Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jamese Salomona, zastoupeného JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem Vachkova 3083, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1247/2021-360 ze dne 1. 6. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 193/2020-326 ze dne 19. 1. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 74 C 123/2019-289 ze dne 4. 9. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli byla podána žaloba na zaplacení částky 104 208 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem řízení ohledně částky 3 279 Kč s příslušenství zastavil (výrok I), uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 929 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V). Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích II, III, IV a V, které stěžovatel odvoláním napadl. Proti rozhodnutí krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním.
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro vady dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, což je obligatorní náležitost dovolání dle § 241a odst. 2 tohoto zákona.
3. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce a zákonný soud. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s otázkou, zda mají mezinárodní pravomoc (příslušnost) rozhodovat ve věci; že nesprávně posoudily nájemní smlouvy jako platné; že se nevypořádaly s námitkou, že předseda představenstva žalobkyně současně poskytoval stěžovateli právní rady; a konečně stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů ohledně toho, jaká práva a povinnosti vyplývaly pro strany z jedné z uzavřených dohod.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
5. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je jednou z povinných náležitostí dovolání dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání proto bylo odmítnuto pro vady. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, vyložil, že ustanovení "§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje se závěrem Nejvyššího soudu o vadnosti dovolání, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou. Argumenty stěžovatele týkajícími se věci samé se Ústavní soud zabývat nemůže, neboť stěžovatel nepodal řádné dovolání, a tudíž své argumenty řádně neuplatnil před Nejvyšším soudem.
6. Ústavní stížnost dále směřuje i proti rozhodnutím krajského a okresního soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, "[j]estliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb." V posuzovaném případě stěžovatel podal vadné dovolání, a nevyčerpal tedy efektivně prostředek k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu nepřípustná. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel z formálního hlediska napadl i výrok I rozsudku okresního soudu, kterým bylo řízení ohledně částky 3 279 Kč s příslušenstvím zastaveno. I v tomto ohledu je ústavní stížnost - vedle nesplnění dalších procesních předpokladů - nepřípustná, neboť proti tomuto výroku stěžovatel nepodal ani odvolání.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu