II.ÚS 2860/21 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavních stížností 1/ X, zastoupené JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého 1326/47, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 326/2021 ze dne 19. srpna 2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitury Olomouc, č. j. NCOZ-3709-520/TČ-2019-417802-F ze dne 11. května 2021, a 2/ R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 326/2021 a 61 To 327/2021 ze dne 19. srpna 2021, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Expozitury Olomouc, č. j. NCOZ-3709-520/TČ-2019-417802-F a NCOZ-3709-522/TČ-2019-417802-F ze dne 11. května 2021, takto:

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 22. 10. 2021 a dne 27. 10. 2021 ve výroku uvedené ústavní stížnosti, směřující proti postupu Policie České republiky a Městského soudu v Praze a jejich shora uvedených usnesením, jimiž Policie České republiky zajistila předmětné nemovitosti. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají porušení svých zejména vlastnických práv dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud obě stížnosti podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spojil ke společnému řízení, neboť spolu skutkově souvisejí, a to usnesením sp. zn. II. ÚS 2860/21 ze dne 18. 1. 2022.

3. V případě ústavní stížnosti stěžovatelky 1/ napadeným usnesením rozhodl shora označený policejní orgán Policie ČR tak, že podle ustanovení § 79a odst. 1 tr. řádu se zajišťuje věc, po předchozím souhlasu státního zástupce, a to nemovitosti zde vyjmenované, neboť skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je nástrojem trestné činnosti. Dále výrok tohoto usnesení obsahuje zákaz jakékoliv dispozice se zajištěnou věcí. Policejní orgán odůvodnil toto rozhodnutí tím, že dne 26. 4. 2021 bylo ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání proti obviněnému (stěžovateli 2/) pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se obviněný měl dopustit společně s již obviněnými osobami v období nejméně od ledna 2012 do března 2014, přičemž obvinění měli způsobit škodu českému státu ve výši nejméně 146 722 986,26 Kč.

4. Proti usnesení policejního orgánu podali v zákonné lhůtě stížnost oba dva stěžovatelé. Městský soud, jako soud stížnostní, podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohli stěžovatelé podat stížnost, a řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Zkoumal, zda předmětné usnesení má podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení § 134 tr. řádu, přičemž vycházel z § 79a tr. řádu, tj. zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti ve smyslu ustanovení zákona č. 55/2017 Sb., kterým došlo ke změně trestního řádu s účinností ode dne 18. 3. 2017. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že obě stížnosti nejsou důvodné. Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení zdůraznil, že z povahy institutu zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti ( § 79a tr. řádu) vyplývá, že jde o institut dočasný. V případě procesních úkonů, jimiž dochází k zajištění věci, jde o procesní úkony zatímní a zajišťovací, a tudíž z těchto důvodů nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění věci, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo.

5. V případě ústavní stížnosti stěžovatele 2/ napadeným usnesením, po předchozím souhlasu státního zástupce, zajistil policejní orgán podle § 79g odst. 1 tr. řádu jako náhradní hodnotu věc, a to nemovitosti zde vyjmenované, a zakázal, aby s věcí bylo jakkoli nakládáno. Proti tomuto usnesení podali stížnosti stěžovatel 2/, který je společníkem společnosti X, a insolvenční správce Mgr. Marek Konečný. Městský soud v Praze přezkoumal z podnětu podaných stížností podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, po seznámení se spisovým materiálem a listinami z insolvenčního spisu dlužníka, že stížnosti nejsou důvodné. Výrok napadeného usnesení odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou na tento druh rozhodnutí kladeny, a jak se městský soud přesvědčil, je i po věcné stránce správný. Policejní orgán napadené usnesení řádným způsobem odůvodnil, popsal v něm trestnou činnost, pro niž je obviněný stíhán, a zdůvodnil i použitý právní postup. Městský soud poukázal na to, že náhradní hodnota ve smyslu § 79g tr. řádu se zajišťuje tehdy, nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. V této věci nebylo dosud policejním šetřením objasněno, jak bylo s peněžními prostředky, které obviněný měl údajně získat krácením daně, naloženo. Jediným omezením, které je v § 79g odst. 1 tr. řádu uvedeno, je to, že náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Stížnostní soud také zdůraznil, že hodnota zajištěných nemovitostí není v hrubém nepoměru k celkové výši údajného výnosu z trestné činnosti.

6. Stěžovatelka 1/ v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán především postupoval svévolně, neboť vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 79a tr. řádu jsou ve zřejmém nesouladu se skutkovými okolnostmi, které měl nebo mohl mít policejní orgán k dispozici. Nebyla dostatečně zkoumána ani proporcionalita uloženého opatření. Stěžovatel 2/ v ústavní stížnosti napadá samotný postup orgánů činných v trestním řízení v této věci při vydání napadených rozhodnutí, jakož i jejich, dle jeho názoru, nedostatečné až nepřezkoumatelné odůvodnění.

7. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

8. Po zvážení všech okolností však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněné návrhy dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

12. Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů odpovídá i rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu, která je obecně relativně omezená. Ústavní soud zkoumá, zda má rozhodnutí o zajištění majetku zákonný podklad (2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), bod 17]. Nad rámec toho však Ústavní soud dovodil, že ústavnost zajištění majetku pro účely trestního řízení má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623), bod 20]. U mnohaletých zajištění majetku může postupem času docházet k negaci dočasné, zatímní povahy zajišťovacích institutů, jakož i k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva osoby dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva osoby před nepřiměřenými zásahy ze strany státu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609); nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291), body 13-16].

13. V nyní projednávaných věcech lze konstatovat, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky libovůle. Jsou také dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelé uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Pokud jde o délku zajištění, pak nelze usuzovat, že by byla nepřiměřená, neboť v době podání ústavní stížnosti činila necelého půl roku.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2022


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu