I.ÚS 2171/19 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti E. R., zastoupené JUDr. Adamem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Dřevná 382/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34705, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 4 T 21/2013 a proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Vrchního soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 6 To 64/2018, takto:

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byl její manžel D. R. (společně s dalšími osobami) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, trest propadnutí majetku (v rozsahu specifikovaném v napadeném rozsudku) a trest propadnutí věci. Navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze jako podané neoprávněnou osobou. Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Vrchního soudu v Praze spočívajícím v neumožnění uplatnění jejích procesních práv v označené věci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí a postupem Vrchního soudu v Praze k zásahu do jejích práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelka uvádí, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala odvolání, a to ve vztahu k výroku o propadnutí majetku jejího manžela obžalovaného D. R. Má za to, že v řízení, které bylo proti jejímu manželovi vedeno, měla postavení zúčastněné osoby ve smyslu § 42 trestního řádu. Uvedený trest propadnutí majetku byl podle ní uložen i ve vztahu k majetku, který náleží do společného jmění manželů, tedy také majetku, který jí patří. Dále uvádí, že odvolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala jako zúčastněná osoba i jako manželka obžalovaného. Vrchní soud tuto skutečnost však nesprávně opominul a upřel jí práva manželky obžalovaného vyplývající z § 247 odst. 2 trestního řádu; v této souvislosti stěžovatelka poukazuje též na usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud jsou jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Odvolání, které stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze, bylo výslovně označeno jako "Odvolání zúčastněné osoby". Jelikož Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odmítl toto odvolání jako podané osobou neoprávněnou, musel se Ústavní soud primárně zabývat otázkou, zda stěžovatelce skutečně v předmětném trestním řízení náleželo postavení zúčastněné osoby, jak sama tvrdí.

Podle § 42 odst. 1 trestního řádu se zúčastněnou osobou rozumí ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Z tohoto vymezení je zřejmé, že postavení zúčastněné osoby se odvíjí výhradně od uložení (resp. navrhovaného uložení) některého ze dvou uvedených ochranných opatření, tj. zabrání věci podle § 101 trestního zákoníku a zabrání části majetku podle § 102a trestního zákoníku. Trestní řád přitom poskytuje zúčastněné osobě určitá zvláštní procesní práva proto, že oba zmíněné druhy ochranných opatření lze uložit též osobě odlišné od pachatele, tedy osobě, která se nebude v rámci trestního řízení nacházet v postavení obviněného.

V posuzovaném případě však trestní soudy nerozhodly o uložení ochranného opatření zabrání věci či zabrání části majetku, resp. uložení některého z těchto ochranných opatření ani nebylo navrhováno (ani sama stěžovatelka nic takového netvrdí). Nenastala tedy žádná ze skutečností, s nimiž ustanovení § 42 trestního řádu spojuje vznik postavení zúčastněné osoby. Uložení trestu propadnutí majetku obžalovanému nemůže způsobit, že by se jakákoli další osoba ocitla v rámci trestního řízení v postavení zúčastněné osoby, což platí i pro manželku obžalovaného. Do jejích práv ostatně uložení trestu propadnutí majetku nemůže přímo zasáhnout, jak ještě bude blíže vysvětleno. Ústavní soud proto konstatuje, stěžovatelce v předmětném trestním řízení postavení zúčastněné osoby nenáleželo.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, podle níž Vrchní soud nesprávně opominul, že stěžovatelka je manželkou obžalovaného a upřel jí práva vyplývající z § 247 odst. 2 trestního řádu. Jak již bylo zmíněno, stěžovatelka své odvolání výslovně označila jako "Odvolání zúčastněné osoby". V tomto odvolání napadá výhradně výrok o trestu propadnutí majetku, obsažený v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze, a rovněž její argumentace se vztahuje pouze k peněžním prostředkům, jichž se tento trest týkal. Z obsahu tohoto odvolání nelze nijak dovodit, že by bylo podáváno ve prospěch obžalovaného, jak to předpokládá ustanovení § 247 odst. 2 trestního řádu. Vrchnímu soudu v Praze tedy nelze vytýkat, že uvedené odvolání posuzoval výhradně jako odvolání podané zúčastněnou osobou, a to mj. s ohledem na ustanovení § 59 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se podání posuzuje vždy podle svého obsahu. Poukaz stěžovatelky na usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 je zcela nepřípadný, neboť ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl citovaným usnesením, bylo vedeno civilní řízení a nešlo zde tedy ani o postavení zúčastněné osoby v trestním řízení, ani o práva založená ustanovením § 247 odst. 2 trestního řádu.

Ústavní soud proto konstatuje, že Vrchní soud v Praze nijak nepochybil, když odvolání stěžovatelky zamítl jako podané neoprávněnou osobou. Správně je posoudil tak, že je stěžovatelka podává jako subjekt, jenž se údajně nachází v postavení zúčastněné osoby, když ovšem ve skutečnosti jí takové postavení nenáleželo. Ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze a proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu tohoto soudu proto Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jak již bylo vysvětleno výše, stěžovatelka v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi neměla postavení zúčastněné osoby a nebyla ani jiným účastníkem tohoto řízení. Výrokem o trestu propadnutí majetku obsaženým v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze nemohlo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nebo svobod. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že se trest propadnutí majetku týkal peněžních částek, které patřily do společného jmění manželů. Stěžovatelka totiž přehlíží ustanovení § 66 odst. 4 trestního zákoníku, podle něhož výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů. Společné jmění manželů musí být následně v průběhu výkonu trestu propadnutí majetku vypořádáno (srov. § 736 an. obč. zák. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha. C. H. Beck, 2013, s. 3924). Z toho tudíž vyplývá, že trestem propadnutí majetku nemůže dojít k přímému zásahu do majetkových práv manžela, resp. manželky pachatele trestného činu, jemuž je tento trest ukládán. Ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána někým zjevně neoprávněným.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019


JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu