IV.ÚS 784/21 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Cashdirect, a. s., sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti III., IV. a V. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 21 Co 206/2020-210 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2020 č. j. 19 C 103/2017-172, ve znění opravných usnesení ze dne 19. května 2020 č. j. 19 C 103/2017-185 a ze dne 20. května 2020 č. j. 19 C 103/2017-186, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Martiny Herzánové, notářky, sídlem Na Florenci 1055/35, Praha 1 - Nové Město, JUDr. Veroniky Ordnungové a Zdeňky Nezvalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků specifikovaných rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti první vedlejší účastnici domáhala vydání akcií z notářské úschovy v celkové jmenovité hodnotě 1 999 000 Kč. Obvodní soud připustil vstup druhé a třetí vedlejší účastnice do řízení, neboť šlo o vlastnice akcií, a rozsudkem ze dne 23. 4. 2020 č. j. 19 C 103/2017-172 (ve znění opravných usnesení) žalobu zamítl (I. výrok). O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici 160 688 Kč (II. výrok) a druhé a třetí vedlejší účastnici 321 376 Kč (III. výrok). Nákladové výroky odůvodnil podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a vycházel z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč podle nominální hodnoty předmětných akcií.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména namítala neúplné zjištění skutkového stavu. K nákladovým výrokům namítala, že výpočet výše přiznaných nákladů vycházel z nesprávné tarifní hodnoty, neboť cena akcií měla být určena za použití způsobů oceňování podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j. 21 Co 206/2020-210 potvrdil I. a II. výrok rozsudku obvodního soudu (II. výrok) a změnil III. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů činí 255 359 Kč, jinak ho potvrdil (III. výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici 40 172 Kč (IV. výrok) a druhé a třetí vedlejší účastnici zaplatit 63 840 Kč (V. výrok). K rozhodnutí o nákladech řízení městský soud uvedl, k argumentaci stěžovatelky o nesprávné tarifní hodnotě, že její námitky nesdílí, protože vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž lze určit tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 a ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 22 Cdo 36/2016). V nyní posuzované věci i podle městského soudu bylo možné vycházet z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč, neboť nominální hodnota akcií byla známa.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy zaměřila na rozhodování o nákladech řízení, je-li předmětem řízení vydání akcií. Upozorňuje zejména na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 5 Cmo 21/2020, v němž je uvedeno, že předmět kupní smlouvy na prodej akcií obchodní korporace je sice objektivně penězi ocenitelný, avšak reálně v řízení zjistitelný jen s nepoměrnými obtížemi, a proto nelze při stanovení tarifní hodnoty v řízení o určení neplatnosti takové smlouvy aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu. V nyní posuzované věci, mimo jiné s ohledem na to, že nelze aplikovat žádné ze speciálních ustanovení § 9 odst. 2 až 4 advokátního tarifu, bylo podle stěžovatelky třeba vycházet z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, tedy podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Nesprávným postupem obecných soudů došlo k excesivnímu přiznání nákladů řízení v celkové výši 520 059 Kč. I z tohoto důvodu mají nákladové výroky napadených usnesení potenciál zasáhnout do jejích základních práv, zejména do práva vlastnit majetek. Postup a rozhodnutí obecných soudů označuje za svévolné s prvky extrémního excesu při výkladu i užití obecně závazných předpisů. Stěžovatelka dále upozornila na nenaplnění jejího legitimního očekávání, že obecné soudy budou rozhodovat v souladu s judikaturou.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

7. Předmětem ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s výpočtem výše nákladů uložených jí k náhradě vedlejším účastnicím. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, přičemž mezi tyto náklady podle § 137 odst. 1 o. s. ř. patří i náklady právního zastoupení a jejich výpočet je upraven advokátním tarifem. Z uvedeného je zřejmé, že přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výčet jsou předmětem podústavního práva a výpočet odměny advokáta předmětem podzákonného předpisu, jejichž výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do rozhodování o těchto otázkách zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

8. V nyní posuzované věci je v prvé řadě třeba odmítnout námitku stěžovatelky o nenaplnění legitimního očekávání, že náklady řízení budou přiznány podle judikatury. Z ústavní stížnosti i přiložených rozsudků je zřejmé, že žaloba stěžovatelky byla podána několik let před vydáním odkazovaného usnesení vrchního soudu. Stěžovatelka jako žalobkyně proto měla dostatečně zvážit podání žaloby proti první vedlejší účastnici, zejména posouzením pravděpodobnosti úspěchu ve věci, včetně případných negativních následků plného či částečného neúspěchu v podobě uložení povinnosti hradit druhé straně náklady řízení [k nevhodnosti nahodilosti určování výše nákladů řízení srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71)]. Jde-li o závěry vyslovené ve stěžovatelkou odkazovaném usnesení vrchního soudu, upozorňuje Ústavní soud na znění § 9 odst. 1 advokátního tarifu, jež lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Konstatování možnosti zjištění hodnoty předmětu řízení jen s nepoměrnými obtížemi je výsledkem individuálního posouzení každé věci, přičemž jediným orgánem povolaným k učinění takového závěru je obecný soud, před nímž rovněž k této otázce probíhá dokazování [k nepoměrným obtížím při určování hodnoty předmětu řízení srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763)]. To platí i pro individuální závěr vyslovený vrchním soudem v odkazovaném rozhodnutí, přičemž je třeba rovněž zmínit, že šlo o skutkově odlišnou věc, kdy navíc nesoulad názorů o hodnotě akcií souvisel s kupní cenou, a nikoliv s jejich nominální hodnotou. Ústavní soud proto uzavírá, že je zásadně povolán nikoliv k revizi výpočtů, nýbrž k posouzení naplnění kritérií řádného procesu, které má splňovat i odůvodnění rozhodnutí. V nyní posuzované věci je zejména z rozsudku městského soudu dostatečně zřejmé, z jakých důvodů obecné soudy nepovažovaly určení hodnoty předmětu řízení za obtížně proveditelné, resp. proč vycházely z tarifní hodnoty 2 000 000 Kč. Rozhodnutí se proto nevyznačují žádnými prvky svévole a pro stěžovatelku nemohou znamenat překvapivý výsledek.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu