IV.ÚS 2024/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti M. Ch., t. č. Věznice Rapotice, Lesní Jakub 44, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného JUDr. Terezou Chadimovou, advokátkou, sídlem Karlov 254, Velká Bíteš, proti nesouhlasnému stanovisku ředitele Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác ze dne 1. června 2022 č. j. VS-108397/ČJ-2022-800632-178, za účasti Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác, sídlem Soudní 988/1, Praha 4 - Nusle, jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o němž byl uvědomen v záhlaví uvedeným přípisem, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o přemístění do jiné věznice. Má za to, že došlo k zásahu do soukromého a rodinného života zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod).

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Rapotice pro trestné činy dle § 211 odst. 1, 4; § 209 odst. 1, 2 a 3; § 211 odst. 1 trestního zákoníku v délce trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, vysoký stupeň zabezpečení (sp. zn. 4 T 95/2020). Konec výkonu trestu je stanoven na 20. 2. 2023. Stěžovatel má 17 záznamů v rejstříku trestů a ve výkonu trestu odnětí svobody je pošesté. Trest vykonává ve věznici Rapotice, v současné době jsou s ním vedena další dvě trestní řízení. Po dobu trvání výkonu trestu se stěžovatel dopustil zneužití omamných a psychotropních látek v roce 2014 ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, dále proběhlo šetření ve věci pozitivního toxikologického nálezu v roce 2015 ve věznici Všehrdy, z bezpečnostních důvodů proběhlo jeho přemístění v roce 2020 z Věznice Vinařice do Věznice Příbram.


II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel konkrétně tvrdí, že nesouhlasným stanoviskem ředitele Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác došlo k porušení jeho práva na rodinný život a udržení sociálních vazeb s blízkými, dále § 19 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"), a že je z důvodu svého postavení diskriminován ve vztahu ke svému rodinnému životu a právům odsouzeného. Věznice v Rapoticích je ve značné vzdálenosti a špatné dopravní dostupnosti od místa pobytu blízkých osob, cca 200 km. Po celou dobu výkonu trestu v této věznici je stěžovatel jen v pravidelném telefonickém a písemném kontaktu s rodinnými příslušníky, osobní setkání by mělo pozitivní vliv především na jeho psychický stav. Časové omezení návštěv ve věznici a dopravní spojení nyní neumožňují blízkým osobám udržovat osobní kontakt se stěžovatelem. Stěžovatel proto požádal z těchto důvodů o přemístění do jiné věznice, která by byla blíže místu pobytu jeho blízkých osob. Poukazuje na to, že Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác zamítla jeho žádost o přemístění bez racionálního zdůvodnění, pouze s poukazem na jeho nevhodnost z důvodu pracovního zařazení, když tento argument je vnitřně rozporuplný, neboť je zřejmé, že stěžovateli nemůže být současné pracovní zařazení v kuchyni dáváno k tíži - je tak nutno považovat za nepřiměřený, zbytný a přímo zasahující počin a zkracující práva stěžovatele bez možnosti odůvodnění legitimním cílem.


III.
Vyjádření účastníka řízení

4. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení.

5. Vězeňská služba České republiky ? Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác se vyjádřila k ústavní stížnosti stěžovatele tak, že stěžovatelova ústavní práva nebyla uvedeným nesouhlasným stanoviskem ředitele k jeho přemístění porušena. Dle jejího názoru má za to, že postupovala zcela v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen "vyhláška č. 345/1999 Sb.") a ustanovením § 2 odst. 1 zákona o výkonu trestu, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

6. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel prostřednictvím právního zástupce se vyjádřil tak, že dle jeho přesvědčení je napadené stanovisko rozporné s ústavním pořádkem a zdůraznil pozitivní vliv pracovního zařazení odsouzených pro naplňování účelu výkonu trestu.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo napadené stanovisko vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po výzvě k odstranění vad z 28. 7. 2022 právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.


V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Omezením osobní svobody v důsledku uložení trestu odnětí svobody dochází k zásahu do vícera základních práv než jen do osobní svobody zaručené v čl. 8 Listiny. Obecně je třeba vyjít z toho, že omezení osobní svobody v souladu s ústavním pořádkem (čl. 8 odst. 2, 5 a 6 Listiny) dodává ústavněprávní opodstatněnost omezení jiných základních práv a svobod natolik, nakolik je v důsledku omezení osobní svobody nelze vykonávat či uplatňovat. To platí i pro stěžovatelem uplatněné právo na ochranu soukromého a rodinného života, které má nepochybně zcela jiný rozsah u osoby na své svobodě neomezené než u osoby, která byla na osobní svobodě omezena. V případě uložení trestu odnětí svobody tak půjde zejména o dočasné omezení rozsahu a možností vedení soukromého a rodinného života - tj. např. možnosti rozhodovat o vlastních aktivitách zásadně sám, resp. žít se svojí rodinou a bezprostředně s ní rozvíjet citové vazby. Jak však bylo shora uvedeno, toto omezení má své ústavněprávní opodstatnění v omezení osobní svobody. Ve vztahu ke stěžovatelem nadnesenému problému je proto z ústavněprávního pohledu zásadní to, že opatření související s provozem věznic vždy podstatně omezují soukromý a rodinný život odsouzeného, ať už se konkrétní věznice nachází jakkoli daleko od místa původního bydliště odsouzeného a jeho rodiny. Za podmínky souladnosti uloženého trestu odnětí svobody s ústavním pořádkem však v důsledku toho vzniklé omezení soukromého a rodinného života z povahy věci zásadně nepředstavuje porušení ústavního pořádku.

9. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele není rozhodnutí o jeho umístění po přeřazení do jiné věznice z bezpečnostních důvodů pro porušení stanovených pravidel, nýbrž nevyhovění jeho žádosti o přemístění co nejblíže místu pobytu blízkých osob. Nevyhověním jeho žádosti o přemístění však nedošlo ke zhoršení jeho postavení, ani nedošlo k zásahu do jeho legitimního očekávání rozhodnutím orgánů Vězeňské služby. Pro přemístění odsouzeného na dobu nikoli přechodnou rozhoduje buďto Generální ředitelství Vězeňské služby z důvodů hodných zvláštního zřetele v zájmu zabezpečení plnění účelu výkonu trestu nebo zabezpečení plnění úkolů Vězeňské služby, nebo se na něm dohodnou ředitelé stejného základního typu uplatňujících obdobné programy zacházení s odsouzenými za účelem prohloubení výchovného vlivu výkonu trestu nebo na základě kladného rozhodnutí o žádosti odsouzeného nebo jemu blízkých osob (§ 10 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb.). Stručně řečeno, pokud jsou dána pro umístění odsouzeného základní kritéria, musí být pro jeho přemístění dána kritéria zvláštní. Orgány vězeňské služby při znalosti argumentace obsažené v ústavní stížnosti neshledaly (zvláštní) podmínky pro přemístění a sdělily proč, pouhý nesouhlas stěžovatele nemůže zakládat důvod k ústavní stížnosti [srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481); rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nic na tom nemění, že přitom orgány Vězeňské služby braly také v potaz, že se stěžovatelem jsou v současnosti vedena další dvě trestní řízení.

10. Současný stav práv stěžovatele, jejichž porušení tvrdí, byl navozen nesouhlasným stanoviskem ředitele Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác, který rozhodl po předchozím stanovisku poradní komise k žádosti stěžovatele, které je koncipováno vždy v zájmu zabezpečení plnění účelu výkonu trestu v souvislosti s možností pracovního zařazení. Tento postup je v souladu s § 14 odst. 2 písm. b) NGŘ č. 42/2015, kterým se stanoví některé podrobnosti pro umisťování a přemisťování odsouzených ve Vězeňské službě České republiky. V prvé řadě stěžovatel tak nesl riziko, že v případě přeřazení do jiné věznice s vysokým stupněm zabezpečení nebudou zohledňována kritéria nakloněná jeho umístění do věznice místně stejně blízké nebo bližší bydlišti jeho rodinných příslušníků. Pro posouzení ústavní stížnosti je ale irelevantní tvrzení, že ubytovací kapacity pro odsouzené Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác jsou nenaplněné.

11. Ústavní soud rovněž neshledal v posuzovaném případě diskriminaci, protože ani sám stěžovatel netvrdil, že by při posuzování jeho žádosti o přemístění (případně při jeho umísťování po přeřazení do věznice s dozorem) bylo postupováno jinak než s jinými odsouzenými, natož že by byla aplikována ústavněprávně nepřípustná kritéria.

12. Na závěr je možné konstatovat, že právní řád nekonstituuje právní nárok na umístění do odsouzeným upřednostňované věznice v rámci soudem určeného typu a není zakotveno ani žádné řízení, které by umožňovalo přezkoumat postup a rozhodnutí orgánů Vězeňské služby v takové věci. Není ani zakotvena povinnost Generálního ředitelství Vězeňské služby sdělit, jakým způsobem byla vyhodnocena kritéria pro umístění odsouzeného, např. při sdělování rozhodnutí o umístění do konkrétní věznice podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 345/1999 Sb. Stížnosti a žádosti odsouzeného k uplatnění práv podle § 34 téže vyhlášky přitom rozhodně nelze považovat za procesní prostředky ve smyslu čl. 36 odst. 1 nebo 2 Listiny. To lze do určité míry považovat za deficit, protože ani odsouzený nepozbývá v době výkonu trestu odnětí svobody zcela práv, která je třeba ctít podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu však Ústavní soud neshledal prostor, aby se tímto deficitem blíže zabýval.

13. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2022


Jan Filip v. r.
předseda senátu