III.ÚS 2807/22 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ústavní stížnosti společnosti Toto S. p. A. Costruzioni Generali, se sídlem Viale Abruzzo 410, Chieti, Itálie, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 132/2021-281 ze dne 8. 8. 2022, takto:

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

Z ústavní stížnosti se podává, že Ředitelství silnic a dálnic České republiky (v řízení před soudem v postavení žalobce) podalo u Krajského soudu v Praze dne 16. 12. 2021 proti stěžovatelce a dalším společnostem žalobu na zaplacení částky 293 890 355,86 Kč s příslušenstvím. Řízení o této žalobě je vedeno pod sp. zn. 76 Cm 132/2021. Dne 6. 5. 2022 žalobce podal návrh na rozšíření žaloby o částku 771 491 242,39 Kč. Dne 9. 5. 2022 žalobce podal u Krajského soudu novou žalobu vůči žalovaným na zaplacení částky 771 491 242,39 Kč. Tato žaloba byla vedena pod sp. zn. 73 Cm 51/2022. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze rozhodl, že řízení ve věcech vedených pod sp. zn. 76 Cm 132/2021 a sp. zn. 73 Cm 51/2022 se spojují ke společnému řízení.

Stěžovatelka namítá, že nárok uplatněný žalobou dne 9. 5. 2022 je totožný s nárokem uplatněným rozšířením žaloby ze dne 6. 5. 2022, soud tak ignoroval, že došlo k založení překážky řízení (litispendence). Ke spojení pak došlo, aniž by se stěžovatelka mohla seznámit s procesním návrhem, natožpak se k němu vyjádřit. V konečném důsledku pak byl stěžovatelce odňat zákonný soudce.

Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který se mimo jiné promítá v povinnosti stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky ochrany práva, které jim zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále je "zákon o Ústavním soudu"). Se zásadou subsidiarity je propojen též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné tak např. opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013]. Ústavní soud totiž vychází z toho, že stěžovatelé mají nadále k dispozici prostředky ochrany práva, které jim poskytuje samotné probíhající soudní řízení.

V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce na spojení věcí ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí nelze vzhledem k výše uvedenému a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv. Jde o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o návrhu na spojení ke společnému řízení coby procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustné odvolání, není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 481/22 ze dne 4. 3. 2022 či sp. zn. II. ÚS 3387/20 ze dne 1. 11. 2021). Ústavní soud neshledává důvod se od těchto již dříve vyslovených závěrů nyní odchylovat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2022


Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj