II.ÚS 3143/22 #1

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti obchodní společnosti StavInz CZ s.r.o., sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. září 2022 č. j. 11 C 116/2021-104, za účasti Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DEKAKOM plus s.r.o., sídlem Pražská 1178, Rokycany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 11. 2022, navrhla stěžovatelka zrušení usnesení Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 9. 2022 č. j. 11 C 116/2021-104 z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením byla podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ke společnému řízení spojena řízení vedená u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 177/2014 (v této věci již v minulosti bylo pravomocně rozhodnuto, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 23 Cdo 79/2021-347 však byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení) a sp. zn. 11 C 116/2021.

2. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení.

4. Ústavní stížnost tak může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení a jeho výsledek v rovině ústavněprávní jako celek. Splnění podmínky "konečného" rozhodnutí lze připustit i u nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]

5. Usnesení o spojení věcí podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu nelze podle rozhodovací praxe Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovatelce k ochraně jejích práv. Jde o rozhodnutí procesní povahy, u něhož případné námitky, týkající se například nehospodárnosti postupu soudu, může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení (např. usnesení ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3449/20 nebo usnesení ze dne 4. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 481/22). Shodným způsobem Ústavní soud v minulosti posoudil i otázku přezkumu usnesení, jímž bylo obecným soudem rozhodováno o návrhu účastníka na spojení věcí (např. usnesení ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 971/13, usnesení ze dne 11. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1378/18, usnesení ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 2113/18 nebo usnesení ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 2152/19). Ústavní soud neshledal důvod, aby se v posuzované věci od těchto již dříve vyslovených závěrů odchýlil. U usnesení o spojení věcí Ústavní soud neshledává, že by i v případě své nezákonnosti bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod [na rozdíl od nálezu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 (N 131/50 SbNU 149), na nějž stěžovatelka odkazuje, v její věci nejde o ústavní stížnosti proti usnesení o vyloučení žaloby proti určitému rozhodnutí k samostatnému projednání podle § 39 odst. 2 soudního řádu správního; u usnesení o spojení věcí k vydání takovéhoto nálezu nedošlo, naopak se uplatní výše uvedená ustálená judikatura].

6. S ohledem na argumentaci stěžovatelky lze jen dodat, že spojení řízení neznamená, že kasační závaznost rozsudku Nejvyššího soudu vydaného ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 177/2014 se vztahuje i na rozhodování okresního soudu o pozdější žalobě, o níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. 11 C 116/2021, a nijak nezbavuje okresní soud povinnosti, aby při svém rozhodování odlišoval stav řízení o každém z uplatněných nároků, a to i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Spojení věcí nesmí v žádném aspektu rozhodování působit k tíži stěžovatelky.

7. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2022


Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj