III.ÚS 3342/21 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Brinzanika, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Crhou, sídlem Obchodní 41, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 24 Cdo 2104/2021-306, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Ivany Nepejchalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Dne 15. 12. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání. Stěžovatel má za to, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") domáhal určení neplatnosti právního jednání vedlejší účastnice, kterým došlo k odmítnutí dědictví po Růženě Doskočilové, zemřelé dne 25. 7. 2014. Určovací žalobu odůvodnil stěžovatel tak, že má vůči vedlejší účastnici dvě pohledávky ve výši 1 725 000 Kč a 1 150 000 Kč s příslušenstvím, za účelem jejichž uspokojení je vedeno soudním exekutorem JUDr. Jiřím Tomkem exekuční řízení pod č. j. 093 Ex 2/14 a č. j. 093 Ex 307/17.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 č. j. 33 C 122/2018-190 zamítl určovací žalobu stěžovatele (I. výrok) a uložil mu povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 19 481 Kč (II. výrok). Okresní soud vzal za nespornou existenci shora uvedených pohledávek, jakož i to, že vedlejší účastnice odmítla dědictví. Sporným však mezi účastníky řízení zůstalo, zda k odmítnutí dědictví byla vedlejší účastnice oprávněna, či nikoliv. Okresní soud zdůraznil, že se stěžovatel mohl tzv. odpůrčí žalobou domáhat relativní neúčinnosti právního jednání vedlejší účastnice podle § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Z provedených důkazů vyplynulo, že odmítnutí dědictví vedlejší účastnicí bylo právnímu zástupci stěžovatele oznámeno dne 26. 4. 2016. Stěžovatel přitom svého práva podat ve dvouleté zákonné lhůtě odpůrčí žalobu nevyužil a až dne 17. 5. 2018 podal žalobu o určení neplatnosti právního jednání. Na rozdíl od institutu relativní neúčinnosti právního jednání (odpůrčí žaloby) je však v případě určovací žaloby podmínkou, že na tomto určení je dán naléhavý právní zájem. Tento naléhavý právní zájem přitom okresní soud neshledal, neboť "právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě určovací žaloby je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen". Zdůraznil též, že usnesení, kterým soud pravomocně potvrdil dědictví v řízení o pozůstalosti jedinému dědici Marku Nepejchalovi, je podle § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), závazné pro všechny účastníky řízení i orgány veřejné moci.

4. Na základě odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 11. 2020 č. j. 11 Co 162/2020-249 shora uvedený rozsudek okresního soudu jako věcně správný, když se zcela ztotožnil s právními závěry, k nimž dospěl okresní soud (viz bod 7 odůvodnění).

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dospěl přitom k závěru, že "v dané věci není dovolání přípustné, neboť vyřešení otázky naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení (neplatnost odmítnutí dědictví žalovanou) odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není žádného důvodu k tomu, aby již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Pro závěr, že na neplatnosti právního jednání žalované (odmítnutí dědictví) chybí naléhavý právní zájem, je rozhodující skutečnost, že toto právní jednání učinila žalovaná v řízení o pozůstalosti po Růženě Doskočilové, ... řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu o potvrzení nabytí dědictví Marku Nepejchalovi, a výrok tohoto rozhodnutí je tak ... závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (tedy i soudy a soudní exekutory) a věc nemůže být v tomto rozsahu projednána znovu. Žalobcem požadované určení neplatnosti odmítnutí dědictví žalovanou by tak nemohlo naplnit ustálenou soudní praxí definovaný obsah naléhavého právního zájmu ... Vzhledem k tomu, že správnost rozhodnutí soudu nelze posuzovat v jiném řízení, než ve kterém bylo vydáno ..., je nepřípadný i požadavek žalobce v dovolání, aby dovolací soud rozhodl o dosud neřešené otázce, zda měl soud v řízení o pozůstalosti o návrhu exekutora na neplatnost odmítnutí dědictví žalovanou rozhodnout rozhodnutím a zda se měl touto otázkou zabývat soud v řízení o žalobě". Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení též ozřejmil, proč na danou věc nedopadá judikatura označená stěžovatelem v dovolání (viz str. 3 napadeného usnesení).


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že tyto svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zdůrazňuje, že se stal obětí podvodu, kterého se na něm dopustila vedlejší účastnice, přičemž jeho pohledávky představují soudně přiznanou náhradu škody. Přesto se vedlejší účastnice vzdala dědictví po své matce, které mělo "představovat majetek k uspokojení nároku na náhradu škody způsobené trestnou činností". Uvádí dále, že se neplatnosti právního jednání vedlejší účastnice domáhal též soudní exekutor, avšak o jeho žalobě nebylo nikdy rozhodnuto, což považuje za protiústavní. Okresní soud pak svým rozsudkem (viz bod 3 výše) podle stěžovatele fakticky "vyloučil možnost, aby se věřitel, který vede exekuční řízení k vymožení svojí vymáhané pohledávky, domáhal určení neplatnosti právních úkonů z důvodů jejich rozporu s dobrými mravy a předjímá tak, že úkon, kterým je věřitel zkrácen v uspokojení vymáhané pohledávky, není absolutně neplatný".

7. Naléhavý právní zájem na určení absolutní neplatnosti právního jednání je dán podle stěžovatele tím, že nemůže být zbaven své možnosti podat odpůrčí žalobu v důsledku "fatálního pochybení" okresního soudu, který nikdy nerozhodl o návrhu soudního exekutora o neplatnosti právního jednání. Z toho důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v soustavě soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné a postačující, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (viz např. usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3368/17, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se v řízení o ústavní stížnosti řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, která je odrazem výše zdůrazněné ústavní úpravy, podle níž není součástí soustavy soudů. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.

10. Úvodem Ústavní soud předesílá, že je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti. V něm stěžovatel požaduje zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu, kterým došlo k odmítnutí jeho dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud posuzoval pouze to, zda odmítnutím dovolání stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

11. Ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pokud toto rozhodnutí nevykazuje rysy protiústavnosti - typicky pro absenci odůvodnění či jeho svévolnost [srov. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681), usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20]. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá jasný zákonný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se neomezilo jen na prostý odkaz nebo citaci zákona bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci. V tomto ohledu se proto napadené usnesení Nejvyššího soudu nevyznačuje ústavním deficitem.

12. Přestože stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, argumentačně zpochybňuje převážně rozsudek okresního soudu a vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí. Ústavní soud může proto pouze obecně konstatovat, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž v jeho postupu neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.

13. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud podotýká, že nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že mu soudy svým postupem fakticky znemožnily bránit se proti právnímu jednání vedlejší účastnice v podobě vzdání se dědictví. Jak řádně osvětlil okresní soud i krajský soud, s ohledem na konkrétní skutkové a právní okolnosti případu bylo jedinou možností stěžovatele, jak se efektivně bránit právnímu jednání vedlejší účastnice, podání odpůrčí žaloby (tj. namítnutí nikoliv neplatnosti právního jednání, nýbrž jeho relativní neúčinnosti, dříve tzv. odporovatelnosti) na základě § 590 odst. 1 písm. b) o. z., podle něhož se věřitel "může dovolat neúčinnosti právního jednání, ... kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit". Stěžovatel tak neučinil, přičemž shora uvedenou dvouletou lhůtu je nutné považovat za prekluzivní (shodně LEBEDA, M. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2141; JANOUŠKOVÁ, A. In PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2 vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 661). Místo toho však stěžovatel zvolil cestu podání určovací žaloby, kterou se pokusil "prolomit" pravomocné rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví. Soudy však dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů nebylo možné jeho určovací žalobě vyhovět.

14. Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2022


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu