I.ÚS 2233/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti HUPRA, s.r.o., Jakubov u Moravských Budějovic 48, zastoupené Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2022 č. j. 6 As 83/2022-38, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022 č. j. 31 Af 57/2020-96, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 16. 7. 2020 č. j. 15610-3/2016-900000-311 a rozhodnutí Celního úřadu pro kraj Vysočina ze dne 31. 1. 2020 č. j. 4870-3/2020-630000-12, takto:

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů a jim předcházejících rozhodnutí celních orgánů. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Celní úřad pro kraj Vysočina (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 31. 1. 2020 č. j. 4870-3/2020-630000-12 uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“), tím, že v rozporu s § 7 odst. 2 písm. b) tohoto zákona provozovala bez příslušných povolení hazardní hru založenou na kombinaci náhodného a znalostního či dovednostního principu. Za přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 160 000 Kč. Generální ředitelství cel (dále jen „vedlejší účastník“) rozhodnutím ze dne 16. 7. 2020 č. j. 15610-3/2016-900000-311 zamítlo odvolání stěžovatelky a rozhodnutí celního úřadu potvrdilo. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že k porušení výše uvedeného základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu celních orgánů (celního úřadu a vedlejšího účastníka), který měl spočívat v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry. Stěžovatelka uvádí, že předmětná technická zařízení neprovozovala, nýbrž pouze poskytovala prostory pro jejich provoz vlastníkům zařízení, s nimiž měla uzavřeny soukromoprávní smlouvy. Nejde o hazardní hry, ale o vědomostně-paměťové soutěže. Dále odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a tvrdí, že pokuta uložená celními orgány měla likvidační charakter, neboť její majetková základna na úhradu pokuty vůbec nepostačuje. K porušení uvedeného práva mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu soudů, které postup celních orgánů aprobovaly.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další „superrevizní“ instituce.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Přestože tak postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzené ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. Jak oba správní orgány, tak správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Nejvyšší správní soud i krajský soud rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o hazardních hrách, do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny.

Závěry soudů, že se v posuzovaném případě jednalo o hazardní hry ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách a tyto hry stěžovatelka provozovala ve smyslu § 5 zákona o hazardních hrách, jsou dostatečně, logicky a řádně odůvodněny. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty, Ústavní soud se ztotožňuje s jejím vypořádáním Nejvyšším správním soudem, který poukázal na to, že sama přiznává, že splátky v řádu jednotek tisíců jsou pro ni zvládnutelné. V této souvislosti Ústavní soud ostatně dodává, že ani stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl i návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2022


JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu