III.ÚS 2795/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti IKT INSOLVENCE v. o. s., sídlem Koperníkova 822/25, Plzeň, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem, sídlem Staropramenná 722/26, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2022 č. j. MSPH 92 INS 13916/2019, 4 VSPH 904/2022-B-26 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022 č. j. MSPH 92 INS 13916/2019-B-19, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla insolvenční správkyní ve věci dlužníka Tomáše Lojka. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 4. 2022 č. j. MSPH 92 INS 13916/2019-B-19 vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (výrok I.) a stěžovatelce určil odměnu ve výši 29 342,50 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 5 445 Kč s tím, že tyto částky byly již dlužníkem uhrazeny (výrok II.). Dále osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny (výrok III.), zprostil stěžovatelku funkce insolvenční správkyně (výrok IV.) a uložil jí, aby přeplatek na splátkách ve výši 5 215,43 Kč a 7 623 Kč vyplatila dlužníkovi (výrok V.). Městský soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na zvýšení odměny o 6 300 Kč + daň z přidané hodnoty podle § 38 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vyšel z toho, že odměna insolvenčního správce je dána především § 3 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 313/2007 Sb."), a zvýšení takto stanovené odměny musí být odůvodněno především specifičností daného řízení, zejména aktivitou insolvenčního správce nad rámec běžných činností. Ve stávající věci však insolvenční řízení probíhalo zcela standardně, přičemž stěžovatelka žádné úkony nad rámec běžné činnosti nevykonávala.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 18. 7. 2022 č. j. MSPH 92 INS 13916/2019, 4 VSPH 904/2022-B-26 usnesení městského soudu v napadených výrocích II. a V. potvrdil. K tomu uvedl, že důvodem pro zvýšení odměny podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona není skutečnost, že schválené oddlužení trvalo toliko 22 měsíců, resp. 30 měsíců od povolení do splnění oddlužení (oproti standardním 60 měsícům trvání oddlužení), když bylo předčasně skončeno splněním oddlužení. Nepřiznání zvýšení odměny o 6 300 Kč + daň z přidané hodnoty proto bylo z pohledu vrchního soudu správné.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Jeho porušení spatřuje v tom, že obecné soudy postupovaly v řízení přísně formalisticky a zamítnutí návrhu stěžovatelky odůvodnily pouze odkazem na znění vyhlášky č. 313/2007 Sb. a insolvenčního zákona. Tvrzení, že zákon nepředpokládá vznik určitého typu nákladů, a proto je nelze uhradit, je podle stěžovatelky odepřením spravedlnosti. Argumentuje tím, že v minulosti (před novelou insolvenčního zákona) soudy odměnu i paušální náhradu nákladů zvyšovaly. Nesouhlasí rovněž s tím, že nevykonávala nic nad rámec své běžné činnosti. Další pochybení spatřuje v tom, že proti usnesení vrchního soudu nebylo dovolání přípustné. Třebaže v daném případě nešlo o peněžité plnění přesahující částku 50 000 Kč, obdobná situace (tedy nezvýšení odměny u oddlužení trvajících kratší dobu) se týká velkého množství dalších insolvenčních řízení, a proto by mělo být z důvodu snahy o nalezení spravedlivého řešení dovolání připuštěno.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud předesílá, že obsahově obdobnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, v nichž namítala nesprávně stanovenou výši náhrady nákladů řízení, se zabýval v usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1101/19 či zcela nedávno v usnesení ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2734/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nich Ústavní soud vysvětlil, že je třeba přihlížet k tomu, jak intenzivně eventuální pochybení orgánů veřejné moci zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Ústavní soud je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. V nyní posuzované věci stěžovatelka nesouhlasí s nepřiznáním částky ve výši 6 300 Kč + daň z přidané hodnoty, jako zvýšené odměny za svoji činnost. Jde tedy o částku bagatelní a její nepřiznání již s ohledem na její výši není schopno představovat porušení základních práv stěžovatelky.

8. Výše uvedené úvahy zastávané Ústavním soudem ohledně nutnosti dosažení určité intenzity zásahu orgánu veřejné moci lze obdobně vztáhnout i k dovolacímu řízení, a to k námitce stěžovatelky, že dovolání, které je nepřípustné ze zákona [srov. § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů] má představovat porušení práva na soudní ochranu. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Takový výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13). Z uvedených důvodů nelze v nemožnosti podat dovolání spatřovat porušení práva na soudní ochranu. Není přitom rozhodující, že obdobná situace (nepřiznání zvýšené odměny) se může týkat většího množství insolvenčních správců, jak naznačuje stěžovatelka. V dovolacím řízení se totiž rozhoduje o individuální věci a hypotetická možnost existence většího množství podobných sporů nehraje pro splnění podmínky přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v konkrétním případě žádnou roli.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2022


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu