II.ÚS 997/21 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Láníka, zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Hejdou, advokátem, se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021, č. j. 27 Cdo 3448/2019-359, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 53 Co 380/2018-329 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. srpna 2018, č. j. 31 C 18/2015-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny.

2. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a podstatu sporu, který tyto soudy řešily. Stěžovatel se žalobou v původním řízení neúspěšně domáhal zaplacení částky 1.143.146,80 Kč. Tato tvrzená pohledávka na něj byla převedena původními věřitelkami, a on ji uplatnil proti žalovaným (statutárním orgánům dlužníka), kteří byli žalováni jako zákonní ručitelé ve smyslu § 194 odst. 6 obchodního zákoníku).

3. K zamítnutí stěžovatelovy žaloby došlo v důsledku aplikace ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, podle kterého: "Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty."

4. Podle právního názoru Nejvyššího soudu se ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku vztahuje i na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení. Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené doby stanovený v § 408 odst. 1 větě druhé obchodního zákoníku nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení), nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Jestliže bylo právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, nebo po jejím uplynutí a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se - jak vyplývá z ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku - k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) ani v případě, že uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě před zahájením tohoto řízení.

5. Nejvyšší soud (ve shodě se soudem odvolacím) konstatoval, že v projednávané věci se dlužník dostal do prodlení dne 1. 1. 2007. Závěr odvolacího soudu, podle kterého dne 1. 1. 2017 došlo k promlčení nároku (jistiny a jejího příslušenství - úroků z prodlení a nákladů soudního řízení), přiznaného pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 4 Cm 177/2009-57, pak Nejvyšší soud považoval za zcela souladný ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

6. Na závěru o promlčení pohledávky vůči žalovaným (jako ručitelům) nemohla dle Nejvyššího soudu nic změnit ani skutečnost, že se jednalo o ručení zákonné a nikoliv smluvní; odvolací soud podle něj i tuto otázku posoudil zcela v souladu s východisky plynoucími z judikatury dovolacího soudu.

7. Stěžovatel však naznačená východiska i závěry považuje za protiústavní. Podle stěžovatele výklad přijatý obecnými soudy znemožňuje či přinejmenším komplikuje vymožení ručitelského závazku. Stěžovatel zdůrazňuje, že o splnění jedné z podmínek pro zákonné ručení jednatelů (totiž že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby) se dozvěděl z usnesení soudního exekutora až 17. 1. 2014, nikoliv již 1. 1. 2007. Podle stěžovatele je absurdní, aby promlčecí doba mohla započít v době, kdy věřitel nemohl vědět o splnění podmínek pro běh ručení.

8. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

9. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

10. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty týkající se plynutí promlčecí doby a vztahu mezi hlavním a ručitelským závazkem, které uplatnil již ve svém dovolání a na které Nejvyšší soud řádně reagoval.

12. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za klíčový právní závěr, podle něhož (v důsledku akcesority ručitelského závazku) nelze věřiteli přiznat rozhodnutím soudu ani právo na splnění závazku vůči ručiteli, pokud je v důsledku promlčení právo věřitele odpovídající hlavnímu (dlužníkovu) závazku oslabeno v tom ohledu, že nemůže být soudem přiznáno, popřípadě pokud rozhodnutí, jímž bylo pravomocně přiznáno, nelze soudně vykonat. Právní vztah z ručení je totiž jako zajišťovací právní vztah svou povahou vztahem akcesorickým, zásadně spjatým svou existencí s hlavním závazkem, a zároveň je vztahem subsidiárním, neboť ručitel není zavázán plnit věřiteli vedle dlužníka, ale až tehdy, nesplnil-li dlužník.

13. Obecné soudy v důsledku tohoto právního názoru konstatovaly, že v důsledku promlčení hlavního závazku mohlo být namítnuto promlčení i žalovanými (ručiteli) a že žaloba proti ručitelům (na rozdíl od žaloby proti dlužníkovi) nemá důsledky předvídané ustanovením § 408 obchodního zákoníku, větou třetí.

14. Takový právní názor podle Ústavního soudu reflektuje povahu a smysl institutu ručení, jak byl upraven v obchodním zákoníku v rozhodném znění a jeho protiústavnost nelze ovšem dovozovat ze skutečnosti, že jeho aplikace měla pro stěžovatele nepříznivé důsledky. Jedná se zároveň o právní názor předvídatelný, který se opírá o ustálenou judikaturu dovolacího soudu.

15. Ústavní soud uznává, že v rovině podústavního práva jsou zřejmě představitelné i jiné výkladové varianty, avšak samotná existence jiných výkladových variant ještě protiústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje ani nezakládá ústavněprávní rozměr věci. Je to právě Nejvyšší soud (a nikoliv soud Ústavní), jehož úkolem je výklad podústavního práva sjednocovat. V projednávané věci (resp. i ve věcech předcházejících, v nichž ustálenou judikaturu tvořil) přitom Nejvyšší soud svou sjednocovací roli plnil řádně a nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.

16. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2022


David Uhlíř v. r.
předseda senátu