I.ÚS 2527/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2022 č. j. 16 Nc 4702/2021-623 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022 č. j. 25 Co 246/2022-658, takto:

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2022 a doplněnou podáním ze dne 7. 10. 2022, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, vydaných v řízení o úpravě poměrů nezletilé, o úpravě styku a určení příjmení nezletilé, a o návrhu otce na nařízení předběžného opatření. Napadenými rozhodnutími mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1 odst. 2, čl. 2, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy; čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 2, čl. 5 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatel žádá o přednostní projednání věci.

Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na nařízení předběžného opatření. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků ani obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Konstatoval, že poměry nezletilé J. v otázce jejího zatímního styku s otcem byly upraveny usneseními Obvodního soudu pro Prahu 2 ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2021 č. j. 25 Co 342, 343/2021-358. Podle těchto rozhodnutí má stěžovatel zatímní styk s nezletilou upraven v poměrně širokém rozsahu, matka stěžovateli styk s nezletilou plně umožňuje a styk řádně probíhá. Odvolací soud dále uvedl, že se nelze také ztotožnit s argumentací stěžovatele, že úprava jeho zatímního styku nepokrývá dobu letních prázdnin či čerpání dovolené některého z rodičů, neboť z úpravy vyplývá, že tato bude uplatňována i po dobu letních měsíců. Podle závěru soudů obou stupňů jsou poměry nezletilé ve vztahu k jejímu styku s otcem zcela stabilizované a i vzhledem k útlému věku nezletilé není v jejím zájmu nastavit jiný režim styků s otcem, než na který je nyní zvyklá.

Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí a namítá, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly jeho argumentací a svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnily. Podle něj závěry soudů odporují judikatuře Ústavního soudu, podle níž by obecné soudy měly po naplnění všech kritérií volit model střídavé péče, a to i v rámci zatímní úpravy poměrů. Stěžovatel dále uvádí, že napadená rozhodnutí privilegují matku a diskriminují otce, a to čistě na základě jeho pohlaví a s ním spojených genderových stereotypů. Dále stěžovatel podrobně rekapituluje okolnosti řízení, genezi početí dcery a vzájemných vztahů mezi rodiči a dcerou. Podle jeho názoru je revize předběžného opatření nutná a současně je dána potřeba další zatímní úpravy poměrů. Stěžovatel také argumentuje závěry judikatury Ústavního soudu.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje poukazem na zákon č. 363/2021 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a to ve vztahu k době trvání předběžného opatření o úpravě poměrů dítěte. Uvádí, že ačkoli aktuálně účinné předběžné opatření bylo vydáno ještě za účinnosti předchozí právní úpravy, mělo by být ke změnám v nové právní úpravě přihlédnuto ex lege i při rozhodování o jeho novém návrhu na předběžné opatření.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).

Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o poměrech nezletilých a úpravě jejich styku s rodiči přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení o předběžném opatření. Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soudy se zaměřují na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.

Ústavní soud ověřil, že v předmětném řízení soudy přihlédly především k zájmům nezletilé, jejímu útlému věku a potřebě stabilního prostředí. Své závěry týkající se nesplnění podmínek pro nařízení navrženého předběžného opatření srozumitelně objasnily. S námitkou stěžovatele, že soudy porušily pravidla spravedlivého (řádného) procesu se nelze ztotožnit. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na podrobné odůvodnění odvolacího soudu, v němž podrobně vyložil důvody svého rozhodnutí.

V postupu soudů Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítaný diskriminační přístup na základě genderových předsudků. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy při rozhodování vzaly v potaz především zájem nezletilé dcery, nikoliv zájem jednoho či druhého z rodičů. Odvolací soud v této souvislosti mimo jiné zdůraznil, že s ohledem na velmi nízký věk nezletilé režim jejího styku s otcem prozatím nevyžaduje žádnou speciální úpravu, neboť ta není v jejím nejlepším zájmu, jímž je zvláště vytvoření stabilního prostředí a pravidelného režimu. Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby rozhodovaly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace.

K námitce stěžovatele obsažené v doplnění ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že - jak sám uvádí i stěžovatel - účinné předběžné opatření bylo přijato za účinnosti předchozí právní úpravy. Zároveň je třeba poukázat na to, že lhůty stanovené novou právní úpravou neznamenají automaticky, že dosavadní zatímní úprava poměrů nezletilých a rodičů musí být změněna, pokud se současně nenaplní předpoklady pro tuto změnu. V nyní posuzované věci soudy dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnily důvody, které je vedly k závěru, že změna zatímní úpravy poměrů účastníků není dána. Z tohoto důvodu nejsou případné ani odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu týkající se úpravy poměrů mezi nezletilými a jejich rodiči, neboť ty se týkaly skutkově odlišných případů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2022


JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu