I.ÚS 836/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 18, Místecká 567, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1308/2021-457 ze dne 21. 12. 2021, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 106/2021-385 ze dne 15. 6. 2021 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 40 T 36/2020-247 ze dne 16. 2. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil v napadeném rozsudku specifikovaným jednáním, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena především jeho ústavně zaručená práva v čl. 15, čl. 16, čl. 17 a čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 356 trestního zákoníku, a to zejména pro rozpor s mezinárodními závazky České republiky vyplývajícími mimo jiné z čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že napadené ustanovení je vadné pro svou neurčitost a nesrozumitelnost, což je u trestněprávní regulace nepřijatelné. Definiční znak "podněcuje" neumožňuje adresátům seznat, jaké konkrétní, jednoznačně specifikované a normou popsané jednání je zakázáno. Použití nedokonavého slovesného vidu "podněcování" místo dokonavého "podnícení" způsobuje nejednoznačnost a převládající interpretace tohoto ustanovení zjevně obchází ustanovení trestního zákoníku o přípravě či pokusu trestného činu. Pojem "nenávist" je subjektivní, nemá objektivní legální definici, a je tedy nemožné objektivně posoudit, zda byl tento znak skutkového podstaty naplněn. Trestní právo nemá být nástrojem formování společenského konsenzu; trestní postihování verbálních projevů je samo o osobě kontroverzní a na samé hraně testu ultima ratio. Napadené ustanovení rovněž umožňuje, aby mohl být prohlášen za trestný jakýkoli výrok, včetně konstatování pravdivého faktu, neboť nelze vyloučit, že vyvolá oprávněný a legitimní negativní postoj (nenávist) třetí osoby.

4. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nezjistily dostatečně skutkový stav. Obsah předmětných projevů je přitom běžnou součástí společenskovědní diskuze; obecné soudy odmítly provést navrhované důkazy v tomto směru. Stěžovateli dále bylo odepřeno odvolacím soudem právo přednést závěrečnou řeč v rámci veřejného zasedání (jejíž přepis přiložil k ústavní stížnosti). Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že výzva k ničení plavidel používaných k převážení osob do Evropy byla učiněna též veřejně předsedou Evropské rady. Závěr odvolacího soudu, že obhajoba se nemůže dovolávat ani na jiné publikované články či výroky jiných veřejných osob je mimo elementární logiku, neboť právě z toho důvodu je jednání stěžovatele běžné, banální, nijak nevybočující z obecně akceptovaného standardu. Nadto podle stěžovatele výzva k plnění zákonné povinnosti (bránění bezpečnosti České republiky) vůči nelegálním (převážně ekonomickým) migrantům (nikoli uprchlíkům) je v souladu s ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.

5. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, není podle čl. 83 Ústavy České republiky další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným obecným soudům [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To v trestním řízení především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domáhat, jelikož jen obecný soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů zůstává výsadou trestních soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jednotlivce.

6. Podstatou argumentace stěžovatele je, že trestněprávní postižení jeho projevů publikovaných na veřejné síti je v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy, zejména se svobodou projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. K tomu Ústavní soud uvádí následující: Svoboda projevu je obecně zaručená článkem 17 odst. 1 Listiny a konkretizovaná v odst. 2 téhož článku. Zároveň však čl. 17 odst. 4 Listiny stanoví, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti; takové zákonné omezení je mimo jiné vtěleno do § 356 trestního zákoníku, jehož zrušení stěžovatel navrhuje. Je úlohou obecných (trestních) soudů předmětné ustanovení v každém jednotlivém případě ústavně konformním způsobem interpretovat a aplikovat.

7. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se svoboda projevu (čl. 10 odst. 1 Úmluvy) vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Von Hannover proti Německu (č. 2) ze dne 7. 2. 2012 stížnost č. 40660/08 a 60641/08, § 101; obdobně též bod 24 nálezu sp. zn. I. ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010 (N 63/56 SbNU 711)]. Současně však svoboda projevu podléhá výjimkám (čl. 10 odst. 2 Úmluvy) a nevztahuje se na extrémní a nenávistné projevy (tzv. hate speech); ESLP zdůraznil, že v demokratické společnosti může být považováno za nezbytné sankcionovat a předcházet všem formám projevů, které propagují, vyvolávají, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na nesnášenlivosti jinakosti (rozsudek ESLP ve věci Erbakan proti Turecku ze dne 6. 7. 2006 stížnost č. 59405/00, § 56). ESLP opakovaně v této souvislosti uvádí, že projevy směřující k vyvolání rasové nenávisti nepožívají ochrany podle čl. 10 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Soulas a další proti Francii ze dne 10. 7. 2008 stížnost č. 15948/03). Zejména v současné internetové době se takové projevy mohou šířit po celém světě během několika sekund a někdy zůstávají trvale dostupné na veřejné internetové síti (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. 6. 2015 stížnost č. 64569/09, § 110). Nenávistné projevy nespadají pod ústavněprávní ochranu a je třeba je v demokratické společnosti potírat, a to v závažných případech i prostřednictvím norem trestního práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2696/21 ze dne 7. 12. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

8. ESLP rovněž vymezil, že jedním z požadavků pro přípustné omezení svobody projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy je jeho předvídatelnost v normách vnitrostátního práva; adresáti musí být schopni - příp. i s nezbytnou radou - předvídat v míře přiměřené okolnostem důsledky, které může dané jednání vyvolat, přitom tyto důsledky nemusí být předvídatelné s absolutní jistotou. Jistota je sice žádoucí, ale může přinést přílišnou rigiditu a právo musí být schopno držet krok s měnícími se okolnostmi. Proto je mnoho zákonů nevyhnutelně formulováno v pojmech, které jsou ve větší či menší míře vágní a jejichž výklad a použití jsou otázkami praxe (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii ze dne 22. 10. 2007 stížnost č. 21279/02 a 36448/02, § 41).

9. Právní přípustnost (a ústavní ochranu) urážlivých projevů je třeba dovozovat především z jejich kontextu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1070/18 ze dne 11. 12. 2018), který obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily a s odkazem na celkové vyznění předmětných článků i osobu stěžovatele právně kvalifikovaly; dospěly přitom k odůvodněnému závěru, že stěžovatel svými články (minimálně v nepřímém úmyslu) cílil na to, aby ve čtenářích vzbudil (či posílil) negativní emocionální vztah k příslušníkům různých skupin (muslimové, Afričané, migranti aj.), jemuž nelze nic vytknout. Závadnost projevu stěžovatele byla podpořena odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 72/2019 ze dne 31. 1. 2019 a sp. zn. 3 Tdo 500/2018 ze dne 31. 5. 2018), judikaturu ESLP (rozhodnutí ESLP ve věci M'Bala M'Bala proti Francii ze dne 20. 10. 2015 stížnost č. 25239/13) i odbornou literaturu (srov. zejména str. 8 a 9 usnesení Nejvyššího soudu) - nešlo tedy o nepředvídatelnou či svévolnou aplikaci trestněprávní normy.

10. V nyní projednávané věci se obecné soudy vypořádaly s otázkou nezbytnosti použití trestněprávního postihu stěžovatelova jednání (princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe - viz bod 13 rozsudku nalézacího soudu) i namítaným porušením jeho ústavně zaručených práv (viz např. bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s výše nastíněnými východisky, jakož i jinými ústavními kautelami; obecné soudy se v nich zabývaly námitkami stěžovatele (tvrzením, že stěžovatelův projev není nenávistný, srovnávání s jinými projevy aj.), podrobně je vypořádaly a lze na ně proto v podrobnostech odkázat.

11. Jde-li o další námitky stěžovatele, Ústavní soud neshledal ani existenci opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně (objektivně) významné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020] - z rozhodnutí obecných soudů totiž vyplývá, že stěžovatelem navrhované svědky nalézací soud nevyslechl, protože to považoval za nadbytečné (viz bod 2 rozsudku nalézacího soudu). Nebylo-li stěžovateli uděleno v řízení před odvolacím soudem ve veřejném zasedání poslední slovo (či právo závěrečné řeči), nejde o porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť trestní řád právo posledního slova v těchto případech nestanoví; současně byl stěžovateli poskytnut procesní prostor pro uplatnění jeho obhajoby (viz např. v napadeném usnesení Nejvyšším soudem citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2727/17 ze dne 9. 1. 2018). Namítá-li stěžovatel, že svými články pouze vyzýval k plnění zákonné povinnosti, jde o polemiku s právním hodnocením skutkového stavu provedeným obecnými soudy, kterou v řízení před nimi neuplatnil, a proto k ní Ústavní soud nemůže přihlédnout.

12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 356 trestního zákoníku sdílí jako návrh akcesorický osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2022


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu