III.ÚS 3211/18 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Galvanoplast Fischer Bohemia, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1006/71, Liberec, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, sídlem Gorkého 685/15, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 21 Cdo 1777/2018-112, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. listopadu 2017 č. j. 36 Co 229/2017-89 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. dubna 2017 č. j. 29 C 137/2016-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Petra Podzimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vyjádřit se k věci a být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2017 č. j. 36 Co 229/2017-89 potvrdil rozsudek pro uznání vydaný Okresním soudem v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 4. 2017 č. j. 29 C 137/2016-72, jímž okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka řízení (žalobce) písemností stěžovatelky (žalované) ze dne 1. 4. 2016 je neplatné (výrok I.) a současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání [§ 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř.]. Krajský soud konstatoval, že podstatou fikce uznání byla pasivita stěžovatelky, která se k první výzvě okresního soudu vůbec nevyjádřila a ke kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se vyjádřila opožděně až po uplynutí stanovené 30 denní lhůty. Z uvedeného důvodu nepovažoval odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16 (N 27/84 SbNU 331; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) za přiléhavý. Naopak ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513) či usnesením ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 592/17 poukázal na zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Současně přitom konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod.

3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018 č. j. 21 Cdo 1777/2018-112 odmítnuto jako nepřípustné, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto nebylo možné v odvolacím řízení pokračovat. Přestože dovolání stěžovatelky pro tuto vadu nesplňovalo náležitosti stanovené občanským soudním řádem, věnoval se Nejvyšší soud i samotnému hodnocení jeho přípustnosti. K tomu uvedl, že rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (k otázce fikce uznání nároku při opožděném vyjádření po lhůtě srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 nebo ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004).

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Napadená rozhodnutí považuje za nesprávná a nezákonná. Nejvyššímu soudu i soudům nižších stupňů vytýká formalistický přístup, když se odmítly věcí zabývat meritorně a místo toho upřednostnily fikci uznání. Opakovaně upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), z něhož vyplývá, že rozsudek pro uznání je výjimečným institutem, který se uplatňuje v případech naprosté nečinnosti žalované strany. Ve věci týkající se stěžovatelky však byla situace jiná, neboť se jakožto žalovaná k věci samé, byť několik dnů po stanovené lhůtě, vyjádřila. Svojí povahou přitom nešlo o spor, který by byl od počátku jasný a nesporný. Vrací se rovněž k nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16, z něhož se podává potřeba pečlivě vážit, zda byly splněny formální procesní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že by šlo o procesní obstrukce či pasivitu žalovaného.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V této souvislosti Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že bylo-li by dovolání stěžovatelky odmítnuto pouze pro vady, musela by být ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského a okresního soudu odmítnuta pro nepřípustnost. Protože se však Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyjádřil i k přípustnosti dovolání, považoval Ústavní soud dovolání stěžovatelky za řádně uplatněné.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžovatelka brojí proti podle jejího názoru příliš formalistickému postupu obecných soudů, které rozhodly rozsudkem pro uznání, ačkoliv ona sama nebyla v řízení pasivní a k žalobě se, byť opožděně, vyjádřila. Jak je stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známo, Ústavní soud se ústavností úpravy zakotvené v § 114b o. s. ř. zabýval a ve výše zmiňovaném nálezu pléna sp. zn. Pl. ÚS 13/15 akceptoval ústavní konformitu § 114b odst. 5 o. s. ř. Citované ustanovení tedy upravuje nástup fikce uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání tzv. rozsudku pro uznání v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud ve zmíněném plenárním nálezu zdůraznil, že tímto způsobem je sankcionována pasivita žalovaného a nedochází tudíž k omezení autonomie jeho vůle. Dotčená právní úprava navíc sleduje významný legitimní cíl, a to projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), a posiluje rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), v souladu s níž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení (srov. nález ze dne 18. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17).

8. Z citovaného plenárního nálezu i z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu je nicméně patrné též zdůraznění významných následků institutu rozsudku pro uznání, který podstatně omezuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek podle § 153a o. s. ř. [srov. nález ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 454/04 (N 75/40 SbNU 755)]. Nadto v nálezu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29) Ústavní soud v bodě 26 tohoto rozhodnutí doplnil, že "dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu".

9. S ohledem na výše uvedené lze tedy stěžovatelce dát zapravdu v tom, že k fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být vykládány nikoli extenzivně, ale restriktivně (např. stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1024/15). Soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek [srov. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (N 168/82 SbNU 629)].

10. Ústavní soud rovněž opakovaně upozorňuje, že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla vykládat tak, aby dodržely maximy práva na soudní ochranu vymezené Listinou; musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho výkladu a použití. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka [nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13 (N 129/73 SbNU 941), bod 13].

11. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Postup okresního soudu podle § 114b o. s. ř. a následně podle § 153a o. s. ř., jakož i postup krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou v souladu se všemi výše uvedenými principy a z ústavního hlediska jim nelze nic vytknout. Obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatelka se k žalobě, kterou jí zaslal okresní soud, vůbec nevyjádřila a na následnou kvalifikovanou výzvu podle § 114a odst. 1 o. s. ř. reagovala až po uplynutí stanovené 30 denní lhůty, tedy opožděně, třebaže tak ještě učinila před samotným vydáním rozsudku pro uznání. Neuvedla přitom žádný vážný důvod, který by jí ve stanovené lhůtě bránil ve vyjádření. Z tohoto pohledu nelze mít proti postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Jakkoliv lze na užití rozsudku pro uznání nahlížet restriktivně, dodržování lhůt je třeba posuzovat formálně. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelka je obchodní společností, která byla v řízení zastoupena advokátem.

12. Nálezy Ústavního soudu, z nichž některé stěžovatelka sama zmiňuje a jimiž byla rušena rozhodnutí obecných soudů kvůli porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, se převážně týkaly případů, kdy se žalovaná strana vyjádřila ve lhůtě, ale soudy její vyjádření neakceptovaly, protože je považovaly za "nedostatečně kvalifikované" (např. nález ze dne 18. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1298/17 nebo sp. zn. IV. ÚS 2503/13), nebo kdy existovaly vážné omluvitelné důvody, pro které se žalovaná strana vyjádřit nemohla (např. nález sp. zn. I. ÚS 3263/13), popř. byl postup obecných soudů, jehož výsledkem bylo vydání rozsudku pro uznání, pro účastníka řízení matoucí (např. nález sp. zn. I. ÚS 2693/16). V posuzovaném případě však Ústavní soud žádné porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo porušení práva vyjádřit se podle čl. 38 odst. 2 Listiny neshledal. Naopak zejména krajský soud se věnoval jednotlivým námitkám stěžovatelky a podrobně rozebral problematiku rozsudku pro uznání i z hlediska judikatury Ústavního soudu.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018


Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu