III.ÚS 2696/21 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 564/2021-394 ze dne 24. června 2021, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 309/2020-351 ze dne 1. října 2020 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 1 T 39/2019-308 ze dne 16. července 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Spáchaná trestná činnost (jednání pod bodem I.) spočívala v tom, že stěžovatel v červenci a říjnu roku 2017 na svém facebookovém profilu opakovaně zveřejňoval nacistické symboly, s nimiž je dodnes spojován nejen nacismus, ale i jeho stále existující různé odnože, tzv. neonacismus. Jednalo se o zveřejnění fotografie s Říšskou orlicí držící ve spárech hákový kříž, sdílení odkazu na obrázek, na kterém je stěžovatel zobrazen spolu s Hermanem Göringem a sdílení fotografie se západem slunce, do které byla přidána fotografie Adolfa Hitlera s páskou s hákovým křížem na levé paži a se zdviženou pravou rukou, doplněnou komentářem: "Krásné bílé sny, Přátelé.". Jednání pod bodem II. se stěžovatel dopustil tak, že fotografii žáků 1. třídy ze základní školy dne 1. 11. 2017 ve 22:45 hod veřejně (opět prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě) komentoval slovy: "Ještě že jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí. Neříkej, že Tě to nenapadlo !!!", kdy jeho veřejný facebookový komentář se objevil u předmětné fotografie, a kdy tento komentář psal stěžovatel kvůli etnickým skupinám některých ze zobrazených dětí a narážel tak na vyvražďování Židů za druhé světové války v plynových komorách (tzv. Šoa či holokaust), což je veřejnosti všeobecně známá historická reálie. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 356 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.

3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s odkazem na § 265i písm. e) tr. řádu.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel napadá soudní rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci a dodává, že svou stížnost směřuje pouze proti té části napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto [sic!] jeho dovolání ve věci přečinu podle § 356 odst. 1, odst. 3, písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel namítá, že jeho projev byl reakcí na fotografii, přičemž dodává, že občané mají právo vyjadřovat svoje názory, a to i způsobem, který může zranit, šokovat nebo znepokojit. Stěžovatel odmítá závěry obecných soudů, že komentář, který mu je přičítán, je natolik závadný, aby musel podléhat nějakým omezením, tím méně pak trestním sankcím. Považuje jej za racionální a stále ještě přípustný projev politického nesouhlasu. Uvádí, že jeho projev je chráněn čl. 10 Úmluvy a čl. 17 Listiny, přičemž k možným omezením projevu dodává, že přívlastek "nezbytné" ve druhém odstavci čl. 10 Úmluvy znamená, že v případě omezení projevu musí jít o "závažnou společenskou potřebu". S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3212/18 stěžovatel dovozuje, že při hodnocení komentáře, jehož autorství je stěžovateli obecnými soudy přičítáno, je třeba vzít v úvahu, zda důvod hodnocení autorem komentáře je racionální a třeba i ekonomicky odůvodněný. Dodává, že na fotografii nebyly jen děti, nýbrž i dospělí, a že osoby na fotografii nejsou jen Romové a Arabové, ale i příslušníci dalších etnik. Dále stěžovatel namítá, že v řízením vedeném proti němu nebyl proveden důkaz, který navrhoval, a jehož neprovedení považuje za opomenutý důkaz. V posuzované věci je dle jeho názoru zodpovězení otázky, zda se jednalo či nejednalo o vtip, a zda závadný komentář nemohl mít přeci jenom jiný význam než podněcování k nenávisti, naprosto klíčové pro posouzení míry jeho zavinění. Zároveň tvrdí, že obecné soudy v jeho věci nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a nepřihlédly k různému posuzování téměř shodného jednání v jiných případech. Stěžovatel uzavírá, že z hlediska čl. 10 Úmluvy byl komentář míněn jako žert, úplně nezávadný a navíc i společensky potřebný. Dovozuje, že autor komentáře nemusel psát svůj příspěvek z nenávistných důvodů, nýbrž mohl pouze chtít svérázně upozornit na kulturní a civilizační rozdíly mezi jednotlivými lidmi.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Dle názoru Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí velmi pečlivě a kvalitně odůvodněna a společně dávají jasnou odpověď na veškeré výhrady, na které stěžovatel poukázal. Jde-li o právní kvalifikaci jednání stěžovatele uvedeného pod skutkem I. rozsudku okresního soudu, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém okresní soud uvedl, že je zcela nepochybné, že opakovaným zveřejňováním symbolů nacismu a jeho hlavních všeobecně známých představitelů, nadto doplněným vlastními komentáři stěžovatele, stěžovatel veřejně projevoval sympatie k soudobé neonacistické scéně (odst. 12 rozsudku okresního soudu). Okresní soud za veřejný projev sympatií k takovému hnutí označil i zveřejnění zmíněných notoricky známých symbolů nacismu a nyní i neonacismu, když nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel v rámci předmětného jednání zveřejnil celkem tři fotografie v rozpětí tří měsíců, nejednalo se tak o jeho ojedinělé náhodné jednání. Závěr o nenávistném smyslu komentáře stěžovatele (jednání pod bodem II.) okresní soud dovodil s přihlédnutím k obsahu fotografie, na níž jsou zachyceny děti různých etnik (např. arabské, romské). Dodal, že komentář k fotografii je odkazem na vyvražďování specifické skupiny obyvatel (Židů) v plynových komorách za druhé světové války a ve spojení s touto konkrétní fotografií pak obžalovaný zcela nepochybně podněcoval nenávist k etnické skupině, když ve svém komentáři s odkazem na název školy ZŠ Plynárenská použil vůči osobám na fotografii zachyceným také výrazu "řešení" s tím, že toto se přímo nabízí. Krajský soud se bez výhrad ztotožnil s právním hodnocením stěžovatelova jednání (odst. 11 a násl. usnesení krajského soudu), Nejvyšší soud pak učinil závěr, že se oba soudy obhajobou obviněného (stěžovatele) pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní vypořádaly (odst. 49 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na uvedených závěrech Ústavní soud neshledal žádné vady, neboť obecné soudy podrobně popsaly své úvahy a logicky zdůvodnily naplnění obou skutkových podstat trestných činů.

8. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy v jeho věci nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, který by měl objasnit smysl slov uvedených v předmětném komentáři, což dle jeho názoru představuje tzv. opomenutý důkaz. Ústavní soud však z napadených rozhodnutí zjistil, že krajský soud stěžovatelův návrh na doplnění dokazování zamítl jako nedůvodný a s ním související i odvolací námitku, že na rozbor posuzovaného komentáře měl být vypracován znalecký posudek z oboru jazykověda se zvláštním zaměřením na český jazyk. Uvedl, že určit význam slov lze i z vlastního komentáře stěžovatele, obsahu fotografie a dřívějšího stěžovatelova jednání. Nejvyšší soud dodal, že vypracování předmětného znaleckého posudku by vzhledem k celkovému kontextu věci bylo zcela nadbytečné. Těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť obecné soudy důkazní návrh stěžovatele registrovaly a jeho zamítnutí srozumitelně zdůvodnily jedním z důvodů, pro který je možné důkazní návrh obviněného neakceptovat ústavně konformním způsobem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

9. Hlavní podstata stěžovatelových námitek spočívá v tvrzení, že komentář (popsaný pod bodem II. skutkové věty odsuzujícího rozsudku okresního soudu) je pouze nezávadný žert, svérázně upozorňující na kulturní a civilizační rozdíly mezi jednotlivými lidmi, který je z hlediska společnosti potřebný, a který spadá pod ochranu práva na svobodu projevu (zaručeného čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy). Stěžovatel fakticky odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž se svoboda projevu jako taková vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti [Von Hannover proti Německu (č. 2), stížnosti č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. 2. 2012, § 101)]. Zároveň je však nutno zdůraznit, že tyto závěry nelze vztahovat i na zcela extrémní a nenávistné projevy (tzv. hate speech), neboť svoboda projevu podléhá výjimkám (čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Tyto výjimky ovšem musejí být dle ESLP interpretovány striktně, přičemž nezbytnost každého omezení musí být prokázána přesvědčivým způsobem, tj. zda odpovídalo naléhavé společenské potřebě, zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, byly relevantní a dostatečné (srov. k tomu např. rozsudek pléna ESLP ve věci Sunday Times proti Spojenému Království ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 13166/87, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Jersild proti Dánsku ze dne 23. 9. 1994, stížnost č. 15890/89, rozsudek ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku ze dne 29. 2. 2000, č. stížnosti 39293/98 nebo též nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08; rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve stěžovatelově věci trestní soudy podrobně a logicky dovodily, že předmětný stěžovatelův komentář představuje tzv. "hate speech", tedy vyjádření směřující k podněcování nenávisti, konkrétně proti skupině osob ? dětem jiného než českého etnika. Ústavní soud se ztotožnil i se závěry obecných soudů, že vzhledem k nenávistnému obsahu stěžovatelova komentáře jde o jednání, které je nutné omezit a sankcionovat ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

10. Ve vztahu k potlačování nenávistných projevů Ústavní soud odkazuje na judikaturu ESLP, např. věc Erbakan proti Turecku, rozsudek ze dne 6. 7. 2006, stížnost č. 59405/00, ve kterém ESLP zdůraznil, že tolerance a respekt ke stejné důstojnosti všech lidských bytostí představuje základ demokratické, pluralistické společnosti. Dodal, že v demokratické společnosti může být považováno za nezbytné sankcionovat a předcházet všem formám projevů, které propagují, vyvolávají, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na nesnášenlivosti jinakosti (Erbakan proti Turecku, odst. 56). ESLP opakovaně zdůrazňuje, že projevy, směřující k vyvolání rasové nenávisti, nepožívají ochrany podle čl. 10 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Soulas a další proti Francii, rozsudek ze dne 10. 7. 2008, stížnost č. 15948/03). Nenávistné projevy tedy nespadají pod ústavněprávní ochranu a nemohou ji získat ani tím, že se budou vydávat za žert. V projednávané věci ani není podstatné, zda byl předmětný komentář myšlen jako žert, neboť existují záležitosti, o kterých Listina a zákony žertovat s ohledem na důstojnost člověka nepřipouštějí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 215/18 ze dne 30. 8. 2018). I hrozivé historické zkušenosti se stigmatizací a likvidací společenských menšin (například stěžovatelem odkazované vraždění lidí v plynových komorách koncentračních táborů) vedlo k tomu, že svoboda projevu není absolutní povahy, nýbrž podléhá výjimkám stanoveným v čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

11. Stěžovatelem namítané závěry, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 Listiny, zásadně přípustným, nejsou na jeho věc aplikovatelné, neboť v posuzované věci se nejedná o kritiku či politický názor (jak dovozuje stěžovatel), nýbrž o vyvolávání nenávisti. Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 3212/18 ze dne 17. 4. 2019 není případný, neboť nosné myšlenky nálezu, o kterých stěžovatel tvrdí, že prozařují skrze podústavní právo až do jeho případu, se týkají veřejného života a života politického, přičemž stěžovatel nebyl trestněprávně postižen za zastávání či šíření svých politických názorů, nýbrž za to, že veřejně projevoval sympatie k hnutí prokazatelně směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a následně veřejně podněcoval k nenávisti vůči etnické skupině. V posuzované věci se obecné soudy podrobně vypořádaly i s otázkou nezbytnosti použití trestněprávního postihu stěžovatelova jednání (princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe). Krajský soud (v odst. 17 a 23 napadeného usnesení) srozumitelně popsal, že ve stěžovatelově věci ze skutkových závěrů okresního soudu nevyplývají žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž dodal, že jednání stěžovatele je typickým příkladem podřaditelným pod ustanovení § 404 a § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud nadto zdůraznil, že zásah do právem chráněného zájmu, kterým je v nyní posuzované věci rovnost lidí bez rozdílu národnosti, etnika, rasy, náboženství či jiných skupinových rozdílů, byl v této věci natolik výrazný, že jiný než trestněprávní postih by byl zcela nedostatečný. Dodal, že stěžovatel se komentářem snažil vzbudit nenávist i vůči dětem, které by podle jeho narážek na plyn měly být usmrceny proto, že jsou příslušníky jiného než českého etnika, a tímto způsobem by měla být vyřešena otázka jejich existence. Se závěry učiněnými obecnými soudy se Ústavní soud ztotožňuje a z ústavněprávního hlediska jim nemá co vytknout. Na tomto místě lze již beze zbytku odkázat na napadená usnesení Nejvyššího soudu a krajského soudu, která se s námitkami stěžovatele (tvrzení, že stěžovatelův projev není nenávistný, srovnávání s jinými projevy) podrobně vypořádala. Závěrem Ústavní soud pouze dodává, že nenávistné projevy na internetu, jako jeden z druhů projevu nenávisti, je třeba v demokratické společnosti potírat, a to v závažných případech i prostřednictvím norem trestního práva.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2021


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu