I.ÚS 308/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele C. P., zastoupeného Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou, sídlem Ctiborova 3091, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 101 Co 147/2023-939 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. března 2023 č. j. 42 P 163/2017-580, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a M. V., a nezletilých I. P. a S. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (otec nezletilých) domáhá zrušení obou v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozsudky měla být porušena i práva nezletilých zaručená v čl. 30 odst. 2 ve spojení s čl. 5 a čl. 18, dále pak i v čl. 19 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Kladně (okresní soud) sp. zn. 42 P 163/2017 se podává, že okresní soud svěřil obě nezletilé dcery do péče matky (výrok I.) a upravil jejich styk se stěžovatelem každou lichou sobotu od 10:00 do 17:00 se zvláštním režimem během Vánoc (výrok V.). Zbývající výroky se týkaly výše výživného a náhrady nákladů řízení. Do té doby probíhala na základě předchozího rozhodnutí z roku 2017 společná péče rodičů v místě bydliště matky. Matka podala návrh na svěření nezletilých do své výlučné péče zejména z důvodu nerespektování dohody stěžovatelem a jeho zhoršeným vztahem s nezletilými. Otec navrhoval svěření nezletilých do střídavé péče.

3. Okresní soud po rozsáhlém dokazování zahrnujícím mj. (opakované) výpovědi nezletilých a rodičů; lékařské zprávy; znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychiatrie, klinická psychologie; výpověď znalkyně, zprávy psychoterapeutky nezletilých atd., shledal, že po několika letech fungující společné péče došlo ke zhoršení vzájemných vztahů, což znemožnilo v nastaveném režimu pokračovat. Nezletilé jsou v péči stěžovatele nespokojené a nechtějí se s ním stýkat, protože v něj nemají důvěru a mají z něj strach. V průběhu řízení bylo poukázáno na několik slovních konfliktů různé intenzity i fyzický konflikt mezi stěžovatelem a manželem matky. Každý z rodičů má jiný názor na to, co je příčinou odmítavého postoje nezletilých vůči stěžovateli. Nezletilé jsou s ohledem na svůj věk schopné formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, což vyplývá i z jejich pohovorů. Tento závěr koresponduje také s výsledky znaleckého zkoumání, které potvrdilo výrazně narušený vztah stěžovatele a nezletilých. Při stanovení styku vycházel okresní soud z vyjádření nezletilých, které nechtěly u otce přespávat, ale byly ochotné setkat se s ním jednou za 2 týdny v rozsahu několika hodin.

4. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba rodiče. Krajský soud doplnil dokazování zejména o další pohovory a vyjádření nezletilých, ale i zprávu rodinné poradny či opatrovníka. Na tomto základě následně změnil výrok V. napadeného rozsudku okresního soudu tak, že styk stěžovatele s nezletilými neupravil, neboť se (zjednodušeně podáno) vztah nezletilých vůči otci zhoršil a pozitivní výsledky nepřinesla ani předběžná opatření či individuální sezení v rodinné poradně. Za rozhodující okamžik označil krajský soud napadení mezi stěžovatelem a manželem matky. Od té doby se nezletilé důrazně brání jakémukoli kontaktu se stěžovatelem. Úprava styku není fakticky možná, a to i s ohledem na věk nezletilých a jejich odůvodněný postoj vůči stěžovateli.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve ze svého pohledu shrnul průběh společné péče i následného soudního řízení o úpravě péče s nezletilými a přidružená řízení o výkonu rozhodnutí a předběžných opatřeních. V souvislosti s napadenými rozsudky uplatnil dva okruhy námitek - nepřiměřená délka řízení; vadné dokazování a související přílišné zohledňování přání nezletilých.

6. Ve vztahu k prvnímu okruhu spatřuje stěžovatel porušení svých práv zejména v tom, že řízení bylo zahájeno dne 15. 9. 2021 a k vydání napadeného rozsudku krajského soudu došlo až o více než dva roky později, 7. 11. 2023. Soudy neuvedly důvody, které by ospravedlnily překročení zákonem předvídané šestiměsíční lhůty pro rozhodnutí ve smyslu § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("z. ř. s."). Délka řízení měla zároveň negativní vliv na vztah stěžovatele a nezletilých, protože matka měla dostatek času je ovlivňovat.

7. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud založil své rozhodnutí pouze na názoru matky a nezletilých, které nekriticky převzal. Nevypořádal se s hlavní argumentační linií zastávanou stěžovatelem, že matka nezletilé zmanipulovala a že nezletilé vykazují znaky poruchy přizpůsobení a syndromu zavrženého rodiče. Má za to, že nezletilé nemají objektivní důvod zaujímat vůči němu negativní postoj. Krajský soud neprovedl důkazy, které by tvrzení matky a nezletilých vyvrátily a které by objasnily některé jimi popisované incidenty. Krajský soud nezohlednil ani opakované maření styků s nezletilými tím, že matka nezletilým nabídla možnost volby. Krajský soud nedostál své povinnosti vést matku k respektu k jeho rodičovství. Poukázal na to, že pokud matka do styku nezasahovala, proběhl řádně. To dosvědčuje, že styk je možný. Matka podle něj neučinila maximum možného, aby se styk mohl uskutečnit. V souvislosti se svými námitkami stěžovatel odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu [nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261); usnesení ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2232/20; usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 237/22; usnesení ze dne 20. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3289/21].

8. Ústavní stížnost podle stěžovatele přesahuje jeho vlastní zájmy. Upozorňuje na "odvrácenou tvář" trendu posilování významu postojů nezletilých a související snižování hranice věku, od kterého soudy přisuzují jejich přáním rozhodující váhu. Tento přístup není schopen bránit ovlivňování nezletilých rodiči, agresivním procesním strategiím a prosazování vlastních zájmů rodičů prostřednictvím nezletilých dětí a na jejich úkor. Prohlubování participačních práv dětí umožňuje, aby na nich rodič páchal duševní násilí. Stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud shledal i porušení práv nezletilých. Matka ovlivňuje jejich názor, čímž se snaží vyloučit stěžovatele z péče o ně, soudy se přitom nesnažily této manipulaci zabránit a nezohlednily rozpor mezi projeveným přáním nezletilých a jejich objektivním zájmem na vyváženém vztahu s oběma rodiči.

9. Stěžovatel se dále pozastavuje nad tím, jak mohlo dojít k tak dramatické změně jeho vztahu s nezletilými. Příčinu spatřuje v působení matky a jejího nového manžela, kteří odpovědnost přenáší na nezletilé. V této souvislosti stěžovatel dále popisuje své úvahy, jakým způsobem jsou otcové systematicky vylučováni z péče o nezletilé děti. Stěžovatel namítá, že judikatura Ústavního soudu vede k tomu, že matky z ekonomických důvodů znemožňují stanovení střídavé péče tím, že ničí vztahy nezletilých s otci, což je i jeho případ.

10. Stěžovatel apeluje na Ústavní soud, aby zabránil faktickému rozhodování nezletilých o jejich péči na základě jejich přání. Nezletilé děti tím porušují § 857 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a rodičům jsou odnímány výchovné kompetence a povinnosti. Vytváří se tak nerovnost mezi dětmi z úplných a neúplných rodin. Aktuální judikatura "stavící na piedestal názor dítěte deformuje ústavní právo dítěte na řádnou výchovu" a svěřuje jim moc neodpovídající stupni jejich vývoje, což je nepřiměřeně psychicky zatěžuje. Právě proto jsou nezletilé děti nesvéprávné, resp. svéprávné pouze v míře jejich vyspělosti. Stěžovatel je toho názoru, že nezletilý ve věku blízkém dospělosti sice může vstupovat do pracovněprávních vztahů, řídit některá motorová vozidla, být trestně odpovědný či zahájit výcvik pilota, ale "není dostatečně morálně, právně, volně a emocionálně vyzrálý", aby řešil spory rodičů a s rodiči. Přenášení odpovědnosti stěžovatel považuje za týrání dětí, neboť děti potřebují jasná a nepřekročitelná pravidla nastavená rodiči. Ústavní soud by proto měl překonat dosavadní judikaturu týkající se participačních práv dětí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátkou. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

12. Jelikož stěžovatel namítá i porušení práv nezletilých vedlejších účastnic, Ústavní soud pouze připomíná, že ačkoli nejsou stěžovatelkami, ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem jejich nejlepší zájem (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který bude zkoumán i na základě ústavní stížnosti podané jedním z rodičů (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takovou vadou může být například extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387)].

14. Ve věcech péče o nezletilé Ústavní soud obecně zastává zdrženlivý přístup, neboť jsou to zásadně opatrovnické soudy, které jsou účastníkům řízení nejblíže, a proto jsou v mnohem vhodnějším postavení k nalezení řešení, které bude v nejlepším zájmu dětí v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1264/23). Úkolem Ústavního soudu pak je posoudit, zda opatření přijatá soudy skutečně odpovídají nejlepšímu zájmu zúčastněných dětí, zda si soudy za tímto účelem obstaraly dostatek potřebných důkazů a zda své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodnily [srov. např. nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263)]. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte přitom bude záviset na individuálních okolnostech každého případu, proto nelze ani závěry ustálené judikatury přebírat mechanicky, zvlášť jsou-li založeny na specifických skutkových zjištěních v konkrétní věci.

15. Převážná část námitek stěžovatele směřuje proti hodnocení důkazů okresním soudem a krajským soudem. Úkolem Ústavního soudu však není důkazy přehodnocovat, případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry. Není přitom pravdou, že by soudy založily své závěry o nejlepším zájmu pouze na přání nezletilých, byť je patrné, že s ohledem na jejich věk i vyspělost správně přisoudily jejich opakovaně a konzistentně vyjádřenému názoru podstatný význam.

16. Obě nezletilé dcery se v době vydání napadeného rozsudku krajského soudu nacházely ve věku 13 a 16 let, tedy podstatně přesahujícím nejzazší možnou hranici (12 let), kdy jsou schopné uceleně prezentovat svůj názor a vyjádřit se ke svému budoucímu výchovnému uspořádání (viz např. nález ze dne 8. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23). Jejich postoje již nepochybně jsou do značné míry zformovány vlastními zkušenostmi, prostředím či lidmi, se kterými se v průběhu svého dosavadního života setkaly. Jinými slovy, jde o samostatné dospívající osobnosti nadané vlastním rozumem a vlastní vůlí a k jako takovým je nutné k nim přistupovat (přiměřeně též nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 9. 2022).

17. V žádném případě proto nelze vyslyšet požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil svoji dosavadní judikaturu a omezil participační práva dětí. Jejich naplňování je zcela zásadní mj. s ohledem na závazky státu plynoucí z mezinárodních smluv včetně Úmluvy o právech dítěte či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které jsou součástí ústavního pořádku [nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.]. Přání dítěte, o jehož péči se v řízení rozhoduje, je nepopiratelně jedním z podstatných hledisek rozhodování soudů. Dítě má mj. právo, aby během řízení dostalo možnost své názory vyjádřit (viz čl. čl. 12 Úmluvy o právech dítěte). Soudy musí tento názor při svém rozhodování pečlivě zvážit [viz např. nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (N 39/88 SbNU 535)].

18. To samozřejmě neznamená, že soudy mají rozhodovat pouze tak, jak si děti přejí, přihlédnout musí i k dalším významným skutečnostem [viz např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)], což se však v nyní posuzované věci stalo. Společně s dalšími důkazy jako je i znalecký posudek, zprávy psychoterapeutky, zprávy rodinné poradny, vzájemná komunikace atd. soudy ověřily věrohodnost popisovaných událostí a incidentů, které nezletilé označily jako důvod jejich negativního vztahu ke stěžovateli (např. narušování soukromí, nátlak ze strany stěžovatele, ztráta důvěry, hádky atd.).

19. Namítá-li stěžovatel vadu opominutých důkazů, pak zároveň nijak nekonkretizuje, s jakým jeho důkazním návrhem se soudy nevypořádaly (a contrario body 83 a 84 napadeného rozsudku krajského soudu). Za opominutý důkaz přitom nelze považovat zcela obecný požadavek stěžovatele, aby soudy prokázaly jeho nepodložená tvrzení, resp. aby vyvrátily jednotlivá sdělení nezletilých a jejich matky. Jestliže soudy dostatečně zjistily skutkový stav, neměly povinnost v dokazování dále pokračovat (srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. ÚV ÚS 1772/23).

20. Ani další tvrzení stěžovatele nemají oporu v provedeném rozsáhlém dokazování a jsou pouze spekulativního charakteru. Pokud jde o údajnou manipulaci nezletilých matkou, jediný konkrétní náznak obsahuje znalecký posudek, v němž sice znalkyně dospěla k závěru, že nezletilé jsou ovlivněny životním postojem matky, zároveň však uvedla, že jde spíše o přirozený projev jejich soužití a emocionálního souznění, nikoli o záměr. Stejně tak nebylo zjištěno, že by matka bránila styku stěžovatele s nezletilými "možností volby". Naopak v dostatečné míře na nezletilé působila tak, aby k soudem stanovenému styku mohlo dojít, případně i odmítala vyslyšet jejich přání, aby je od stěžovatele vyzvedla (viz bod 16 napadeného rozsudku krajského osudu). Matce nelze klást k tíži, že nebyla schopná "zlomit" vůli nezletilých. Sama oplývá pouze omezenými možnostmi, jak nezletilé ke styku se stěžovatelem přimět tak, aby jim zároveň nebyla způsobena nepřiměřená újma.

21. Zároveň lze poznamenat, že vztah nezletilých a stěžovatele se zhoršoval postupně, na což soudy průběžně reagovaly i předběžnými opatřeními, kterými omezily styk, neboť přes odpor nezletilých nebyl fakticky proveditelný. Zároveň se však soudy snažily vytvořit podmínky (např. uložením účasti na rodinné terapii) pro to, aby ve spolupráci s nezletilými mohlo být dosaženo dohody. V této souvislosti zdůraznily i pozitivní vliv psychoterapií, na které nezletilé dochází. K nápravě ani zlepšení vztahu však nedošlo, naopak odmítavý postoj nezletilých k jakémukoli kontaktu se stěžovatelem se ještě prohloubil.

22. Krajský soud proto napadeným rozsudkem styk stěžovatele s nezletilými záměrně neupravil, neboť shledal, že by to bylo i s ohledem na doporučení znalkyně kontraproduktivní (mohlo by dojít k trvalému zničení jejich vztahu). K tomuto rozhodnutí dospěl i z toho důvodu, že neexistují objektivní překážky, které by bránily styku či jinému kontaktu v případě, že se na tom stěžovatel s nezletilými sám dohodne. Neupravení styku tedy neznamená jeho vyloučení, zejména ze strany stěžovatele však vyžaduje větší citlivost k opakovaně vyjádřeným pocitům a potřebám nezletilých, které celá situace výrazně psychicky zatěžuje.

23. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že k neupravení styku nezletilých s druhým rodičem by se soudy měly uchylovat jen ve výjimečných případech na základě zcela specifických okolností. Ty však v nyní posuzované věci nastaly. Snahy o zlepšení vztahu stěžovatele a nezletilých nepřinesly kýžený výsledek a selhaly i veškeré zatímní úpravy styku. S ohledem na věk nezletilých je přitom nelze ke styku donutit, a to ani prostřednictvím institutu nařízení výkonu rozhodnutí [srov. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91)].

24. Byť může stěžovatel subjektivně vnímat rozhodnutí soudů jako nespravedlivé, je třeba podotknout, že jsou životní situace, které nemohou být vyřešeny ani soudním rozhodnutím (srov. usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1011/23). Rodinné vztahy, tím spíše vztahy mezi rodiči a jejich dětmi, jsou a musí být založeny především na vzájemné důvěře, toleranci, porozumění, respektu a často i sebezapření. Větší úsilí pak logicky musí vynaložit rodiče. Toto úsilí přitom může spočívat i v tom, že nechají své dospívající děti "vydechnout" a nebudou na ně vyvíjet nátlak.

25. Jde-li o námitku ohledně nepřiměřené délky řízení, samotné neodůvodnění překročení zákonem předvídané šestiměsíční lhůty pro vydání meritorního rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nedosahuje ústavněprávní intenzity a nemůže samostatně vést ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť by tím paradoxně došlo k dalšímu prodlužování řízení (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 2143/21; usnesení ze dne 8. 5. 2021 sp. zn. I. ÚS 1099/21). Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že délka řízení se kromě složitosti předmětu řízení či náročnosti požadavků na dokazování odvíjí také od přístupu účastníků a rozsahu jejich procesní aktivity [srov. nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707); nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 (N 122/57 SbNU 525)].

26. Celková délka řízení dva roky tedy není sama o sobě vypovídajícím údajem. V řízení před okresním soudem i krajským soudem proběhlo rozsáhlé dokazování včetně zpracování znaleckého posudku a soudy opakovaně rozhodovaly o návrzích na vydání předběžných opatření a na výkon rozhodnutí, což přezkoumával i Ústavní soud. Na návrh stěžovatele byla rodičům i nezletilým dále uložena povinnost účastnit se po dobu tří měsíců rodinné terapie. Účastníci řízení (tedy i stěžovatel) rovněž v průběhu řízení zasílali četná vyjádření či repliky a omlouvali se z nařízených jednání, kvůli čemuž docházelo k jejich odročování. To vše jsou objektivní důvody, které mají na celkovou délku řízení vliv.

27. Ústavní soud v této souvislosti nezjistil, že by docházelo k neopodstatněným prodlevám mezi jednotlivými úkony nebo že by postup soudů byl z hlediska směřování k vydání konečného rozhodnutí ve věci neefektivní. Ani stěžovatel plynulost řízení nijak nerozporoval, neboť nevyužil žádné zákonné nástroje, které slouží k ochraně před průtahy v řízení či nepřiměřenou délkou řízení [např. návrh na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podpůrně i stížnost na průtahy v řízení podle § 164 odst. 1 téhož zákona].

28. Ústavní soud uzavírá, že okresní soud i následně krajský soud ústavním požadavkům na rozhodování o péči o nezletilé dostály. Dostatečně zjistily skutkový stav a své úvahy založily na nejlepším zájmu nezletilých. Jejich právní posouzení odpovídá skutkovým zjištěním a nedopustily se ani jiného porušení ústavnosti, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.

29. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2024


Josef Baxa v. r.
předseda senátu