěry. Soudy tak dle stěžovatele postupovaly v rozporu s požadavkem nestrannosti.

6. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že v rámci trestního řízení byla v jeho obydlí provedena domovní prohlídka. Její provedení mu nebylo nikdy oznámeno a policejní orgán se nikdy neprokázal oprávněním tuto prohlídku provést a stěžovatelovo obydlí nafotit. K nápravě tohoto stavu nedošlo do dnešního dne. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že z výpovědí poškozených měl dojem, že tyto byly naučené a předem připravené s jejich právním zástupcem (to se týkalo i další svědkyně). Ze všech uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědí poškozených a nepřímo usvědčujících výpovědí dalších svědků). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.

12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že všechny provedené důkazy pečlivě zhodnotily. Skutečnost, že ve výsledku dospěly k jinému vyhodnocení důkazní situace než stěžovatel, nezakládá důvodnost jeho ústavní stížnosti. Všechny stěžovatelem zmíněné důkazy vzaly soudy v potaz a logicky a přesvědčivě jejich obsah vyhodnotily. Velmi obsáhle pak soudy popsaly zejména důvody, pro které považovaly za věrohodné výpovědi poškozených a nikoliv stěžovatele (srov. zejména str. 5 až 8 rozsudku okresního soudu). Důvodnost nelze přiznat ani námitce, že soudy bez náležitého odůvodnění odmítly celou řadu stěžovatelových důkazních návrhů. Soudy se těmito důkazními návrhy obsáhle zabývaly a dospěly, s přihlédnutím k předmětu obžaloby, k závěru, že jejich provedení je nadbytečné. V těchto jejich závěrech (srov. zejména str. 6 a 7 rozsudku okresního soudu) Ústavní soud žádné svévolné hodnocení neshledal. Sám Ústavní soud pak relevantnost provedení nějakého důkazu a jejich případného hodnocení provádět nemůže. Stěžovatelovy obsáhlé námitky kupříkladu stran možných motivací poškozených nebo dojmů, které měl stěžovatel z ústních výpovědí, jsou tedy pro řízení o ústavní stížnosti zcela irelevantní.

13. Konečně, pokud stěžovatel namítá protiprávní postup při nařízení nebo provedení domovní prohlídky, jsou tyto námitky v tomto řízení fakticky nepřípustné. Postup soudů při nařízení domovní prohlídky a postup policie při jejím provedení mohou jen těžko způsobit protiústavnost odsuzujících rozhodnutí. To platí tím spíše, když soudy výsledky domovní prohlídky mezi relevantní důkazy vůbec nezapočítaly. Proti uvedeným tvrzeným pochybením se mohl stěžovatel ohradit v trestním řízení, což dle souhrnu odvolání a dovolání v napadených rozhodnutích neučinil, ale především rovnou v okamžiku vzniku tohoto zásahu. Proti nařízení a provedení domovní prohlídky lze brojit ústavní stížností [srov. např. nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297), usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3850/12, ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018


Jan Musil v. r.
předseda senátu