IV.ÚS 567/19 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Holuba, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 27 Cdo 1318/2017-362, Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 28 Co 363/2016-288, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. června 2016, č. j. 18 C 13/2015-229, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a obchodní korporace HOL-MONTA spol. s r. o. se sídlem v Praze 10, Radiová 1431/2a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 1 335 431,70 Kč s příslušenstvím (výrok I) a výrokem II zamítl žalobu stěžovatele o dalších 2 000 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu nalézacího a následně rozhodl i Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") na základě dovolání podaného stěžovatelem.

Nejvyšší soud se věcí zabýval meritorně a v napadeném rozsudku se věnoval především aplikaci § 2975 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), v němž je upraven zákaz konkurenční doložky. Ujednání o konkurenční doložce znamená, že se smluvní strany dohodnou, že v případě ukončení smluvního vztahu a spolupráce bude povinen účastník smlouvy jistou dobu zdržet se určité činnosti ve vymezeném území nebo ve vztahu k okruhu určitých osob. V § 2975 obč. zák. je pak upraveno, v kterých případech je konkurenční doložka zakázaná. Výkladem tohoto ustanovení se podrobně zabývaly při posuzování předběžné otázky (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) obecné soudy všech stupňů, neboť vedlejší účastnice v řízení započetla mj. pohledávku ve výši 2 000 000 Kč, která jí měla za stěžovatelem vzniknout porušením konkurenční doložky podle čl. VI. odst. 3 smlouvy o převodu cenných papírů uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a to ve výši smluvní pokuty za porušení zákazu konkurence.

Stěžovatel v řízení před obecnými soudy argumentoval tím, že konkurenční doložka je neplatná, a že pohledávka (smluvní pokuta) ve výši 2 000 000 Kč proto nemohla vedlejší účastnice započíst proti pohledávce stěžovatele, který se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky celkem 3 335 431,70 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy nepřisvědčily námitce stěžovatele o neplatnosti konkurenční doložky, smluvní pokutu za její porušení proti nároku žalobce zohlednily, a žalobě ohledně zaplacení částky 2 000 000 Kč proto v konečném důsledku částečně nevyhověly.

Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím se řádně zastoupený stěžovatel brání včas podanou ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyložily § 2975 obč. zák. a dovolací soud se odklonil od své dřívější judikatury vztahující se dokonce ke stejným účastníkům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 32 Cdo 939/2018-264); napadená rozhodnutí jsou proto svévolná, byly porušeny principy právní jistoty, předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, čímž mělo být zasaženo do práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a rovněž s obsahem rozhodnutí, která s předmětnou věcí souvisí. V minulosti totiž řešil spor mezi vedlejší účastnicí (žalobkyní) a stěžovatelem (žalovaným) Okresní soud Praha-východ (viz jeho rozsudek ze dne 23. 2. 2017, č. j. 19 C 243/2016-181) a v následném odvolacím řízení i Krajský soud v Praze (rozsudek ze dne 14. 9. 2017, č. j. 24 Co 260/2017-221), jakož i Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 17. 10. 2018, č. j. 32 Cdo 939/2018-264, odmítl dovolání vedlejší účastnice dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné. Právě v naposledy citovaných rozhodnutích měly obecné soudy dospět k opačnému závěru než v řízení, které je předmětem přezkumu Ústavního soudu na základě této ústavní stížnosti. Podle obecných soudů v související věci je konkurenční doložka neplatná, z čehož stěžovatel dovozuje, že obecné soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, postupovaly nepředvídatelně, považují-li konkurenční doložku za platnou.

Ústavní stížnost je v tomto případě přípustná, neboť byly splněny všechny procesní předpoklady pro její posouzení; je však podle závěru Ústavního soudu zjevně neopodstatněná.

S námitkami stěžovatele ohledně porušení principu legitimního očekávání a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování se Ústavní soud neztotožňuje. Především je třeba zdůraznit, že platností konkurenční doložky se zabýval dovolací soud v napadeném rozhodnutí meritorně; podrobně ve svém rozsudku vysvětlil, proč považuje konkurenční doložku za platnou a pohledávku ve výši smluvní pokuty za její porušení způsobilou k započtení. Odkaz stěžovatele na dřívější usnesení dovolacího soudu č. j. 32 Cdo 939/2018-264 je nepřípadný, neboť v tomto jen stručně odůvodněném rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabývá otázkou konkurenční doložky věcně (na rozdíl od napadeného rozsudku), protože dovolání odmítl částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné. Porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání nelze spatřovat v tom, že dovolací soud později "přehodnotil" závěr o platnosti konkurenční doložky v napadeném rozsudku, v němž se zabýval pečlivě výkladem § 2975 obč. zák. a podrobně vysvětlil, proč konkurenční doložku považuje za platnou, na rozdíl od dřívějšího rozhodnutí, které vydal jiný senát dovolacího soudu, v němž se však platností konkurenční doložky věcně nezabýval.

Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí s vědomím dřívějšího usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018 (odst. 41 odůvodnění napadeného rozsudku), s tím, že výklad § 2975 obč. zák. nebyl v citovaném usnesení předmětem dovolacího přezkumu - k tomu Ústavní soud znovu dodává, že ani být nemohl, protože tato otázka nebyla předestřena. V tom, že se judikatura dovolacího soudu vyvíjí, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele; naopak je povinností dovolacího soudu reagovat na společenské změny, judikaturní vývoj a sjednocovat rozhodovací činnost nižších soudů, což se v tomto případě stalo. Odůvodní-li dovolací soud (i před tím soud nalézací a odvolací) řádně své rozhodnutí (což se v tomto případě rovněž stalo), nelze v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatele

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu